Poslední večeře
Poslední večeře aneb kam se poděl velikonoční beránek…
Pro starověké Židy, stejně jako pro ty dnešní znamenal Pesach každoroční osmidenní svátek, při které si připomínali rozhodující chvíli ve svých dějinách a to vyjití z Egypta. Pesach se zahajoval skrze Sederovou večeři, skrze kterou si Izraelci vysvobození připomínali skrze pesachové jídlo, které ale bylo více než jídlo. Jednalo se o hlubokou symboliku, možnost skrze pesachový stůl a společenství kolem něj, znovu se účastnit Božího zázračného vysvobození, vyjití z otroctví do svobody. Pesachovou večeři slavili i učedníci společně s Ježíšem: Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: "Vezměte, toto jest mé tělo." Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu píti nový kalich v Božím království. Mk 14, 12 – 16.
Pesachová večeře se slavila určitým způsobem. Hlavním chodem byl beránek, pro kterého Ježíš posílá svoje učedníky. Učedníci šli, a když přišli do města, nalezli všecko, jak jim to řekl; a připravili velikonočního beránka. Mk 14, 16
Důležitou součástí večeře byly čtyři chvíle, během nichž vedoucí hostiny s pohárem vína povstal a vysvětloval jejich význam. Jednalo se o čtyři zaslíbení, která jsou popsána v Exodu 6, 6 – 7: Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty.
Jedná se o sliby ohledně vysvobození z Egypta, o svobodě od otroctví, o vykoupení Boží mocí a o obnovení vztahu s Bohem. Pro nás bude důležitý třetí pohár, který přišel na řadu, když hlavní jídlo bylo téměř snědené. Předsedající citoval z Deuteronomia a požehnal chléb, byliny a beránka a vysvětlil, jak souvisí s různými aspekty zajetí a vyjití z Egypta. Ohledně chleba řekl: Toto je chléb trápení, který jedli naši předkové v Egyptě. Zde ale nastává první údiv. Ježíš se totiž odchyluje od dávných zvyků a scénáře, protože když vezme chleba, řekne něco jiného. Nemluví o chlebu trápení, který jedli předkové v Egyptě, ale o tom, že se jedná o chléb jeho utrpení, protože on povede jiný exodus, jiné vyjití, který přinese jiné vysvobození, vysvobození z hříchu. Pak vezme kalich, který se jmenuje kalich požehnání a místo obvyklého požehnání řekne, že z něj nebude pít až dokud… tato slova znamenala přísahu. Např. ve 23 kapitole Skutků čteme o lidech, kteří se zařeknou, že zabijí Pavla a do té doby nebudou jíst ani pít. V naší době máme určitá „dokud“ spojené se smrtí, ale dokud související se slibem je zachováno v manželské smlouvě, kde se v některých tradicích slibuje slovy „dokud nás smrt nerozdělí“. V biblických dobách se takováto přísaha stvrzovala krví a to tak, že se zabilo zvíře, rozřízlo se a účastníci prošli při vyslovování přísahy mezi dvěma kusy zvířete a tím říkali, pokud svůj slib nesplním, ať jsem rozseknut na dvě poloviny jako toto zvíře. Ježíš oznámením, že nebude jíst a pít až do dne, kdy se s námi setká, slibuje, že je vůči nám bezpodmínečně zavázán. Že z jeho strany si můžeme být zcela jisti a to i ve chvílích, kdy prožíváme pocit nehodnosti, opuštěnosti či hříšnosti. Jinými slovy Ježíš těmito gesty a slovy ukazuje, že všechna zaslíbení, předchozí oběti ale i historické události ukazují na něj a v něm se naplňují.
Jenže zde ale stále něco chybí. Ježíš přece poslal učedníky pro beránka, aby připravili Pesachovou večeři. Pojídání beránka byl hlavní chod pesachové večeře, protože to byl beránek, který ochránil Izraelce před smrtí. Beránek hrál v dramatu vyjití hlavní roli a zde najednou chybí. Nezapomněli učedníci na něco? Nebo nezapomněli na něco evangelisté? Skutečně ani jedno z evangelií se nezmiňuje o hlavním chodu, kterým byl velikonoční beránek. Proč? Bylo to proto, že hlavní chod seděl s učedníky. Byl to Ježíš. Proto Jan Křtitel volal, když spatřil Ježíše „Hle beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1, 29) Proto Izajáš píše: Iz 53,6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.
Ježíš porušuje zaběhlý rituál poslední večeře proto, že ukazuje, že on je oním beránkem, na kterého ukazovali proroci. Ukazuje na svoji lásku a zástupnou oběť. Zastavme se chvíli u zástupné oběti. Každá skutečná láska vyžaduje zástupnou oběť. Řekněme, že se zastanete někoho, komu se druzí posmívají nebo kdo je nějak vyřazený z kolektivu. Rozhodnete se, že mu pomůžete, jenže lidé okolo vás se vás zeptají, proč se s ním bavíš? Najednou už nejste tolik přijímáni. Jinými slovy chcete-li zmírnit jeho opuštěnost, musíte vstoupit do jeho samoty. Slyšel jsem příběh o tom, jak lesníci po lesním požáru našli na uhel spálenou samičku nějakého ptáka. Když lesník z pocitem odporu zuhelnatěného ptáka převrátil, zpoza jeho křídel vyletěli tři živá mláďata. Zřejmě když se plamen blížil k matce, ta neuletěla, ale do poslední chvíle kryla svoje mláďata pod křídly. Protože byla ochotná zemřít, mohla mláďata přežít. Tedy každá skutečná láska, je láskou zástupnou. Na jiném místě toto vyjadřuje Ježíš slovy: Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. J 12, 24
Vidíme, že Ježíšova zástupná oběť není jen něco, co udělal Ježíš, ale to, co očekává i od svých následovníků. Je to naše umírání svým požadavkům, nárokům, představám a to proto, aby druzí mohli žít.
Je zde ještě jedno porušení židovských zvyklostí. Pesach byla rodinná oslava a tak se nabízí otázka proč Ježíš „vytáhl“ učedníky od jejich rodin? Jedním z vysvětlení je, že zakládal novou rodinu. Pouto, které je spojovalo, bylo jistě to, co spolu prožili, ale byl to především Ježíš, jejich střed. Kdosi o křesťanech řekl, že to je banda přirozených nepřátel, kteří se ale mají rádi kvůli Ježíšovi. Nespojuje nás národ, rasa, vzdělání, dokonce ani cíle, ale Ježíš. Když se scházíme, děláme to proto, že jsme sourozenci, kteří mají společného otce. Právě toto pouto tvoří jednotu církve. Středem tohoto stolování je pak beránek, který chybí na stole, protože je živý. Zároveň ale platí ono Ježíšovo, už neokusím plod vinné révy, až do dne, kdy ho budu pít nový v Božím království. Jinými slovy společné jídlo VP ukazuje na novou perspektivu Božího království, která přesahuje tento náš život a věk. Ukazuje na věk, kdy Krista uvidíme tváří v tvář.
Na závěr se pokusme přenést do Egypta v den, kdy Izraelci jedli Pesach. Nic nevíte o židovství, o Egyptu, o tom, co se stalo a tak se zeptáte nějakého kolemjdoucího – co se tady děje. On vám odpoví – byl jsem otrok, ale díky krvi beránka jsem byl z tohoto otroctví osvobozen a nyní vycházím směr zaslíbená země. Bůh žije mezi námi a my ho následujeme. Nevíme sice přesně kam, ale následujeme. Přesně toto vyznáváme díky krvi beránka, který nás vyvedl z otroctví smrti a hříchu a s kterým směřujeme k věčné hostině v Božím království.