Poslední snídaně - Jan 21

21:1 Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. ([ J.6:1;  Mt.26:32])

2 Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků.

3 Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. ([ L.5:4- L.5:11])

4 Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.

5 Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“

6 Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.

7 Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. ([ J.20:4- J.20:8;  Mt.14:29])

8 Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket(e) – a táhli za sebou síť s rybami. (e) kolem 100 m 

9 Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.

10 Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“

11 Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.

12 Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. ([ L.24:30- L.24:31])

13 Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu.

V život každého člověka existují místa, které jsou spojena s nějakou silnou událostí, kterou prožil, která ho ovlivnila a kam když se vrací, tak se mu vrací emoce spojené s oním místem. Za sebe uvedu třeba okamžik, kdy jsem asi po 30 letech navštívil kasárny v Prešově, kde jsem byl na vojně. Byly vybydlené, ale nechal jsem do sebe volně proudit emoce, které jsou s tímto místem spojené. Nebo hřiště, kam jsme chodívali s klukama. Nebo Velká Lhota, kam jsme jezdívali s mládeží. Někdy to ale může být i nějaká píseň, člověk atd.

Text se odehrává po ukřižování, učedníci Ježíše už viděli, ten jim ale pak zmizel. Myslím, že v jejich hlavách byl nadále jistý zmatek z toho, co se odehrálo, stále si všechno rovnali v hlavě. Jak čteme, jsou u Tiberiatského jezera. Toto místo pro ně mělo mimořádný nádech, protože zde před pár lety zažili jeden z největších zázraků a to nasycení zástupu pěti chleby a dvěma rybami. Nyní si zde v hlavách rovnají, co se to vlastně stalo a na stejném místě, kde kdysi zažili zázrak, se nyní vrací ke svému původnímu zaměstnání – tedy rybolovu. Děj nás vrací do jakési všednosti, po ukřižování, zmrtvýchvstání, setkání s Kristem, najednou střih a jsme zpět, kde jsme začínali. U rybolovu. Skoro jako když jdeme v pondělí do práce. Ještě je zajímavé, kdo tam je. Petr, který zradil. Tomáš, který pochyboval, Natanael, který když se dozvěděl, že je Ježíš z Nazareta, tak prohlásil, z Nazareta, co dobrého z Nazareta může vzejít? Pak Jakub a Jan, kterým dal Ježíš přezdívku synové hromu, zároveň oba dva usnuli v Getsemanské zahradě. Další učedníci nejsou jmenováni, ale je zajímavé, že zrovna tito jmenováni jsou a zrovna u těchto jsou v Bibli zaznamenány jejich zápasy, pochybnosti, selhání a chyby. Možná bychom Janovi poradili, že měl uvést jiné učedníky. Minimálně Tomáše, Petra, Jana a Jakuba bych tam moc nedával, protože v posledních pozemských dnech Ježíše, se moc neosvědčili.

Děj pokračuje tím, že učedníci celou noc loví a nic neuloví. Zvláštní, že se to děje rybářům, každopádně to jejich náladě asi moc nepřidalo a jak jsem již říkal, na místě, kde prožili zázrak, nyní prožívají tu největší přízemnost. Navíc především u Petr, Tomáše, a synů Zebedeových toto možná byla další kapka do jejich nepodařených posledních dní s Kristem.

Jsem rád, že tyto záležitosti jsou v Bibli popsány, protože je to přitakání realitě života, která je občas mimořádná, občas hrozná, ale někdy prostě jen všední, obyčejná, nepříjemná. Zároveň velká část našich životů se odehrává uprostřed této každodennosti a i to, jak se s ní vyrovnáváme, ukazuje, kým jsme, jaká je naše víra. Víra, která se praktikuje nikoli jen v církvi, v jakémsi posvátném prostoru, ale třeba na pracovišti. Zde si dovolím malý odskok. V Genesis vidíme Boha jako zahradníka, v Novém Zákoně jako tesaře. Jinými slovy žádná práce není tak nízká, abychom ji odsoudili, ušklíbli se nad ní a aby nenesla důstojnost, kterou jí dává Bůh.

Zde je pracovištěm jezero a časem noční směna. Asi nemáme zkušenost s celonočním rybolovem, ale celodenním programováním, které nepřinese výsledky, operací, která se nezdaří, přípravou na test, který nakonec nedopadne, rozhovorem, který nic nepřinese, kázáním, které se mine účinkem, učením, které žáci neposlouchají atd. Učedníci nic neulovili, tedy veškeré úsilí bylo k ničemu. Stejně tak se to děje i dnes. Rádi bychom našli nějaký zázračný recept, jak tomu předejít, ale nic takového neexistuje.

Děj se začne měnit, když místo receptu do něj vstoupí Ježíš. Jeho otázka je nepříjemná a přemýšlel jsem nad dikcí odpovědi učedníků. Myslím, že jejich nemáme, bylo řečeno dost podrážděně.  Představte si, že se o něco pokoušíte několik hodin, nemůžete to opravit nebo přijít na správný výsledek, vaše emoce pomalu najíždějí na hranu vzteku a najednou se někdo ptá tak už jsi to opravil? Vypočítal?  V odpovědi, se skrývá nejen konstatování reality, ale i hlasité přitakání, že se nezadařilo, možná i trochu to, že jsme neschopní, protože nic neulovit za celou noc na jezeře, kde se běžně ryby lovili, mohlo něco vypovídat o jejich schopnostech. Důvodem, proč se Ježíš takto zeptal, mohlo být, že učedníci museli naplno sdělit realitu.  Ono nemáme, na první čtení zní dost jednoduše, jenže si představte něco, co vám skutečně jde, v čem jste dobří.

Jedna věc je, když si přiznám, že nejsem schopen vypočítat nějaký příklad, protože mi nejde matematika.  Někdo mi začne vysvětlovat derivace nebo integrály a já se po chvíli přiznám, že tomu nerozumím. To mi žíly trhat nebude.  Co mi jde lépe, než matika je psaní. Když něco napíšu a někdo řekne, že je to stupidní, bude to pro mě těžší. Pokud jste IT, lékař, učitel vlastně odborník v čemkoliv a ve svém oboru selžete, pak se to nesnadno přiznává.  Další úroveň pak je, když se jedná o něco v životě, s čím si moc nevíme rady. I zde bývá těžké si to či ono přiznat. Jenže často bez tohoto přiznání se dopředu nepohneme, protože co nepojmenujeme, to jakoby neexistovalo. Ale až když jsou učedníci nuceni přiznat, že to nejde, děj se mění. Zároveň ale je zde jedna důležitá věc, která ukazuje, že smyslem Ježíšovy otázky nebylo učedníky ponížit, ale spíše postrčit, aby něco pojmenovali. Ježíš učedníky oslovuje děti. Je to jedinkrát, kdy Ježíš toto něžné oslovení použije u Jana.

Příběh pokračuje tím, že Ježíš zázračně zasáhne a pokračuje tím, že Jan najednou řekne, že onen neznámý je Pán. Kdo první zareaguje a okamžitě k němu vyrazí? Je to Petr, zároveň pisatel ho pojmenováván i jeho starým jménem – tedy Šimon Petr. Jeho reakce je násobena tím, že ostatní učedníci na rozdíl od Petra jedou na lodi. I oni jdou za Ježíšem, ale ne tak překotně jako Petr. Petr skočí do vody a běží jak splašený.  Proč?  Mám za to, že důvodem bylo, že v Petrovi stále doznívalo, že zapřel svého Pána, že to v něm stále hlodalo, byť už Ježíše viděl vzkříšeného. Možná jste něco podobného zažili, když jste se s někým pohádali, něco těžkého jste si řekli, něco zůstalo nevyřčené.  Když se vám to rozleží, máte obrovskou potřebu dotyčnému něco dopovědět, něco vysvětlit, dát věci na pravou míru. Přesně tento pocit byl zřejmě v Petrovi. A tak běží k Ježíšovi a chvíli jsou jen spolu a to až do té doby, do které přijedou další učedníci. Přál bych si vědět, co si mezi sebou řekli nebo třeba jen jak se na sebe dívali. Kdybych byl malíř, namaloval bych obraz, kde by byl přesně tento okamžik a pokusil bych se do Petrových očí vtisknout výraz, přijímáš mě? Neskončil jsi se mnou? Máš mě rád?  

Jenže je zde ještě jedna důležitá věc a to fakt, že Petr za Ježíšem běží. Po tom, co udělal, by spíše měl běžet od Ježíše co nejdál, ale Petr běží, protože Ježíše znal a věděl jednu strašně důležitou věc – i když selžu i když se v životě nedaří, i když selžu v duchovní rovině i když se mi nedaří v civilní sféře, mohu za svým Pánem běžet opět a znovu a on mě nevykopne. Mohu za tím běžet nejen jako Petr, ale i jako Šimon Petr, tedy i se svými bolestmi a zápasy, se svojí pošramocenou minulostí.

Když čteme děj pozorně, pak je zde zvláštnost. Jan pozná, že je to Pán, Petr se s ním osobně setká a pak čteme, že se ho nikdo neodváží zeptat, kdo je, přesto že vědí, že je to Pán. Proč takový respekt? Můžeme se jen domnívat, ve skutečnosti nevíme. Možná to byla příliš krásná představa, že se jedná skutečně o Ježíše a báli se, že realita bude jiná. Možná u některých naskočily některá jejich selhání z minulosti a báli se, že když se setkají s Ježíšem, tak se to bude propírat. Možná zde byl silný respekt, který zesílilo vzkříšení, kdy jim naplno došlo, kým Ježíš skutečně byl a je. Možná byli tak zabráni do své činnosti, že ho prostě nepoznali.

Nevíme, ale k  průlomu dojde, když se u stejného jezera, kde kdysi společně zažili zázračné nasycení skrze dvě ryby a pět chlebů opakuje stejná zkušenost. Opět mají ryby a chléb, opět spolu sedí pohromadě jen s tím rozdílem, že nyní to nejsou učedníci, kteří obsluhují zástupy, ale Ježíš, který obsluhuje učedníky. Nebo jinak řečeno – je to Ježíš, který obsluhuje ty, kteří později k zástupům půjdou. Zároveň jsou zde stejná slova, která byla pronesena při poslední večeři, tedy vzal chléb a dával jim, jen místo vína je zde ryba. Kdybychom hledali u Jana, kde se píše o lámání a rozdávání chleba a vína, nic bychom nenašli. Jan píše o poslední večeři, ale nic o tom nejdůležitějším a to je hod beránka. Zde se nejedná o večeři, ale o snídani a osobně jsem si tento příběh nazval poslední snídaně. Tak jako při VP je to Ježíš, který zde přebírá iniciativu a slouží učedníkům. Ale zde je místo vína ryba… Víno ukazuje na Kristovu krev i na svatbu Beránka, na novou smlouvu. Ryba připomíná velké poslání, kdy Ježíš říká učedníkům, budete rybáři lidí, budete lidmi poslání. Nadále budete lovit ryby, protože musíte živit sebe a svoje rodiny, možná i v budoucnu nenalovíte, nebude se dařit, ale jste lidmi poslání, kteří hovoří o tom, že Ježíš vstal z mrtvých.

Závěr: Ježíš za námi přichází právě tam, kde jsme a jací jsme. Učí nás pojmenovat, jak na tom jsme, ale oslovuje nás děti – tedy smyslem je vyslovit, co mě trápí, dát to Ježíši, aby s tím začal jednat. Zároveň s námi jedná, s takovými jací jsme, jak je vidno u Petra. Skutečná proměna začíná, když necháme Ježíše jednat v našich životech, když žijeme z toho, co Ježíš dělá pro nás a když se učíme žít, jako lidé poslání… z moci vzkříšeného Krista.