O lásce

A my jsme poznali lásku, kterou k nám má Bůh.

Jakési přísloví říká, že pokud uzavíráš obchod, modli se jednou, pokud jdeš do bitvy, modli se dvakrát a pokud vstupuješ do manželství, modli se třikrát. Ukazuje na to, že manželství je věc krásná a zároveň někdy i náročná.

Asi většina lidí, kteří vstupují do manželství si myslí, že konečně našli toho pravého partnera. Jenže jako pastor jsem hovořil i s  páry, kteří si kdysi mysleli, že našli toho pravého, aby po letech tuto jistotu ztratili. Kde se stala chyba? Měli spolu déle chodit? Nechci vám kazit ideály, ale díky Bibli můžeme porozumět, že s hledáním toho pravého je potíž. Totiž mnozí vstupují do manželství s pocitem, který by se dal shrnout do následující věty: S láskou by to nemělo být tak těžké. Měla by plynout tak nějak přirozeně. Jenže to je podobný argument, jako když se díváte třeba na běžícího atleta z Keni a konstatujete, že mu to běží samo. Nebo jako když čtete strhující román a řeknete si, že autorovi to píše samo. Pokud jste někdy zkoušeli běžet nebo něco smysluplného napsat, pak moc dobře víte, že to samo nejde. Možná byste opáčili a řekli, no ale láska není běhání nebo psaní knih. Když se najdou dvě spřízněné duše, které se k sobě hodí, musí to jít samo.

Chtěl bych vás trochu zklamat. Žádní dva lidé se k sobě nehodí. Co tím myslím? Myslím, že hotovou zkázou manželství je dnes populární etika sebeuspokojení. Tedy vstupuji do manželství a do vztahu s přesvědčením, že manželství slouží především k mému, našemu sebeuspokojení, k osobnímu naplnění a předpokládáme, že kdesi existuje ten pravý partner, který nám osobní uspokojení dá. Jenže jednak toto naplnění mi druhý dát nemůže, a i kdybychom si našli toho pravého, ten se stejně časem změní. Jak hezky říká jeden aforismus: „O každém 'člověku' si uděláme nějaký obrázek – a většinu z nich pak musíme přemalovat.“

Pro mnohé lidi je tato změna šokem, se kterou se jen těžko vyrovnávají, protože mají časem pocit, že si vzali nějakého cizince. Navíc ruku na srdce – každý z nás je hříšník. Každý z nás bojuje se sobectvím, soběstředností a dalšími věcmi a není důvod, proč by z nás manželství mělo najednou udělat anděla.

Chtěl bych ukázat na jeden aspekt lásky a to ten, že láska je rozhodnutí. Takto o lásce píše Bible. Znamená to, že je jedno, koho si vezmeme, že se nemusíme do druhého zamilovat? Jistě ne, ale zamilovanost se časem změní. S. C. Lewis napsal: Některé knihy (a my bychom dodali i filmy) vyvolávají v lidech domnění, že pokud jste si vzali tu správnou osobu, zůstanete navěky zamilovaní. Když pak lidé zjistí, že zamilovaní už nejsou, považují to za důkaz, že udělali chybu a mají právo na změnu.

Jenže právě když se měníme, když narážíme i na svoje nedostatky, potřebujeme si uvědomit, že láska je i rozhodnutí, v kterém se prolínají nejen city, ale i rozum a vůle. Někdy druhému projevím lásku tím, že mu připravím dobré jídlo, protože to tak cítím, protože rád vařím. Někdy proto, že prostě mu chci projevit lásku i když se mi do vaření vůbec nechce. Nebo jdu své manželce v noci naproti k nádraží proto, že se na ní těším a miluji noční Prahu, někdy prostě proto, že je to tak správné. V jednom rozhodnutí hrají roli city, v druhém vůle a rozum. Obojí je ale správné, protože je motivováno láskou. Navíc činy vedou k citům a činy vedou k citům.

Nakonec i Boží láska k nám není dána tím, že když nás Bůh vidí, tak si prostě nemůže pomoci, protože jsme tak skvělí lidé, protože připomínáme roztomilé tříleté děti. Miluje nás, i když si jeho lásku nezasloužíme. Proč? Protože se tak rozhodl.

Wiliam Blake popsal dva druhy lásky:

Své blaho láska nikdy nehledá a nikdy v ničem nedbá sebe.

Ba pro druhé se blaha vzdá a na zlost peklu stvoří nebe.

A nebo:

Jen po svém blahu láska touží a chce, ať druzí se jí koří.

Má radost když se druhý souží a na vzdor nebi peklo stvoří.

Asi není třeba dodávat, o jakou lásku máte usilovat…

Myslím, že aby láska rostla, je třeba pár věcí. Jednak do vztahu investovat. Tedy více než přemýšlet co mohu od druhého čekat být tím, kdo si klade otázku, co mohu do vztahu přinést. Čím mohu druhého obdarovat? Láska prostě nefunguje sama, není jako elektrokolo, které jede samo. Je to snaha vidět svět očima druhého, pochopit druhého a podle toho i jednat.

Další věc, kterou potřebuje manželská láska je mít krátkou paměť. Bible píše, odpouštějte si, jako Bůh v Kristu odpustil vám. V tak těsném vztahu jakým je manželství, musí přicházet i zranění. O to více je třeba naučit se nejen odpouštět, ale i nepřipomínat.

Na vašem oznámení jsou slova o tom, že jste poznali lásku, kterou k vám má Bůh. Je známo, že lidé, kteří jsou milováni, a stejně tak děti, mají lepší předpoklady budovat zralé vztahy než ti, kdo vyrůstají v citové deprivaci. Nějak platí, že kdo je milován, cítí se jistější a bezpečnější. Vyznáváte, že jste poznali, že jste milováni Bohem a to vám dává prostor, abyste milovali jeden druhého a to jak v dobrém, tak i ve zlém. Abyste milovali druhého stále, i když city budou překypovat štěstím a i když budou někde zasunuté. Platí, že Bůh je s vámi, a proto máte dobrý základ, na kterém lze dobře stavět a z manželství udělat nejkrásnější místo na světě.