Nezatvrdit se

Proto si dovolím spolu s čtením z Písma přidat ještě slova jednoho z hitů, které poslouchali vaše rodiče a možná i prarodiče od Simona a Garfangela.

Bible: „Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ Př 8, 6 – 7

Simon a Garfangel: Kdybych nikdy nemiloval, nikdy bych nemusel plakat… Nikoho se nedotýkám a nikdo se nedotýká mě… Jsem skalou, jsem ostrovem… a skála necítí žádnou bolest a ostrov nikdy nepláče.

Než se dostaneme k obou textům, začnu zkušeností jednoho rabína. Jednou se mu stalo, že za ním přišla mladá dvojice, že chce oddat. Když si spolku sedli, mladý muž měl následující prosbu: „Rabbi, namítal byste něco proti drobné změně ve svatebním obřadu? Místo abyste nás prohlašoval za manžele, dokud nás smrt nerozdělí, mohl byste to formulovat, že jsme manžely tak dlouho, pokud potrvá naše láska? Mluvili jsme o tom a oba jsme měli pocit, že kdyby se náhodou stalo, že bychom se už nemilovali, že není morálně správné, abychom spolu nadále setrvávali.

Odpověď byla následující: „Ano, namítal bych proti tomu něco a nic se měnit nebude. Vy i já víme, že existuje taková věc jako je rozvod, vy i já víme, že v této době existuje mnoho manželství, která netrvají až do smrti jednoho z manželů. Ale něco vám řeknu. Pokud vstupujete do manželství s přístupem kdyby to nevyšlo, můžeme se rozejít, pokud duševně nevybalíte všechna svá zavazadla, potom vám můžu takřka zaručit, že vám to nebude fungovat. Cením si vaší touhy nebýt pokrytci. Ale musíte pochopit, že manželství znamená i závazek přijímat frustrace a zklamání, jež nevyhnutelně patří ke dvěma nedokonalým bytostem, které spolku mají vztah. Je už tak dost těžké udržet manželství v chodu i v případě, že mu dáte všechno, co máte. Ale pokud je část z vás angažovaná ve vztahu a část stojí venku, mimo něj, a posuzuje ho, rozhoduje se, zda za to ještě stojí, potom prakticky nemáte šanci.“

Zmiňoval jsem píseň S+G – kdybych nemiloval, nemusel bych plakat. Jak to? Přece láska je ráj na zemi, přece se nemáte rádi, proto, abyste plakali, abyste trpěli. Přece platí to, co jsme četli v knize Přísloví: „Láska je jak žár ohně. Lásku neuhasí velké vody, řeky ji nezaplaví.“ Přesně takto vnímali lásku oni mladí lidé. Dokud to bude žhnout, chceme být spolu, chceme budovat manželství, chceme si pomáhat. Ale bolest to nikoliv. Proč? Protože bolest nepatří do lásky – tedy bolest z druhého. S+G to vyjádřili ve slovech jsem skálou a ostrovem, a ti necítí bolest a nepláčou. Proto si držím odstup. Nebo méně prozaicky řečeno lásku ano, ale odsud - posud.

Četl jsem studii jednoho psychologa, který porovnával dobu před dvaceti lety a nyní. Nedokážu posoudit relevanci tohoto tvrzení, ale tvrdí následující: „Před dvaceti lety byly citový odstup a neschopnost cítit radost považovány za příznaky schizofrenie. V dnešní době jsou lidé přesvědčeni, že citovou angažovaností si říkají o katastrofu a že naopak citový odstup pro ně znamená prostředek, jak přežít.“ Jak jsem řekl, nevím, jak to bylo kdysi, spíše si myslím, že se nic nezměnilo, ale zajímavý je postřeh citový odstup znamená prostředek, jak přežít.

Jenže láska, o které píše Bible a která je předpokladem manželství si žádný citový ani jiný odstup nenechává. Jde to toho naplno. Je to riziko? Ano určitě ano. Je to sázka na jednu kartu? Ano, určitě ano. Může to nevyjít? Ano, určitě ano. Jsou tací, kterým to nevyšlo? Ano, určitě ano. Má to tedy smysl? Ano, určitě ano. Proč?

Ruku v ruce s láskou jde totiž bolet. To neznamená, že si děláme naschvály, že si ubližujeme, ale že se učíme společně jít životem, společně zdolávat překážky, že se společně obrušujeme, že spolu společně neseme dobré a zlé. V textu Bible to bylo vyjádřeno slovy, že do žáru lásky přijdou velké vody a ty pochopitelně příjemné nejsou, dokonce působí bolest.

Jenže navzdory tomu chceme a chcete jít spolu dál. Vlastně až potom se ukáže, zda se jedná o lásku a na čem vaše láska stojí. Zda na vzájemných sympatiích nebo na něčem hlubším.

V textu čteme následující: „Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ Jinými slovy jsou věci, které se nedají koupit a jednou z těch věcí, nebo lépe řečeno oblastí je láska. Něco koupit znamená, že abych něco získal, musím složit nějaký obnos peněz. Zároveň prodávajícího nezajímá, zda k tomu, co kupuji mám nějaký vztah. Chce moje peníze. V lásce je to jinak – abych druhého získal, pokud použiji tento obrat, pak musím dát sám sebe. Aby láska mohla fungovat, pak zároveň se toto sebevydání se musí odehrávat z obou stran.

Největší příklad této sebevydávající se lásky vidíme u Krista, který sám sebe vydal, protože nás miloval a miluje. A jak víme, jeho láska k nám ho bolela, protože se za nás obětoval. Zároveň je to Kristus, na kterém chcete stavět svůj vztah a z kterého chcete čerpat sílu k tomu, aby váš vztah nejen vydržel, ale aby se mohl rozvíjet. Není to především jeho učení, jako návod na zdravý vztah, ale vztah s ním, který nám pak dává východiska na způsoby, jak spolu budovat manželství. Moc bych vám přál, abyste se o Krista mohli opírat a čerpat ze vztahu s ním, zároveň abyste si nenechávali žádný odstup i když to může někdy bolet. Abyste šli do vašeho vztahu naplno s vědomím, že se máte o koho opřít. Pak se nemusíte stát jeden druhému skalou a ostrovem, jak zpívá S+G, ale zátokou a přístavem.