Systémy a vztahy - Gen 1 - 3

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“  Gn 1, 27 – 28

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Gn 2, 7

A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Gn 2, 22 – 23

Představme si, že nás někdo požádá, abychom si prostudovali knihu o právu, vzniku náboženství, historii a dalších důležitých nebo zajímavých životních záležitostech. To, co od takové knihy budeme očekávat, jsou fakta a souvislosti mezi nimi. Co naopak určitě očekávat nebudeme, jsou příběhy. K tomu slouží jiné literární žánry. Jenže takto přesně je napsána podstatná část Bible. Jen v ní relativně málo systematických pasáží, zato ale čteme příběh za příběhem. Místo abychom se dočetli systematický výčet toho, jakém má Bůh vlastnosti, tak se dočítáme, jak jedná. Místo toho, abychom se dočetli definici, jak mají vypadat vztahy mezi manželi a dětmi, čteme příběhy rodin. Místo toho, abychom se dočetli pět kroků, jak řešit konflikty, máme příběhy konfliktů atd. Nakonec i Ježíš, místo toho, aby jasně definoval jeden z klíčových pojmů – konkrétně Boží království, tak nám ho vylíčí skrze podobenství, což jsou též příběhy. Když se vrátíme na začátek Bible, tak poté, co Bůh stvoří vesmír, tak čteme příběhy vztahů a rodin. Až později čteme o vytvoření národa. Bůh nám skrze příběhy A+ER, Abrahama a Sáry, Izáka a Rebeky, Jákoba a Ráchel ukazuje, že rodina je základem a předchází církvi i národu. Pokud se rodina hroutí, hroutí se další společenské instituce. Kdosi nazval první knihy Bible od rodiny k národu. Celá Bible je pak knihou kde skrze příběhy čteme o vztazích a odvozujeme z nich, jak by mohly vypadat.

Chtěl bych se podívat na stvoření, jako na ustavující akt vztahů. V Bibli jsou příběhy o stvoření dva. První, v Gn 1 popisuje jeden den za druhým, kdy Bůh vždy řekne a stane se. Jde to pěkně jedno za druhým, odsýpá to až nakonec jsou stvořeni muž a žena. Mají spravovat zemi, zároveň je o nich řečeno, že byli stvořeni k Božímu obrazu. 

V Gn 2 – 3 naopak nečteme nic o stvoření nebe, země, přírody ani zvířat, ale téměř výhradně jen o stvoření člověka. V prvním příběhu Bůh vytváří systémy, ve druhém vztahy. První příběh odsýpá, druhý drhne. Přesně jako v životě, v rodině, v církvi. Vytvořit nebo nastavit systémy není snadné, ale jde to. Nastavit vztahy je ale často horší a určitě méně přehledné.

V prvním příběhu stvoření Bůh tvoří tím, že mluví. Říká: "Ať je," a bylo.

Ve druhém příběhu se aktivně zapojuje. Když dojde na stvoření prvního člověka, neříká pouze: "Učiňme člověka k našemu obrazu podle naší podoby“, ale sám stvoření provádí, jako když sochař modeluje obraz z hlíny: "Tehdy Pán Bůh utvořil člověka z prachu země a vdechl mu do chřípí dech života, a člověk se stal živou bytostí." (Gen 2, 7).

Dále čteme, že Hospodin se stává zahradníkem: A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Gn 2, 8 Divíme se, proč Bůh, který stvořil celý vesmír jenom tím, že řekl, se najednou stává modelářem a zahradníkem. Navíc v porovnání s jinými příběhy o stvoření, bylo nemyslitelné, že svatý Bůh se bude hrabat v nečisté zemi nebo dokonce prachu. To Boha tak trochu ponižuje. Práce byla doménou otroků ne vládců a už vůbec ne bohů. Ale zde je vše jinak. Proč?

Bůh člověku vytváří prostředí k životu. Člověk žije v tom nejkrásnějším možném prostředí, všude neuvěřitelná nádhera, vše je dokonalé. Jenže jedno mu chybí a tím jedním je pomoc jemu rovná. Chybí mu vztah. Dokonce tuto mezeru všemohoucí Bůh nezaplní ani sám sebou. To, co má, a to co dělá, člověk nemá s kým sdílet. Proto mu Bůh stvoří pomocníka a muž ho nazve mužena – slovní hříčka - iš – iššá. Když Adam vysloví svoje jméno, musí vyslovit i jméno ženy, než řekne já, musí říci ty. Bez ty nejsem já.

A tady bychom mohli vše ukončit slovy a jestli nezemřeli, žili spolu šťastně až do smrti. Mají ráj a to jak přírodu, tak jeden druhého.

Tento příběh se obyčejně vykládá v kontextu vztahu muže a ženy, jenže se na něj můžeme dívat i v širším kontextu vztahů. Vidíme, že od chvíle, kdy do světa vstoupí hřích, se nebortí příroda, ale především vztahy. Začne to Adamem a Evou, přeskočí to na Kaina a Ábela, jde to dál až najednou v Gn 6, 6 čteme šokující slova: Litoval (Hospodin), že na zemi učinil člověka a trápil se ve svém srdci. Proč Bůh litoval? Odpovědí jsou pokažené vztahy, které měly za následek zlé skutky. To, kde se člověk měl cítit bezpečný a jistý, se stává něčím nejistým, plným bolesti a zápasu.

Když probíhala nějaké epidemie a řádili viry, pak jsem občas slyšel slovní obrat pozor, tento virus nejvíce napadá staré lidi, lidi, kteří prodělali chronickou nemoc, nejvíce působí v zimě atd. Když přemýšlíme o hříchu, pak bychom mohli říci pozor, jedna z prvních oblastí, kterou hřích napadá jsou vztahy. Ty jsou zranitelné a citlivé. Zároveň pokud vztahy fungují, leccos se daří a lecčehos lze dosáhnout.

Několik aplikací.

Vraťme se ještě jednou ke stvoření. Bůh tvoří nesmírně složitý svět jedním slovem, jedno po druhém. Když čteme příběh o stvoření člověka, je vše mnohem komplikovanější. Systém fungoval, vztahy ne.  Chci tímto ukázat, jak moc oblasti vztahů potřebujeme Boží milost a to jak v rodinách tak ve sboru. Když se díváme na sbor, pak hodně diskusí a úsilí věnujeme systémům. Kdo co povede, kdo má za co zodpovědnost, kdo je pro co obdarovaný, kde se budeme scházet – to vše jsou systémy, které tvoří určitou páteř. Stejné v rodině – potřebujeme systémy, aby rodina fungovala a na těch pracujeme. Potřebujeme řád, o který se opíráme. Když se nám tento řád daří vytvořit, máme pocit, že vše je jak má být. Je to přehledné, jasné, předvídatelné. Jenže aby systém dával smysl, musí ho podepřít vztah. Systém nemůže fungovat bez důvěry, lásky, přijetí, odpuštění, velkorysosti a dalších pro vztah zásadních oblastí. Možná známe příklad, když se dohaduje muž a žena, muž vypočítává, jak všechno funguje a pak řekne ženě tak mi tedy řekni co vlastně chceš. Tím vlastně říká – ale systém funguje. Jenže problém není systém, ale vztahy a ty se nepopisují až tak snadno.

Bůh řekne – není dobré, aby byl člověk sám. Ale nic se neděje. Pak člověk pojmenovává zvířata, dělá to sám a až na konci čteme, ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. Jenže zvíře může člověku pomoc a dokonce někdy lépe než člověk. Má větší sílu a může tahat náklady, může sloužit jako dopravní prostředek, může člověka ochránit, může mu v lecčem ulehčit život. Jenže nemůže komunikovat, nemohou spolu mluvit, domlouvat se. Bůh stvoří Adamovi pomoc jemu rovnou a nastává drama pádu, kdy do děje přichází satan. Všimněme si jedné zajímavé a smutné věci. V této vyhrocené situaci ani jednou nečteme, že by spolu A+E komunikovali. Nemusíme spekulovat, zda spolu komunikovali jindy, zda vůbec, ale Bible o tom mlčí. Místo toho s nimi komunikuje satan a hned na začátku vidíme, že komunikace je narušená a tím se narušuje i vztah. Později vidíme, že Adam svádí pád na Evu a na Boha. Žena, kterou jsi mi dal za to může nebo spíše za to můžete.

Hned na začátku Bible vidíme, že kde nefunguje komunikace, nefungují vztahy a obráceně. Toto se od sebe nedá oddělit. Zároveň komunikovat potřebujeme, proto když selhávala komunikace mezi A + E pak tuto mezeru zaplňuje satan. Tím nechci říci, že kde nekomunikujeme, tam přichází satan, ale kde nekomunikujeme, snadno se stane, že komunikujeme tam, kde to není moudré. Zároveň kde je narušena důvěra, tam je narušená komunikace.

Třetí rozměr - V prvním případě Adam pojmenuje ženu jako "kost z mých kostí a tělo z mého těla". Tedy vidíme zde jednotu. Ve druhém případě čtete – Adam dal své ženě jméno Eva, to znamená dávající život (Gn 3, 20). Zde se zdůrazňuje rozdíl. Ona může rodit, on ne. Můžeme to slyšet už v samotném zvuku jejich jmen. Iša a Išša zní podobně, protože jsou si podobné. Adam a Chavah nezní podobně vůbec.

V prvním případě je to žena, kdo je vykreslen jako závislá: "byla vzata z muže". Ve druhém je to naopak. Adam představuje smrtelnost: "V potu tváře budeš jíst svůj pokrm, dokud se nevrátíš do země (ha-adamah), neboť z ní jsi byl vzat." Ale je to Eva, kdo vykupuje člověka ze smrtelnosti tím, že přináší na svět nový život. Vidíme zde jednotu v rozdílnosti. Toto je v řádu stvoření muže a ženy, ale i v Trojici, ale i v obecnější rovině vztahů, kdy jsme jiní, různí a to není chyba, ale obohacení. Později tuto realitu Pavel přirovnává k tělu. Samozřejmě, že toto víme, ale někdy nás jinakost spíše ohrožuje, nemáme jí rádi a nevíme si s ní rady.

Aplikace, závěr: Bez hlubokých vztahů se systémy hroutí. Budujeme systémy v církvi, rodině, ale jaké máme vztahy? Jak moc vnímáme v našich vztazích Kristovu přítomnost?

Kde nefunguje komunikace, nefungují vztahy. Jaká je naše komunikace s Pánem Bohem a s druhými? Jak ji zlepšit? Změnit?

Hovořili jsme o jednotě v různosti. V čem mohu svojí jedinečností přispět k růstu a jednotě Kristova těla?