O lásce I
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 1 Kor 13
Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale kroky řídí Hospodin Př 19, 9
Asi všichni se shodneme, že přirovnávat manželství k cestě je dobré přirovnání. Zároveň jak manželství, tak i život má na rozdíl od většiny cest specifikum, že všichni víme, kdy to začalo, ale nikdo nevíme, kdy to skončí. Tedy stojíme na začátku úsečky, která se jmenuje manželství, jenže klasická úsečka je z obou stran useknutá proto, abychom jí změřili. To nyní nejde, známe jen začátek. Zároveň ale, protože víme, že jak do života tak manželství nemůžeme vtěsnat všechno, protože zde nejsme navěky, uvažujeme o tom, co do onoho úseku, kterému se říká život a manželství, dát ale i nedat. Jak to vymyslet, abych manželství nezasekal věcmi, které jsou hloupé, zbytečné a zraňující. Bible to shrnuje slovy – člověk uvažuje o své cestě. Jinde pak hovoří o moudrosti, tedy schopnosti žít.
Když stojíme na prahu nového manželství, pak v CB to chodí tak, že snoubenci prochází přípravou na manželství. Navíc i kdyby nechodili, máme google… žijeme v době, kdy získat dobré informace není problém. Tedy pokud nevíte, jak vybudovat dobré manželství, potom je třeba si naslouchat, odpouštět, pravidelně spolu trávit čas, projevovat si lásku a mohl bych pokračovat. To všechno a mnohé další je pro vztah nesmírně důležité, jenže něco jako by se zaseklo, protože víme, ale když dojde na lámání chleba, mnohé vztahy se nefungují. Je to v nedostatku informací?
Problém člověka je v tom, že nejen ve fyzice, ale i v člověku existuje cosi jako gravitační síla. Konkrétně se jedná o oblasti, které člověk dobře pochopí, když vychovává děti. Jde o to, že dobré věci se člověk musí učit a nejdou mu sami, špatné se učit nemusí. S dětmi to bývá někdy roztomilé, s dospělými je potíž. A přesně na toto narážíme i ve vztazích. Dříve či později narazíme nikoli na našeho partnera, ale sami na sebe. Jakási gravitační síla nás táhne k sobectví, sebelítosti, umíněnosti atd. Tato síla je tak silná, že ani láska k druhému jí nepřekoná. S láskou je to jako když plavete v bazénu a jste připoutáni gumou. Chvíli plavete dopředu, ale nakonec vás guma stáhne zpět. Nastává Hurvínkovský efekt, kdy Spejbl řejne: Hurvajs, musíš si umět poručit. Hurvínek: Což o to taťuldo, já bych si poručil, ale já se neposlechnu…
Ale není třeba zoufat, protože text má pokračování. Jsou zde slova o tom, že člověk rozvažuje a pak je zde ale. Ale znamená, že je ještě další řešení, další cesta, že k tomu, co jsem si myslel, že je správné, něco přidám nebo někdy naopak něco vezmu.
Pisatel tohoto přísloví říká, že je správné věci promýšlet, ale je třeba k tomu něco přidat. Píše, kroky řídí Hospodin. Je hezké, když má člověk vysoké cíle, když chce dojít do krásné destinace, jen by neměl zapomínat na drobný detail. A to že tam bude muset dojít po svých. Tedy je jistě krásné chtít uběhnout maraton a na konci převzít pamětní medaili, je ale zároveň dobré nezapomenout na drobný detail, že budu muset vykonat x 1000 kroků a že to může být časem lehce nepříjemné. Je krásné chtít vylézt na horu, ale bude to stát nemalé úsilí. Pokud na toto zapomenu, maraton nedoběhnu a na horu nevylezu. Podobné je to s manželstvím. Je krásné slibovat si lásku a mít za cíl vytvořit krásné manželství, jen je dobré počítat i s mnoha kroky, které budu muset vykonat.
Tím není řečeno, že to Pán Bůh odžije za mě, ale že mu svěřuji svůj vztah a chci ho budovat s jeho pomocí. Že s Boží pomocí chci zápasit s gravitační silou, která mě přirozeně zakřivuje do sebe.
Když jsem hovořil o tom, že PB je tím, kdo veden vaše kroky, tak bych chtěl na tom, jak Bůh miluje člověka ukázat tři důležité principy pro manželství. Zároveň budu vycházet z toho, co máme všichni tři společné a to jsou kempy, kterých jsme spolu dělali hodně.
Ať se děje cokoli, Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Ať se děje cokoli… není těžké, aby láska vydržela, když jde vše podle plánu, když se daří, když je partner skvělý, příjemný, hezký atd. Ale když se děje cokoli? Co když druhý selže, co když selhává? Když jsme dělali kempy, jedním z vrcholů byla dlouhá lanovka. Měli jsme na to speciální lano. Když jsme přijeli na místo, otevřeli kufr, lano nebylo. Někdo ho zapomněl. V té chvíli je první emoce vztek na toho kdo měl lano zabalit. Vlastně pokazil druhým hru. V té chvíli je nejlepší to dotyčnému povědět a vynadat mu. Lano se jistě někdy zjeví a jeho to potěší. Nikoli…. Podobných věcí je v manželství řada a jedná se o důležitější věci než o zapomenuté lano. Jenže nejen v manželství chybujeme a nejen na kempech. Když vidím Boží lásku k nám, pak ta skutečně není proto, že jsme neuvěřitelně přitažlivý a dokonalí, ale protože nás PB miluje navzdory zapomenutým lanům, nedodrženým slibům, selhání a selhávání. Proto v lásce platí princip, miluji tě… někdy protože, někdy navzdory. Zároveň ale platí, že chci tě milovat ať se děje cokoli.
Láska věří – jako těm, kdo lezou, nemusím o důvěře nic říkat. Několikrát když jsem jistil, mi bylo vyčteno, Davide soustřeď se. Jako věřící často mluvíme o tom, že důvěřujeme PB a je to správné. Jenže ono je to i naopak – přes to, že PB nás zná, ví, čeho jsme schopni, on důvěřuje nám a počítá s námi. Důvěra je východisko, z kterého vychází, jak interpretujeme chování druhého. Pokud mu nedůvěřujeme, pak stačí, když neodpoví na pozdrav a je to vykládáno jako akt nepřátelství. Když důvěřujeme, je to vykládáno, že prostě zapomněl. Když nedůvěřuji, pak jakákoli věc je interpretována jako vědomá snaha mě poškodit. Když naopak důvěřuji, pak chyba je prostě chybou, protože chybovat je lidské. Je třeba se této důvěře neustále učit a kdykoli je narušena, opět jí obnovovat. Víra nebo důvěra hluboce souvisí s dalším slovem, které je zde použité a to je naděje. Tedy že nad druhým nezlomím hůl, že když byl při jištění nepozorný, znovu to zkusím. Tak jako má pro nás naději Pán Bůh.
Poslední věc, kterou chci zmínit a které v našem textu není, která je ale pro kroky, které řídí Hospodin zásadní. Jedná se o odpuštění. Čím jsem starší, čím více mám zkušenost s prací s lidmi, snad i o malinko více rozumím některým věcem v Bibli, tím více chápu, že odpuštění je tím, co je pro kroky v manželství klíčové. Proto, že si lidé neodpustí, rozchází se. Odpuštění přitakává tomu, že si beru nedokonalého člověka, že přichází zranění, že dokonce někdy něco se nedá vrátit, ani zcela vyléčit, ale mohu odpustit. Kde je neodpuštění, tam vlastně ani není možný hlubší vztah. Proto čteme, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Odpuštění vychází z předpokladu, že druhý není dokonalý, že selhává, jinak by nebylo co odpouštět. Zároveň ale si chci brát někoho, kdo je skvělý, kdo nemá chyby a pokud má, ta jen malinké nebo ještě lépe jen v teoretické rovině. Vím, že to nejde, ale pak dojde na lámání chleba a jsem překvapen. Někdo řekl, že nemiluješ, pokud druhého shledáváš dokonalým. Vím, že nikdo si nemyslí, že partner je dokonalý, ale stejně nás různá nedorozumění překvapují. A tak se vlastně člověk postupně rozvádí se svým snem o druhé a začíná milovat skutečného člověka. A to se děje mj. i skrze odpuštění. Zároveň odpouštíte, protože i vám bylo odpuštěni v Kristu.