Ukřižování podle Matouše

Matouš 27

Text, který jsme četli u Matouše, podrobně popisuje okolnosti Kristova ukřižování. V tomto oddíle se desetkrát vyskytují slova kříž, křižovat, ukřižovat, prostě slova mající slovní základ ve slově kříž. Kříž zde tedy dominuje, neustále se dějem prolíná a více či méně do děje vstupuje. Příběh o ukřižování známe, četli nebo slyšeli jsme o něm mnohokrát. Zároveň se kříž stal určitým kulturním doplňkem naší civilizace a nijak nás nevyrušuje nebo neznepokojuje. Někdy jsou kříže na státních vlajkách, na vrcholcích hor, lidé nosí křížky na krku, fotbalisté se křižují před tím, než jdou na trávník. Jenže tomu tak nebylo vždy. Když se  našly podzemní katakomby v okolí Říma, kde byli pohřbíváni křesťané, tak nejčastějšími motivy na stěnách či stropech byly obrazy páva, který symbolizoval nesmrtelnost, pak holubice, vítězné palmy a hlavně ryby. Později zhruba od druhého století prý křesťané začali jako svůj symbol dávat přednost biblickým postavám nebo tématům a tak nejdeme Noemovu archu, Jonáše, pastýře s ovečkou nebo vzkříšeného Lazara. Zároveň se nabízí i další symboly jako jesle, holubice, odvalený kámen, ručník, kterým Ježíš obmýval nohy učedníkům, lev, beránek atd. Nakonec si křesťané zvolili kříž.

Mimochodem církevní otcové dlouho zakazovali umělecké zobrazování kříže, právě kvůli jeho potupnému významu. Proč?

Pokusme si vybavit nějakou věc, kterou jsme v životě udělali a za kterou se stydíme, o které jsme rádi, že nikdo neví. Nyní si představme, že symbol této události ještě s naším jménem vystavíme někde na sociálních sítích nebo na vizitce, aby to hezky všichni viděli. Pokud se tak stane, zřejmě dostaneme nálepku, že to nemáme v hlavě v pořádku. Tohle se prostě ve slušných společnostech nedělá, o některých věcech je lepší nemluvit. Stejné to je u národů nebo skupin. Vlastně ani nevím o národu nebo skupině, která by si dal do znaku popravčí nástroj. Zbraně ano, ale ne popravčí nástroje. Až na výjimku a tou je křesťanství.

Abychom si to lépe představili, co znamenal kříž, začtěme se do Cicera, který napsal, že spoutat římského občana je zločin, zbičovat je ohavnost, zabít ho je totéž co vražda a ukřižovat ho? Neexistujme slovo, které by mohlo popsat tak strašlivý čin. Důvodem Cicerova tvrzení pak nebyla jen hrůza z bolesti a pomalého umírání, ale především strašlivá potupa.

Pro Židy pak byl kříž symbolem zlořečenství, kdy v Dt 21, 23 čteme slova o tom, že ten, kdo visí na dřevě, je zlořečený.

Toto je jedna strana mince. Pak je zde druhá a to, že na tomto potupném nástroji visí sám Ježíš, král světa. Co může být potupnějšího, než když je potupen představitel národa, hnutí? Takto potupen nesměl být ani Římský občan a což potom král světa?

Tyto podrobnosti říkám proto, abych položil následující otázku. Skutečně je nutné, aby kříž a všechny podrobnosti spojené s ukřižováním jako plivání, svlékání šatů, nasazování trnové koruny a další byly takto vystavovány? Nevykazovali pisatelé Bible jistou poruchu osobnosti, když všechny tyto podrobnosti popisovali? Stejně tak nepřehnali to naši křesťanští předchůdci, když si zvolili kříž jako symbol, zvláště pokud znali to, co jsem před chvílí říkal? To je skoro jakoby si Češi dali do státního znaku půdorys Terezína, nebo Židé Osvětimi.

Odpovězme si pravdivě – popis ukřižování je příliš expresivní, podrobný, nevhodný, je za čarou. Pokud a to je velmi důležité. Pokud popisuje prohru. Pokud popisuje definitivní tečku. Pokud popisuje fiasko. Pak je skutečně lepší o něčem pomlčet. Jenže… jenže kříž znamená první krok k vítězství, druhým krokem je pak velikonoční neděle. A protože se jedná o vítězství, kříž není znamením hanby a ukřižování znamením ponížení a prohry.

Chtěl bych se v této souvislosti v textu dotknout následujícího trojhlasu, který v textu lze zaslechnout.  První tón nasadí okolostojící zástup.

„Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup s kříže!“

Pak naváží v podobném tónu farizeové a zákoníci: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“

Na to pak naváží ti, kdo visí na kříži vedle něj, kdy čteme, že mu říkali to samé. Lukáš to upřesňuje, kdy píše, že jeden ze zločinců řekl „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“.

Styl argumentace všech tří skupin je stále stejná. První krok je, že nejdříve připomenou, kým Ježíš říkal, že je. Konkrétně mu připomenou, že říkal, že je Syn Boží, král izraelský a Mesiáš. Proč tato připomínka? Protože Syn Boží, král izraelský a Mesiáš mají moc.

Druhý krok potom je logickým vyústěním prvního kroku. Protože máš moc, kterou jsme ti připomněli, využij ji. K čemu? Abys zachránil sám sebe. Farizeové to ještě opepří poznámkou o tom, že je sice hezké, že zachraňoval jiné, ale důležitější je dokázat zachránit sám sebe. Lotr na kříži napoví, že by Ježíš měl zachránit i jeho.

Všechny tři skupiny okolo kříže uvažují přesně tak, jako uvažují lidé. Moc, vliv, možnosti, schopnosti, dovednosti, síla jsou od toho, abychom pomohli především sami sobě. Toto je přirozené uvažování, které nás nikdo nemusí učit. Tak to ve světě chodilo a chodit bude. Jenže pokud by Ježíš na tuto logiku přistoupil a najednou přiletěli legie andělů, které by Ježíše odnesli z kříže, tak by toto vítězství znamenalo obrovskou prohru.

Když slyšíme hlasy, které radí Ježíšovi, aby sám sebe zachránil, pak se vlastně jedná o jeden přístup k životu ale i k víře a ke Kristovu kříži. Je to přístup, který považuje Ježíšovu bezmoc za příklad Boží neschopnosti. Případně Ježíše využívá, když nám teče do bot, jinak s ním nepočítá. Pak je zde ale i druhý přístup. Ježíšova dobrovolná bezmoc je příklad mocné odpouštějící Boží lásky. Římané měli Jupitera, případně císaře a Ježíšova bezmoc jim byla nepochopitelná – pokud by byl skutečný král. Židé si představovali Mesiáše rovněž jako mocného osvoboditele a ukřižování bylo znamením klateb zákona, rozhodně ne znamením Mesiáše.

Bezmocí myslím to, že Ježíš nepřistoupí na rady, aby zachránil sám sebe, ale ztotožňuje se s námi a to i v našem hříchu, jehož důsledky na sebe bere. Jen na Golgatě ze všech svých modliteb v evangeliích totiž použil Ježíš formální oslovení Bože místo Abba nebo Otče, čímž vyjádřil obrovský pocit odcizení, které je důsledkem našeho hříchu.

Kříž ukazuje Boha jako toho, kdo byl ochoten vzdát se moci ve prospěch lásky. Zároveň ale ukazujme, že v lásce je ukryta obrovská moc, která mění člověka i dějiny.

Z pohledu světa je smrt na kříži naprostým fiaskem a okolostojící vlastně měli pravdu, když tvrdili, že Ježíš nemá moc, jinak by situaci nenechal dojít tak daleko. Co byste poradili někomu, kdo by se vás zeptal, jak se proslavit? Asi tak, že musí získat moc, což znamená mít vynikající PR, možná napsat významnou knihu, vstoupit do politiky, přestěhovat se do nějaké metropole atd.  Co s člověkem, které nic nenapsal, nevládl armádám, žil v jakési zapadlé vesnici a ve 33 se nechal popravit?

Odpověď je v tom, že Ježíš nepřišel s poselstvím typu jsem mocný, úspěšný a schopný tak se vzchop a buď jako já. Přišel si s námi vyměnit místo. Přišel žít, jak jsme měli žít my, přišel zemřít, jak jsme měli zemřít my. Přinesl nám odpuštění, smíření a nový život. Proto je evangelium dobrá zpráva pro každého, proto je kříž znamením vítězství.

Milí přátelé, sestry, bratři, moc bych nám všem přál, abychom o těchto Velikonocích, které slavíme uprostřed nestabilního a zmítajícího se světa, mohli prožít záblesky Boží lásky. Přál bych nám, aby Kristovo ponížení a slabost pro nás bylo naším vítězstvím a silou. Zároveň abychom mohli být těmi, kteří po vzoru našeho Pána přinášejí to, co přijali, dál. Smyslem a cílem života totiž není dobré bydlo, ke kterému nám dopomáhá i sám Ježíš, ale služba spojená s tím, že poselství o Ježíšově lásce předáváme dalším.