Zrno musí umřít, aby vydalo užitek...

Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. J 12, 21 - 30

Jedna z věcí, na kterou jsem nikdy nedostal odpověď ohledně Ježíše, je, že Ježíš dost často neodpovídal na to, na co se ho lidé ptali. Text, který jsme četli je jedním z názorných příkladů. Vv. 21 čteme, čteme, že Ježíšovi učedníci vyřizují prosbu některých poutníků, kteří přišli do Jeruzaléma, aby se mohli s Ježíšem setkat. Zřejmě se o něm dozvěděli mnohé zvěsti, možná že ho dokonce viděli i někde v zástupu a nyní by si s ním chtěli popovídat tváří v tvář. Možná se to někdy stalo i nám, že jsme někoho znali jen z televize, z pódia a najednou nám někdo řekl, že dotyčného zná a že pokud budeme chtít, tak se s ním můžeme sejít osobně. Učedníci tuto prosbu řeknou Ježíšovi a tak bychom na přímou otázku a prosbu zároveň očekávali přímou odpověď. Buď chci se s nimi sejít nebo nechci se s nimi sejít. Mám čas nebo nemám čas. Jenže Ježíš začne mluvit o něčem úplně jiném a na jejich dotaz reaguje velmi nepřímo. Místo aby přijal nabídku se s nimi sejít, začne hovořit o své smrti a pronese slova ohledně svého poslání a o poslání toho, kdo ho následuje. To, zda se s poutníky nakonec sešel se už nikdy nedozvíme. Dozvíme se ale něco důležitějšího…

Jako na mnoha jiných místech i zde Ježíš použije obraz, který byl tehdejším posluchačům velmi známý – obraz ze zemědělství. Přemýšlel jsem, jaký příklad by Ježíš použil dnes. Napadl mě následující příklad. Před cca 20 lety jsme byli s Danielou ve Slovinsku a rozměnili jsme si peníze. Když jsme se vraceli, Daniela navrhla, abychom zbytek utratili a nesušili je někde doma s tím, že snad tam ještě někdy pojedeme a pak je utratíme. Jenže protože jsem člověk šetřivý, navrhnul jsem, že budeme peníze sušit doma s tím, že možná někdy ještě do Slovinska pojedeme.  Za pár let jsme skutečně skutečně do Slovinska jeli a vzali s sebou zbytek peněz. Byl jsem rád, jak jsem byl kdysi velmi prozřetelný. Něco jsem koupil a s údivem jsem zjistil, že prodavač moje peníze nechce. Důvodem nebylo to, že by byli falšované, ale to, že již přestali platit. Byli z nich najednou jen bezcenné papírky. Jinými slovy není vždy moudré strkat peníze někam do polštáře, někdy je lepší je použít, tedy utratit, protože od toho jsou.

Podobně jen to se zrnem, kdy si ho člověk může zmrazit, usušit a vystavit, ale podobně jako s prošlými penězi hrozí, že se z něj stane jen výstavní artefakt, nebo něco bezcenného, co nakonec vyhodíme. Protože zrno má dát užitek, úrodu.  

Ježíš na tomto příkladu vysvětluje koloběh života, který se týká nejen peněz, zrna, ale i mnoha a mnoha dalších činností, a to včetně následování. Aby se něco nového urodilo, něco starého musí zemřít. Pokud si něco chceme příliš držet v hrsti, nakonec o to přijdeme, a to včetně života. Jenže co to znamená konkrétně?

Určité vysvětlení je vv 25 – ČEP má kdo miluje svůj život, ztratí jej, kdo nenávidí svůj život v tomto světě uchrání jej pro život věčný. Myslím, že význam slov nenávidět a milovat svůj život dobře rozkrývají další překlady. B21: Kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí, kdo na něm nelpí, uchrání jej k životu věčnému. Nebo Slovo na cestu: Kdo hledá jen svůj vlastní prospěch, prohraje všechno, kdo mi však dá svůj život k dispozici, bude zachráněn pro věčnost.

Z dalších překladů lze vidět, že na čem v životě lpím, na co se příliš „lepím“, co miluji, čemu dávám přednost, co pohlcuje moji mysl, moje emoce, určuje jaké jsou moje priority  a to určuje směrování mého života. Pokud jsem „přilepen“ sám k sobě, budu pohlcen sám sebou a to, co jsem si snažil uchránit, nakonec ztratím. Když jsem tento text slyšel kdysi, pak mě napadlo, že se jedná o strašně vysokou laťku, kterou je možné přeskočit jen pokud se stanu pracovníkem v církvi nebo misionářem. Od nich se očekává, že by se měli odvrátit od běžného života a naplno sloužit Bohu. Jenže časem jsem poznal, že být v církvi naplno může být jen útěk od světa s tím, že svět ve mně nadále zůstane. Tedy jinými slovy tento text je napsán pro každého. Ale opět je tu otázka, co to znamená?

Odpověď nevyčteme v tomto verši, ale v celé Ježíšově řeči. Ježíš hovoří o umírání a naváže slovy, že se blíží i jeho umírání. Víme, že hovoří o ukřižování. Nahlas vyslovuje, že má-li se naplnit jeho poslání, musí zemřít. Jenže nikomu se nechce umírat a to nejen doslova, ale i umírat nebo opouštět věci, které máme rádi, na kterých lpíme. Abychom tak učinili, musíme k tomu mít motiv, musíme znát odpověď na zásadní otázku. Onou otázkou je PROČ? Jinými slovy jsem ochoten podstoupit něco nepříjemného, pokud vím proč. Pokud znám smysl. Ono PROČ Ježíš vyslovuje ve verši 28: Otče oslav svém jméno. Zde je klíčová věta jak pro pochopení tohoto textu, ale i pro pochopení proč vlastně máme umírat nebo nelpět tolik na svém životě.

Když se díváme na lidský život, pak jedním z důležitých rozměrů je to, jak nás lidé posuzují, hodnotí, co si o nás myslí. Jinak řečeno, jaká je naše vizitka, profil, CV atd. Staří Řekové používali termín persona, což byla maska, kterou si herci měnili v divadle podle toho, jakou hráli roli. I my hrajeme určité divadlo na jevišti světa či našeho okolí, zároveň se vůbec nutně nemusí jednat o přetvářku. Dále platí, že těchto person máme několik. Jsme dobrý otec, obětavá matka, pilný student, poctivý podnikatel, zaměstnanec, sportovec, knihomol, vedoucí v církvi, poslušná dcera, syn atd. Opět chci říci, že se nejedná o přetvářku. Nakonec i Ježíš měl nějakou personu, skrze kterou ho vnímalo jeho okolí. Proto se s ním nakonec chtěli setkat poutníci. Viděli uzdravovatele, učitele, moudrého muže a nevím koho ještě. Zároveň neviděli, že se jedná o Božího syna, který bude za pár dní ukřižován, od kterého se většina lidí odvrátí. Problém nastává v okamžiku kdy se se svojí personou začneme příliš ztotožňovat, kdy na ní slovy jednoho z překladů začneme příliš lpět, kdy se nám stane prostředkem jen a pouze pro náš vlastní prospěch, když se do ní zamilujeme.

Jak to ale souvisí s textem Otče oslav své jméno? Naše přirozená tendence je lpět na sobě, být příliš pohlceni sami sebou, pracovat na svojí personě, postavit na ní svoji hodnotu, jistotu a poněkud vznešeně řečeno – svoji slávu, méně vznešeně respekt okolí. Jenže Ježíš zde říká, že jeho cílem a i naším cílem má být sláva Otce, tedy Boží sláva. A aby se tak stalo musíme umřít sami sobě.

Rozumím tomu tak, že se jedná o umírání ve smyslu umírání svému sobectví, sobě-středmosti, lenosti, představám. Je to přenastavení života, kdy klíčovou otázkou se stává, jak může být skrze můj život oslaven Ježíš. Nebo jinak – kdy se mojí personou stává Ježíš.

S. C. Lewis napsal v pasáži Jak ztratit život a nalézt ho: „Vzdejte se sebe sama – a naleznete skutečné já. Ztraťte svůj život – a naleznete jej. Denně přijímejte smrt, smrt svých ambicí a největších přání a nakonec i smrt svého těla, a nalezete věčný život. Nic si nenechejte. Nic, čeho jste se nevzdali, vám nebude plně patřit. Nic z toho, co ve vás nezemřelo, nevstane z mrtvých. Budete-li hledat sami sebe, nakonec naleznete pouze nenávist, samotu, zoufalství, vztek, zkázu a zánik. Hledejte však Krista a naleznete jej a s ním i vše ostatní.“ Možná že kdyby toto nenapsal sám velký S. C. Lewis, tak bychom si řekli, že tato slova tak trochu zavání fanatismem.

Tato slova těžce zapadají do našeho myšlení, do naší doby. Do doby, kde se skloňují slova jako seberealizace, sebeprezentace, sebezdokonalení, seberozvinutí, sebepotvrzení, sebevědomí, nalezení svého plného potenciálu, využití svého potenciálu, kvalita života atd. Do doby, pro kterou je charakteristická selfie-tyčka. Jinými slovy, kdy je důležité spíše sám sebe (případně své děti) nalézt, rozvinout, prosadit se, upozornit na sebe, nikoli sám sebe ztratit nebo doslova sám sobě umřít. Ale je toto skutečně cílem? Smyslem života? Něco podobného najdeme i v jiných náboženstvích nebo etických směrech, které nám řeknou, že je třeba sama sebe upozadit. Které se řídí heslem maturantů přes překážky ke hvězdám…? V čem je to jiné v křesťanství?

Zásadní zde totiž není zemřít sám sobě, ale oslavit otce. Pokud se mým cílem, touhou, ambicí stane oslavit otce, přirozeně to povede k tomu, že to, co mi v tom bude bránit, budu odkládat, že tomu budu slovy Ježíše umírat. Mnoho špatných věcí se mi líbí, proto je dělám i když vím, že jsou špatné, navíc mě k nim moje přirozenost táhne. Jenže pokud se mojí ambicí, životním stylem, nastavením, motivací stane oslavit otce, dostanu sílu umírat sám sobě. Není to zašlapání sebe sama, rezignace na personu, ale přenastavení priorit. Hlavním se stává oslavit Otce a to určuje vše další. Pokud mým cílem není oslavit Otce, pak umírání sama sobě jen asketismem, který dříve nebo později vyšumí…

Jak ale oslavit otce? Hledat a dělat to, co se líbí jemu právě tam, kde jsem, v tom, co dělám v jakých kontextech se nacházím. Pak se staneme méně citliví na sebe a více na něj a na jeho hlas.

Tři otázky na závěr: Pane jak a čím tě oslavuji tam, kde právě jsem? Pane, co chceš, abych dělal jinak? Pane, v čem chceš, abych vytrval? Pane, kde si příliš zakládám na svojí personě?