Manželství a oběť

V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. Ef 5, 21 - 33

Chtěl bych dnes ještě pokračovat v sérii jako muže a ženu je stvořil. Navazuji tím na právě probíhající manželské večery, z jejichž konání mám radost. Ještě před tím ale pár poznámek k obřím skandálům, které probíhají v katolické církvi kvůli sexuálnímu zneužívání od kněží a kvůli neovládané homosexualitě. Toto je navíc znásobeno nedávno vyšlou knihou Sodoma, která vyšla osmi jazycích a v řadě zemí. Nechci se tímto vozit po ŘKC, ukazovat, že my jsme lepší, něco jsem o tom psal na svém blogu, ale celá kauza ukazuje na sílu lidské sexuality, která když se vyleje z břehů, tak má sílu zničit církve a zásadním způsobem narušit důvěryhodnost církve. Zároveň se ukazuje, že jedním z důvodů těchto excesů je celibát resp. jeho nezvládání. Jenže ani když člověk nežije v celibátu, není záruka, že se mu něco podobného nemůže stát. Nicméně i tyto skandály a otázka celibátu ukazují, že Bůh stvořil člověka pro vztah, zároveň ale, pokud žije jako single, nečiní to z něj jakéhosi polovičního člověka. Každý z těchto stavů má svoje přednosti, bolesti a výzvy.

Minule a dnes opět jsem zde četl Ef 5, kdy Pavel přirovnává manželství k našemu vztahu s Kristem. Jako by nás povzbuzoval k tomu, že pokud chceme pochopit tajemství manželství, musíme pochopit tajemství evangelia. Nakonec i slovo tajemství Pavel používá. Pojďme se tedy do některých tajemství podívat a použít je jako analogie ke vztahu muže a ženy.  

Součástí dobré zprávy evangelia je zvěst o spasení, kdy spasení znamená nový začátek. (Hle staré pominulo, je tu nové). Zároveň nejen v evangeliích ale v celé Biblí se ozývá neustále znovu a dokola výzva, aby Bůh nebo Kristus byl pro člověka tím nejdůležitějším. Na několika místech Písma je vztah Pána Boha – ve SZ, či Krista – v NZ a jeho lidu přirovnáván k ženichovi a nevěstě. A tak jako má být pro nás PB na prvním místě, tak má být v manželství jeden pro druhého na prvním místě.

Manželství tedy má předpoklady fungovat, pokud postavíme na první místo partnera a manželství a pokud si z dobrých věcí, jako jsou rodiče, děti, kariéra a záliby neuděláme své pseudomanžele. Toto zní poměrně jasně, jenže je otázka co to znamená. Pro jedno manželství to může znamenat, že mít na prvním místě manželku znamená, že každý den, když přijdu z práce, se až do večera věnuji dětem, jinde to znamená, že manželka vždy vaří večeře, jinde, že manžel organizuje výlety do Alp, protože manželka ráda lyžuje, jinde že manželka ráno vstává a připravuje snídaně.

Nechci si z toho dělat legraci, mít partnera na prvním místě jistě znamená i konkrétní skutek, ale myslím, že je zde ještě jiný úhel pohledu. Mít někoho na prvním místě znamená, že se snažím dělat to, co vím, že je pro něj dobré a nejen co mu vidím na očích. Někdy se toto dokonce i liší. Znamená to, že se snažím chápat více než být pochopen, sloužit více než si nechat sloužit atd. Jenže v tom všem se ničím neliší vztah křesťanského a nekřesťanského manželství. Tom, co je navíc, je, že se snažím svému partnerovi pomoci v duchovním růstu, být blíže Pánu Bohu.

Pavel rozvíjí svůj výklad metaforou o tom, že muži by měli milovat svoji manželku jako svoje vlastní tělo. Pak je zde slovo o tom, že každý má svoje tělo rád a stará a živí se o něj. Nevím, jak moc se o svoje těla staráme, ale minimálně je živíme. Pavel ukazuje, že aby tělo fungovalo, člověk se o něj stará a opečovává jej. Asi nemusím mluvit o nejrůznějších dietách nebo radách jak cvičit. Jisté je, že nějakou dobu, zvláště v mládí lze tělo nechat jen tak, ale celý život asi nikoli. V této metafoře mluví Pavel o mužích, kteří se podobně mají starat o své ženy, ale v obecnějším smyslu to platí i opačně. Použijeme-li metaforu péče o tělo, pak vztah je třeba kultivovat, starat se o něj, investovat do něj.

Cvičení a obecně tělesný tréning nebývá úplně příjemnou záležitostí, stejně tak někdy zdravá strava. Červená řepa prostě nejsou hranolky. Chci tím říci, že je matoucí že láska je cit, který se rozvíjí jakoby sám od sebe. Četl jsem následující myšlenku, která dobře shrnuje to, co říkám: Myslela jsem, že smysl manželství je v tom, abychom byli šťastní. Ale stále víc vidím, že manželství je i pěkná dřina. Na jednu stranu je pravda, že manželství vyžaduje hodně úsilí, na stranu druhou se autorka citátu mýlila, když toto úsilí dávala do protikladu ke štěstí. Ono k tomu patří obojí.

Ještě k metafoře těla: Pokud je tělo nemocné, ovlivňuje to vše další. Pokud je nemocné chronicky, dlouhodobě, pokud trpí bolestí, jeho vliv je velmi silný. Pochopitelně stejné platí i naopak. Stejně tak pokud je manželství pevné, pak i když budeme obklopeni potížemi, nedostatky, máme mnohem větší šanci to zvládnout. Pokud bude naše manželství slabé, pak platí to samé, ale opačně. 

Ještě k citu. Pavel vybízí jak muže, tak ženy aby se vzájemně milovali. Jenže zde používá slovo, které v řečtině vyjadřuje povinnost. Pavel tedy přikazuje, aby se měli rádi. To zní ale hrozně. Představte si, že manželce přinesete kytku, ona se na vás oddaně podívá se slovy, to je hezké a vy vypnete hruď a řeknete jí, dělám to ve jménu povinnosti.

Takto by to být nemělo, zároveň tento nadnesený příklad ukazuje, že citům neporučíte, ale činům ano. Bez ohledu jak se manželé cítí, musí se mít rádi. To je dost hrozné ne? Zvláště když se díváte na romantické filmy, nebo pokud čtete romantické romány, pak tam se to zamilováním jen hemží a není se třeba do ničeho nutit. Dříve ale někdy i dnes se toto nejvíce projevovalo v sexualitě. Manželé spolu měli sex kvůli plození dětí, ale skutečnou romantiku v intimní oblasti zažívali s milencem, milenkou. Pravda je taková, že každý člověk se odmiluje, že silné milostné city nevydrží… T. Keller napsal: Naše kultura glorifikuje romantický milostný vztah. K tomu lze ještě citovat S. C. Lewise: Knihy (a my dodáme filmy), vyvolávají v lidech domnění, že pokud jste si vzali tu správnou osobu, zůstanete navěky zamilováni. Když pak lidé zjistí, že zamilováni nejsou, považují to za důkaz, že udělali chybu a že mají právo na změnu.

Když srovnáváme manželství s evangeliem, pak když byl Kristus na kříži, pak to nebylo tak, že v jednu chvíli shlédl z kříže a řekl, obětuji se pro vás, protože mi připadáte nesmírně atraktivní, ale obětoval se, protože nás miloval, navzdory tomu, že jsme moc atraktivní nebyli. Tím nechci tvrdit, že na našem manželovi nebo manželce nemá být nebo není nic atraktivního, že ze sebou nemáme nic dělat, že základem je láska postavená na vůli, ale jistá atraktivita někdy vyprchá, člověk postupně narazí na slabiny druhého a my jsme přesto povolání milovat. Navíc pokud na tento zápas rezignujeme, snadno se stane, že se setkáme s někým jiným, kdo nás uchvátí a nevěra je na světě.

Jeden z cílů manželství podle Ef 5 shrnut ve slovech: Tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Cíl vztahu Krista a církve je bezúhonnost a svatost. Tedy růst do podoby PB, který je jediný dokonale svatý a bezúhonný. A právě v tomto se mají manželé podporovat. Konkrétně v tom, aby byli blízko PB, aby ho lépe poznávali a plnili jeho vůli, protože to je pro mého partnera to nejlepší. Být blíže Bohu. Protože nakonec jen Bůh může naplnit jeho nejhlubší potřeby. To nedokážu já, ani nikdo jiný.

Znamená tato výzva, že skoro jediné, co manželé spolu dělají, je, že se spolu modlí? Myslím, že toto nám skutečně nehrozí a že, žel, toto z mnoha manželství zmizelo. To, co říkám, nijak nepopírá společné zážitky, romantiku, společně strávený čas, jenže bez duchovního základu, bez společného duchovního života, který ale může mít mnoho rovin, se toto vše stává poněkud jalové.

Když jsem přemýšlel nad svým manželstvím, viděl jsem mnoho chyb a možná bych ani o manželství neměl kázat. 20 let jsem byl jen málo doma. Pavel byl svobodný a nevím, jak moc to aplikovat na ženaté. Zároveň mnoho i z vás mohlo poznat Krista. V úterý jsme o tom diskutovali s Dandou, protože oba jsme byli evangelisté církve, vedli sbor, byli předsedové církve a hodně jsme byli pryč a zároveň nejen pryč, ale i různých tlacích, které pochopitelně někdy odnesla i manželka. Vím, že nikdo nemůžete jít mojí cestou a já to ani neočekávám a vlastně ani nechci. Stejně jako nikdo nemůže jít cestou našich žen. Jenže navzdory mé povaze, i tomu, k čemu mě Pán povolal, vidím, že naše manželství je hezké.

K evangeliu ke kterému je připodobňováno manželství, nějak patří i oběť. Lidé, kteří chtěli sloužit Božímu království, asi vždy do určité míry obětovali svoji rodinu. Ne, že na ní kašlali, ale někdy šla rodina kvůli Božím věcem stranou. Já sám jsem to viděl u svého táty, který nebyl profesionálním duchovním. Nemám mu to nijak za zlé, protože mi beze slov ukázal, že existují důležitější hodnoty - hodnoty Božího království. Neodvážil bych si o sobě říci, že jsem posunul Boží království, ale někdy to stálo oběť i rodiny. A často, ne vždy, to Bůh nějak vynahradil. A tak bych nám přál moudrost i k této oběti.