Proč jsi nesestoupil z kříže?!

Představte si, že se vám zcela legálně dostane do rukou spolehlivá vakcína na pandemii. Ale máte jen jednu. Myslím, že by mnozí tuto možnost využili a vakcínu by aplikovali sami sobě nebo někomu ze svých nejbližších. Proč? Protože člověk přirozeně myslí na sebe a na své blízké. Nyní se přenesme z této fikce do našeho příběhu. Když jej čteme pozorně, pak se v něm opakuje určitý refrén: Zachraň sám sebe, zachraň sám sebe, zachraň sebe. Jednou to řeknou členové židovské rady, jednou vojáci a jednou lotr na kříži.  Uvažují logicky. Pokud vakcína funguje, tak si jí píchni. Pokud jsi tím, kým tvrdíš, že jsi, tak se zachraň. Každý normální člověk přece takto jedná. Každý myslí na sebe zvláště když jde o život. Jenže Ježíš to neudělá a třikrát opakovaný refrén nevyslyší. Proč? Počkejme chvíli s odpovědí s tím, že se na náš oddíl podíváme z dvojí perspektivy – Pána Ježíše a lotra.

Po tomto refrénu přichází další útok a další refrén, který zní, pokud jsi. Dvakrát Ježíš slyší, pokud jsi Mesiáš, dělej konečně něco. Asi si řekneme a co má být, jenže odpověď na otázku kdo jsem, vlastně hledáme celý život. Je to otázka související s naší identitou a hodnotou a na to jsme hodně citliví. Ježíš vlastně slyší - tak konečně dokaž, kdo jsi, dokaž, že máš nějakou moc, dokaž, že za něco stojíš, dokaž, že nejsi jen tak nějaký vzbouřenec, dokaž, že jsi Mesiáš. Jsi-li to co tvrdíš, dokaž to.

Pokud úplně nerozumíte tomu, co říkám, pak si představte něco, co umíte, na čem vám záleží, co chcete odkázat svým dětem nebo vnoučatům a najednou vám to někdo rozkope, zesměšní, shodí. Řekne vám, jsi zoufalec a nikoli doktor, podnikatel, rodič, kazatel, hudebník, křesťan, jsi odporně tlustá, hubená, hloupý, líný atd. To bolí strašně moc. Navíc Ježíš tento zásah dostane v okamžiku, kdy trpí a kdy mu docházejí síly, kdy je nejzranitelnější. I proto jsou tyto otázky ďábelské. Útočí na jeho, na naši hodnotu. Zároveň velká část našeho života se točí nebo může točit okolo toho, abychom světu okolo nás dokázali, že hodnotu máme. Jenže jí často hledáme na  špatných místech, a pokud to tak je, pak se vlastně svět musí točit okolo nás. Děláme třeba i dobré věci, ale kvůli sobě.  Vlastně zachraňujeme sami sebe, svoji pověst, reputaci, bezpečí atd. A proč tedy Ježíš nepomohl sám sobě? Jistě nás hned napadne, protože nás miloval a chtěl dokončit svoje dílo, ano, ale zároveň i proto, že jeho hodnota, bezpečí, identita – pokud použijeme toto slovo, byli skryty v jeho otci. A to ho osvobodilo od očekávání lidí a vedlo k dokončení svého díla ne této zemi.

Ještě se k tomu vrátím, chtěl bych na chvíli se přenést do rozhovoru Ježíše s lotry. Jeden se připojí ke zmiňovanému refrénu, druhý nikoli. Když slyším otázky druhého lotra, napadá mě pár otázek. Jak druhý lotr věděl, že Ježíš má nějaký vztah k Bohu nebo přímo že je Bohem? Vycházím z otázky, to se ani Boha nebojíš? Jak věděl, že se Ježíš ničeho nedopustil? Tedy že byl bez hříchu? Jak věděl, že Ježíš jde do svého království? Tedy že je Mesiášem? Jednoznačně měl o Ježíšovi velmi dobré, řekli bychom kvalitní teologické informace ale nejen informace. Na rozdíl od náboženských vůdců, Piláta, Heroda, ale i druhého lotra jim uvěřil. 

Jenže jim porozuměl zřejmě příliš radikálně, když vznese skandální požadavek,  aby na něj Ježíš pamatoval, vlastně aby ho spasil.  Takto snadno? To přece nejde, aby někdo na konci života vyznal, že jednal špatně a Ježíš mu slíbil, že se s ním setká v ráji. Co je to za spravedlnost? Tohle přece nejde, a pokud to jde, tak by to nemělo být v Bibli, protože když si to někdo přečte, pomyslí si, že může žít celý život v hříchu, pak si to dát s Pánem Bohem těsně před smrtí dohromady a je to v pohodě. Trochu laciné ne!?

Přece nelze srovnávat život lotra se životem zodpovědného člověka, který nejen věří, ale ještě si celý život odříká? Tento text se dá číst jako poslední tečka za Ježíšovou polemikou s náboženskými vůdci, kteří stáli pod křížem. Pokud tento rozhovor slyšeli, možná si mysleli něco ve smyslu, tak ho to neopustilo ani před smrtí. Dobře, že jsme ho zlikvidovali.

Provokace toho, že Ježíš takto na první pohled lacině nabízí odpuštění je v tom, že podvědomě dělíme svět na dobré a zlé, kdy ti dobří, kam často patříme i my, si přece jen trochu více zaslouží lepší život. Jenže Ježíš nedělí svět na mravné „hodné“ a nemravné „zlé“.  Podle evangelia jsou na scestí všichni. Všichni jsou na scestí, všichni jsou milováni a všichni potřebují Kristovo odpuštění. Jenže protože náboženští vůdci, kteří Krista poslali na kříž, si své ztracenosti byli méně vědomi než lotr na kříži, byli nakonec v duchovně v zoufalejším stavu. Asi by reagovali: „Jak si můžeš dovolit něco takového říct? Přece kdykoli jsou kostelní dveře otevřené, jsme uvnitř!“ Na to by ale Ježíš odpověděl: „To však není to, na čem záleží.“ Ztracenost lotra, kterému se tak snadno dostalo odpuštění, byla jasná. Žil nemorálně. Ztracenost těch, které bychom nezařadili pod kategorii lotr tak jasná není. Jenže to nebyli „lotři“, kdo ho dostali na kříž, ale slušní lidé. Problém těchto lidí někdy je v tom, že vnímají sebe sama na základě tvrdé práce, kterou nepochybně odvádějí, na mravních zásadách, které dodržují, což ale vede k tomu, že se cítí nadřazeni lidem, kteří jejich kvality postrádají. Ano evangelium varuje před bezuzdností a prostopášností lotrů, ale evangelium odsuzuje i moralizující farizee a zákoníky. Zároveň evangelium je pro obě skupiny lidí.

Před lety běžel v kinech film Amadeus. Režisér si v něm vymyslel zápletku mezi Mozartovým současníkem Salierim a Mozartem. V jedné pasáži je monolog Salieriho, který se modlí a říká Bohu: „Pane, učiň mě velkým skladatelem. Dovol mi oslavit tvoji velikost skrze hudbu a tím i oslavit sebe sama.  Přísahám ti, že ti na oplátku věnuji svoji neposkvrněnost, píli a nejhlubší pokoru.“ Jenže stejně se nikdy nedostane na úroveň Mozarta. Amadeus znamená milovaný Bohem. A to Salieri nechápe a tak si říká toto. „Bylo to nepochopitelné… na jedné straně jsem tu byl já, který si odepíral všechny přirozené choutky, aby si zasloužil Boží dar, na straně druhé Mozart, který si dopřával všech choutek bez omezení.“ Nakonec Salieri řekne Bohu: „Odteď jsme nepřátelé a začne pracovat na Mozartově zničení.“ Uvažuje tak, že není možné, aby byl někdo takto prostopášný milován Bohem, aby to někomu tak snadno procházelo. Není možné, aby byl někdo jako lotr, takto honem rychle omilostněn. Jenže ono to možné je a tento příběh to ukazuje.

Nyní se kruh uzavírá. Začínal jsem dvojím refrénem. Zachraň se a jsi-li. Kristova odpověď byla právě proto, že vím, kdo jsem, tak se nezachráním, nepotřebuji nic dokazovat a nenechám se odvést od svého úkolu. Jenže nevyřčeně a paradoxně zároveň to kým je, poznal i lotr. Věděl, že je hříšník, že trpí spravedlivě. Zároveň nejen věděl, ale i konal. Dělá to, čemu říkáme pokání a díky tomu zakusil Kristovu milost. Oproti tomu ti, kdo Krista nechali ukřižovat svojí hodnotu, identitu a zbožnost postavili na svém úsilí. A s Kristem se minuli, byť mu byli blízko. Můžeme být pohoršeni, jak to tomu zločinci nakonec prošlo. Jenže mu to prošlo, protože to neprošlo Kristu, který na sebe vzal i jeho i naše hříchy. A proto může nakonec díky Kristově milosti zaznít, dnes budeš se mnou v ráji.

Dovolte mi zakončit citátem, který dobře vystihuje co je to milost.

Být zasažen milostí neznamená, že se nám jednoduše daří lépe se ovládat v oblasti morálky, že lépe zápasíme se svými chybami a že máme lepší vztahy s jinými lidmi. Morální pokrok může být ovocem milosti, není to však milost sama. Milost nás zasahuje, když trpíme velkou bolestí a hlubokým neklidem. Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasahuje nás, když už nedokážeme snést znechucení sebou samotným, svou lhostejností, slabostí a nepřátelstvím, když nás trápí, že nám chybí směr a vyrovnanost. V takové chvíli pronikne do naší temnoty paprsek světla. Jako kdyby nám nějaký hlas říkal, jsi přijat, jsi přijat tím, kdo je větší než ty…. Nic nehledej, nic nepředváděj, jednoduše přijmi skutečnost, že jsi přijat. Pokud se nám něco takového stane, zakoušíme milost. Možná po takové zkušenosti nebudeme lepší, než jsme byli, možná nebudeme ani více věřit. Přesto se však všechno promění.

Přál bych nám všem, aby i tyto Velikonoce a Velký Pátek byl tím, co nás povede k prožitku milosti, která nás promění.

Na závěr tři otázky:

Na čem stavíš svoji hodnotu a chceš v tom něco změnit?

Do jaké životní oblasti potřebuješ vpustit Boží milost?

Za koho ve svém okolí se chceš modlit, aby poznal Boží milost?