Ráj a jeho hledání

Ráj…

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Gen 2, 8

Podívejme se trochu podrobněji na význam slova zahrada. Zahrada je oblast, která je chráněna nebo ohrazena, aby se do ní nedostal nikdo nepovolaný, protože v sobě skrývá něco, co jsme museli pěstovat, co dalo nějaké úsilí vypěstovat a co by mohlo být zcizeno. Tato myšlenka je skryta např. v německém Garten nebo v anglickém garden, kde slyšíme slovo guard, znamenající stráž či strážit. Prý tato slova sahají až k chetitskému gurta – hrad a praslovanskému gorode, nejzřetelněji uchovanému v ruském gorod. Za všemi těmito výrazy je společná představa ohrazení, hradby a ochrany, která se překrývá se slovem zahrada. Latinský překlad Bible - Vulgáta užil pro zahradu slovo paradeisos tedy ráj. Toto slovo se do latiny dostalo přes řečtinu z perštiny a původně znamenalo pardes. Pardes byl ovocný sad kde se vedle posvátných rostlin pěstovala i zvířata, která byla zasvěcena bohům. Tato malá ZOO nevznikaly z přírodovědeckých pohnutek, ale jako znamená přítomnosti bohů ve zvířecích reprezentantech. Toto známe např. z Egypta, kde řada bohů vypadal jako zvířata. Ochočení zvířat v těchto starověkých ZOO potom znamenalo předzvěst blížícího se blaženého věku, kdy budou přemoženy síly zla – tak jako byl přemožen nebo zkrocen třeba lev, který v té které zahradě byl. Jakési „malé ráje“ si zřizovali vedle svých paláců všichni králové a to nejen pro své pohodlí, ale aby dali najevo, že pod jejich vládou klíčí zlatý věk. Tedy myšlenka ráje, kde je vše v harmonii není pouze Biblická, ale vidíme ji v jiných národech obklopujících Izrael. Tyto národy se pokoušeli určitý malý ráj vytvořit na zemi, udělat si vedle svého paláce jakousi super-zahradu a do ráje tak trochu nahlédnout. Toto se nám může zdát naivní, zároveň si ale musíme položit otázku, kolik lidí v dějinách se pokoušelo vytvořit ráj na zemi, kolik bylo panovníků, kteří slibovali zlaté věky. Výsledkem bylo, že místo ráje přinášeli peklo. V tomto je nebezpečí, když člověk příliš uvěří různým politickým nebo jiným uskupením. Pochopitelně je potřebujeme, ale ony nám nemohou přinést ráj, nemohou nám vyřešit naše problémy. Mohou leccos dobrého udělat, leccos usnadnit, ale jen do omezené míry. Problém je, když „těch nahoře“ vkládáme příliš nadějí. Jak ještě ale uvidíme, na peklo si zadělává i ten, kdo si buduje ráj na této zemi, kdo se chce pojistit proti všem neočekávaným věcem, kdo si myslí, že bez Boha lze ráj najít.

Když pozorně čteme SZ, pak se zde často píše o čtyřech místech, které jsou rozděleny na dvě dvojice, které jsou ve vzájemném vztahu. Je to zahrada, jejímž protikladem je poušť. Pak je to pole, jehož protikladem je město. Zahrada je symbolem blaženosti, prosperity a zajištěnosti, poušť je pak symbolem smrti. Zároveň pro staroorientální národy byla poušť místem, kde se hemží démony nicoty. Proto se člověk vyhnaný z ráje musí proti silám pouště opevnit. Tak vzniká město opevněné hradbami. Tyto hradby jsou jakoby vypůjčeny ze zahrady, ale uvnitř města se vládne a organizuje. Od toho máme řecké polis, což je název pro město a od toho je naše policie. Zahrada je místo, kde se blaženost stává darem, město je místo, kde se tuto blaženost člověk snaží organizovat sám, což ovšem někdy vede k nedobrým koncům. Tento dar dostává první člověk

Hebrejsky se zahrada řekne gan, což znamená oblast pěstěnou a zalévanou ale také chráněnou. Zde tedy vidíme podobnost mezi již zmiňovanými významy. Tedy o oblast, o kterou se člověk musí starat. Tato zahrada má ale na rozdíl od jiných národů i specifický význam – Eden. Tento význam původně znamenal svaté pole, většinou se tato pole spojovala s kultem úrody. Tyto Edeny měli národy obklopující Izrael běžně, zde se pokoušeli si zajistit úrodu a tedy i přežití.

Když se touto optikou díváme na ráj, pak si říkáme, jak to tedy bylo. Důležité je, že Izrael pro příběh stvoření používá jazyka, kterému okolní národy rozuměly, jenže tomuto jazyku dává jiný obsah, který ukazuje na něco o Hospodinu a člověku a který je nakonec nosný a důležitý i pro nás.

O co jde? Co si z textu odnést?

Biblický ráj není výdobytkem člověka, ale Hospodina. Bůh stvoří ráj ale nikoli pro sebe. Bůh tvoří ráj pro svého partnera – pro člověka. Naší tendencí je tvořit si ráj především pro sebe, maximálně pro své děti či blízké. Zajistit se, vyloučit ze života všechny proměnné. Jenže kdo si dělá ráj jen a pouze pro sebe, tomu se časem promění v peklo. Ráj je totiž tam, kde jsem připravený a ochotný být pro druhého. Problém někdy je, že jakýkoli vztah na první pohled narušuje naší svobodu. Kdosi napsal, láska je fantastický výlet do svobody, ale stejně se musíte otrocky držet jistých pravidel. Můžeme namítnout, že přece musíme myslet i na sebe. Jistě – i na sebe. Jenže jak někdo řekl, nemluv o Bohu, když máš plná ústa sebe. Tedy když jsi plný sám sebe, těžko se ti bude pěstovat vztah s Bohem. Pokud jsme sami sobě středobodem vesmíru, uniká nám ráj. Jedni z nejosamělejších lidí nejsou lidé slavní, bohatí, ale lidé sobečtí.

Jak vyplynulo z významu slova zahrada, člověk má ráj střežit, „to guard“. Člověk jej má střežit před vším, co by zahradu zničilo. Má nastavovat pomyslné ploty, které zahradu, kde člověk přebývá s Bohem, chrání. Zároveň na rozdíl od divočiny zahrada potřebuje pěstovat a chránit i zevnitř. Adam a Eva měli střežit zahradu Eden před vším, co by narušilo jejich vztah se stvořitelem. Tento úkol nebyl dán jen jim. Je mnoho oblastí, které mají tendenci náš vztah s Bohem zničit. Asi většina z nás ví, kde jsou naše slabiny, co nás má tendenci oddělit od Boha. Nechci to vyjmenovávat, myslím, že se známe dobře… Zde je třeba si položit otázku, co je podstata ráje. Soudě dle Genesis je to Boží blízkost, ryzí společenství s Bohem, je to bezprostřední komunikace s Bohem. Proto na rozdíl od starověkých národů centrem nebo symbolem rajského věku nejsou zkrocené šelmy, ale Bůh. A právě tento vztah má člověk střežit. Zároveň tento vztah je dostupný i dnes, stejně jako kdysi.

Pochopitelně nezakoušíme ráj v dokonalé podobě, ale přesto můžeme prožívat Boží blízkost, mnoho dobrých věcí od Boha i od druhých. Víme, že všechno na světě je v neustálém pohybu a že vše co potřebujeme je pevný bod, kterým je vztah, kterým je láska. Přesto se o toto připravujeme. Vyznáváme, že vztah s Bohem je krásný, zpíváme, že chceme Boha chválit a přesto se nám ve vztahu s Bohem nedaří. Stejně tak víme, že je úžasné mít s někým dobrý vztah, že vztahy jsou pro život klíčové, že v mnohém mohou být předobrazem ráje, ale přesto se mnohokrát i svým sobectvím o vztahy připravujeme a ničíme si je. Výsledek je podobný, jako vidíme v ráji u prvních lidí. Ráj nakonec neuhlídáme a místo radostného společenství s druhými a s Bohem se naše vztahy hroutí a přicházíme o ně. Proč?

Představte si, že bydlíte v nejlepším bytě, s nejkrásnějším okolím, se skvělou rodinu, máte skvělý sbor. Prostě všechno je dokonalé. Co vás může přimět k tomu, abyste měnili? Jednoznačně jediný důvod – představa, že nemáte to nejlepší nebo nespokojenost s tím, co máte. Sice máte ráj na zemi, máte „zemský ráj to napohled“, ale co když někde existuje super-ráj? Všimněte si, že Adam a Eva o ráj nepřijdou z vnějšku, nikdo se jim tam nevlomí, ale přijdou o něj zevnitř. Jak? Jednoduše tak, že uvěří, že to co jim připravil Bůh, prostě nestačí. Podobně je to s námi. Najednou přestáváme věřit, že Bůh pro nás má to nejlepší, že je schopen naplnit naše potřeby… a to je počátek konce, počátek pomyslného vyhnání z ráje.

Nakonec nedůvěra Adama a Evy a z oho plynoucí neposlušnost vedou k tomu, že ráj ztratí. V závěru čteme o andělech, jak střeží s plamenným mečem zahradu, ze které jsou první lidé vyhnáni: Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. Gen 3, 23- 24

Strom života měl dát nesmrtelnost. Mnoho staletí lidé hledali tento strom. Nejvíce tímto proslul vlámský alchymista van Helmont. Ve svých úvahách vyšel van Helmont doslovně ze Starého Zákona a usoudil, že mělo jít opravdu o nějaký strom. Prý to měl být libanonský cedr, který přečkal biblickou potopu světa, a ostatně se měl stát materiálem pro Noemovu archu. Dřevo z kmene cedru bylo třeba rozdrtit na malé kousky, ty pak vložit do sklenice a přidat alkahest. Sklenice, pevně uzavřená, se měla několik týdnů zahřívat, načež se její obsah mléčně zakalí, svrchní olejovitá vrstva se sebere a po dalších operacích se získá arbor vitae, Strom života, v podobě krystalků. Jak psal van Helmont, elixír prodlužující život. Tedy ráj by byl žít věčně. Jenže toto nestačí. Žít věčně totiž může být i peklo. Důležité totiž je, s kým věčnost trávit. Adam a Eva byli v dokonalém společenství s Bohem. Toto společenství nám pak zaslibuje i kniha Zjevení. Zde zakoušíme střípky Edenu, který byl prvním lidem vzat, když se setkáváme s krásou, s krásnými vztahy, když můžeme mít společenství s Pánem Bohem.

A tak cesta k dokonalému vztahu na této zemi je na jednu stranu uzavřena, jenže se otevírá cesta jiná, která vede napříč celou biblí až ke Kristu a ke knize Zjevení. Tento návrat do ráje můžeme vyjádřit skrze slova jako úzká cesta, jako víra v Krista, jako obnova vztahu s Bohem skrze pokání a obrácení. Svými silami se člověk zpět nedostane, ale cestu zpět nám vydobyl Ježíš a první střípky můžeme zakoušet zde na zemi, nicméně. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne… 1 Kor 13, 2