Milovat navzdory

Byť tu bylo šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu, ona jediná je holubice moje, moje bezúhonná, jedinečná ze své matky, přečistá z té, jež ji porodila. Spatřily ji dcery, blahoslavily ji, královny i ženiny jí vzdaly chválu. PP 6, 8 – 9

Kdo je ta, jež vystupuje z pouště, opřena o svého milého? PP 8, 5

Oba dva texty jsou z Písně písní, knihy, která velmi expesivně popisuje lásku a její nejrůznější aspekty. Když se na oba tyto texty podíváme, pak mají společnou jednu věc. Muž zde vyznává, že ona jediná je pro něj skutečně jedinou. Porovnává jí s královnami, ženinami a dívkami, tedy hezkými ženami, aby pak vyznal ale ty jsi jedinečná. Toto se snadno vyznává na svatbě, ale platí to na celý život? Manželka stárne, postupně zjišťujeme její nedokonalosti. Co s tím?

Další text ukazuje na ženu, která vyznává, že se o svého milovaného může opřít, dokonce je zde i upřesnění, kde se o něj může opřít.  Když vystupuje z pouště. Tedy když je unavená, možná má rozmazaný make-up, snad je i spocená, prostě není to ta krásná nevěsta, upravená, radostná, příjemná. Ale přinejmenším ta, která je unavená a skoro se neudrží na nohou.

A ještě jeden text:

Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, jestliže najdete mého milého, co mu sdělíte? Že jsem nemocna láskou. PP  5, 8

Zde je pohled ženy, která vyznává, že je doslova nemocná láskou. Nevím, jak se dá od lásky onemocnět, ale asi ano… Každopádně se jedná o krásné vyznání, ale je to možné na celý život? Být nemocný celý život je cosi chronického, nežádoucího. Není lepší sice milovat, ale nestat se chronicky nemocným? Tedy milovat naplno a stále?

Začnu slovy jednoho kazatele, který popisoval následující zkušenost.

Jednoho dne jsem byl povolán, abych sloužil na dvou pohřbech. V obou případech manželka zemřela po dlouhém a šťastném manželství. Jeden pár právě oslavil a druhý se právě chystal oslavit svou diamantovou svatbu. Zarážející bylo, že mi oba manželé řekli totéž, prakticky stejnými slovy: "Miloval jsem ji stejně jako v den, kdy jsme se poprvé zamilovali." Slyšet to jednou, po 60 letech manželství, by bylo vzácné. Slyšet to dvakrát ve stejný den mi připadalo jako víc než pouhá náhoda.

Když přemýšlíme nad láskou, která je obecně považována se jednu z nejsilnějších emocí, pak máme tendenci si myslet, že emoce, zejména ty, které jsou tak rozmarné jako láska, jsou prostě to, co cítíme. Nevybíráme si, co se nám líbí a nelíbí, naše strachy a radosti, které jsou spojeny s emocemi. Zastihnou nás často nevědomky. Najednou se stane, že se bojíme, radujeme, máme z něčeho dobrý pocit nebo špatný pocit, milujeme. Nakonec toto je patrné i u lásky, kdy jednomu člověku ten druhý nic neříká, nic vůči němu necítí a druhý se do toho stejného zamiluje a chce s ním prožít celý život. Zároveň z toho někdy vzniká pocit, že nás emoce mohou držet tak trochu bezmocné ve svém sevření. Dobře to je slyšet v angličtině, ale i italštině, francouzštině, kde slova "vášeň" a "pasivita" tedy anglicky passion a passive spolu souvisí, jsou si podobné. Snad je to z latiny, která zmíněné jazyky ovlivnila, kde vášeň se řekne passion, pasivita passio. Proto někteří snad podvědomě dospěli k závěru, že si nemůžeme pomoci v tom, co cítíme, že naše emoce jsou v mnohém určující. Proto je láska spojována s vášní, zároveň když vášeň vyprchá, vyprchá i láska. Nutno dodat, že tento předpoklad je umocňován přesvědčením, že pravdivé a správné je to, co je upřímné. Možná jste slyšeli výmluvu ve smyslu jednal jsem sice špatně, ale myslel jsem to upřímně. Jinými slovy upřímnost je určitou polehčující okolností.

Jenže když se vrátíme k textům z PP, které jsem četl, pak co když se milému upřímně nechtělo podepírat svoji unavenou milou, která se plouží z pouště a chce podepřít? Co když se mu upřímně líbily jiné ženy více než jeho milá? Má se ovládat, nebo se, jak se říká kousnout? Asi odpovíme kousnout, překonat se, ale to už není upřímné! A není-li to upřímné, je to ještě láska? Nebo je to ještě skutečná láska? Kde je pak vášeň? Kde je ona „passion“?

Před pár dny jsem se dostal k zajímavému článku, který se týkal tzv. kognitivně behaviorální terapie, která je založena na předpokladu, že to, co cítíme, je ovlivněno tím, co si myslíme, a jak vnímáme svět okolo sebe. Dobrá zpráva je, že můžeme změnit způsob, jakým myslíme a jak nazíráme na okolní svět. Tedy jinak řečeno nejsme bezmocné loutky řízené svými emocemi. Naše emoce mohou být ovlivněny tím, jak myslíme a jak vnímáme svět. Martin Seligman, průkopník v této oblasti, nazývá pesimismus "naučenou bezmocností". Pokud je pro nás vše černé, pak je vše černé, byť tomu tak objektivně není.

Podobně je to s láskou. Ten, kdo věří, že manželství je "jen kus papíru", že sex přichází bez závazků a že potěšení je měřítkem všech věcí, bude mít jednu škálu emocí. V okamžiku, kdy potěšení jako nejvyšší hodnota života utrpí kvůli partnerovi trhlinu, přijde hluboká frustrace. Ten, kdo věří, že manželství je posvátná smlouva, že láska je neoddělitelná od věrnosti a že láska je propojena s obětí, bude mít jinou škálu emocí. Pochopitelně že při různých nezdarech prožívá nepříjemné emoce, ale ty nejsou tím, co v posledku určuje jeho rozhodování a hlavně jeho lásku.  

Když se vrátíme k obratům v PP, pak na jednu stranu je v této knize mnoho vášně, zároveň i společně prožívaná bolest.

Tuto dvojznačnost lásky všichni lidé přinejmenším intuitivně cítí. Mnoho věcí na tomto světě děláme proto, že nám něco přináší. Pracujeme, abychom měli z čeho žít, cestujeme, abychom něco viděli, studujeme, abychom něco znali. Když nás to přestane bavit, tak změníme práci, jedeme někam jinam nebo změníme školu. Řekneme něco ve smyslu, už mě to nebaví, nic mi to nedává, nemám u toho srdce. Proč vlastně vstupujeme do manželství? Řečeno kupeckou mluvou, co mi to dává? Všechno, co manželství dává nebo přináší, se dá prožít i mimo manželství. Dají se zplodit děti, společně si užít dovolenou, mít někoho, s kým se mohu sdílet. Co je oním bonusem navíc?

Navíc co když se mi už nechce někoho podepírat? Co když přijde někdo nejen jiný, ale lepší? Co když už ve vztahu není vášeň? Proč se vázat? Proč k manželství nepřistoupit jako k práci, škole, koníčkům? Pokud máme za to, že láska je především o emocích, o pocitech, o vášni, pak asi skutečně nemá smysl se vázat. Jenže láska, tak jak ji popisuje na mnoha místech Bible a jak nám jí ukazuje i Pán Bůh především o těchto věcech není. I o nich, ale nikoliv především.

Mnoho věcí na tomto světě děláme protože… a přichází nějaká výhoda. V lásce jistě platí miluji tě někdy protože, ale někdy i navzdory. Miluji tě, protože jsi a nyní si dejte výčet vlastností, zároveň platí miluji tě navzdory a též si dejte výčet vlastností. Až když platí obojí, můžeme myslet na lásku. Pokud je jen protože, milujeme pouhý přelud nebo sen o druhém.

Žijeme ve světě rychlých potěšení, zároveň ve světě nestálém. Láska nás učí, že potěšení není vždy rychlé, že její klíčovou vlastností je stálost. Že smyslem manželství není jen nebo především co mi to dá, ale co mohu dát.

A tuto změnu přístupu dělá víra, zároveň vědomí, že milujeme, protože Bůh v Kristu miloval nás. Víra posvěcuje lásku a chrání ji před mnoha pokušeními, kterým je denně vystavována.

Uzavřu slovy onoho duchovního, který byl na pohřbu. Toho dne, když jsem slyšel dva staré přátele uprostřed zármutku mluvit o lásce, která se časem nezmenšila, vzpomněl jsem si na slavná slova Dylana Thomase: "I když milenci budou ztraceni, láska ne; a smrt nebude mít žádnou nadvládu". Uvědomil jsem si, že milující Bůh nám pomáhá milovat jeden druhého.

Přál bych vám prožívat lásku a to jak „protože ten druhý je“, tak i „navzdory tomu, že ten druhý je“.