Neviditelná realita vzkříšení - 1 Kor 10

Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: ‚Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.‘ Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nechtějme zkoušet Pána jako to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí, ani nereptejte jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem. To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. 1 Kor 10, 1 – 13

Text, který čteme, nás odkazuje k vyjití z Egypta, k putování po poušti, a k nadpřirozeným zkušenostem s PB. Pavel připomíná fascinující zkušenosti, které přirovnává ke křtu – konkrétně přechod Rudého moře, vedení oblakovým sloupem, napojení vodou ze skály. Jinak řečeno jako by psal, měli jste úžasný začátek, podobně jako když je člověk pokřtěn a prožívá krásné chvíle s Ježíšem. Jenže pak Pavel popisuje další příběhy, kde se něco pokazilo. Příběh, jak Izraelci trpí žízní a reptají, vyčítají Mojžíšovi, že je vyvedl z Egypta. Nakonec Mojžíšovi dojde trpělivost, praští holí do skály a z té vytryskne proud vody. Jenže výsledek je, že se sice napijí, ale nikdo z nich nevejde do zaslíbené země. Další připomenutí je, když Mojžíš nesestupuje ze Sinaje, kde má přinést Desatero a prostředkovat jim Boží vůli. Izraelci jsou netrpěliví a udělají si zlaté tele a zároveň se dají do tanců a pití, kdy se nejedná o jakousi diskotéku, ale kultické tance vzývající boha, kterého si udělali. Další připomenutí je hadí uštknutí, které bylo výsledkem reptání, že není chléb a voda. Jinými slovy Pavel připomíná jak výšiny, tak hlubiny. Jak tyto texty číst? Co nám sdělují o nás, o Božím charakteru? Je to tak, že se máme snažit a když to nevyjde, přijde trest?

Pavel celý příběh dává do ještě jedné roviny. Píše o křtu v oblaku a v moři, o duchovním nápoji a pokrmu a o duchovní skále, kterou byl Kristus. Jinými slovy, že píše, že co bylo vidět, co se historicky událo, nám mělo připomenout jinou realitu, která vidět není, ale která je stejně reálná. Ukážu vám to na malém příkladu. O katedrálách se říká, že jsou nabyty symboly. Třeba tím, že nad vstupním portálem bývá znázorněn poslední soud a že vstup bývá orientován na západ. Naopak oltář, který ukazuje na Kristovu oběť je na východě. Člověk si měl uvědomit realitu posledního soudu, zároveň naději, když prošel chrámovou lodí, kdy loď je symbolem církve, která ho doveze k oltáři směřujícímu na východ, k Jeruzalému, kde byl Kristus ukřižován a vzkříšen a kde se dává eucharistie. Navíc často půdorys byl ve tvaru kříže, asi není třeba vysvětlovat proč. Někdy byly u vstupu na podlaze vyobrazeny bludiště, tedy symbol toho, že bez církve a Krista se člověk ztrácí ve zněti života. Mohli bychom pokračovat, ale to není smyslem. Chci jen ukázat, že hmota v tomto případě ukazuje na ducha a že podobně argumentuje Pavel. Nejde jen o příběhy z Izraelských dějin, ale to, co se v dějinách stalo lidem z masa a kostí ukazuje na neviditelnou realitu. Jedním z výkladů může být, že nic se nám neděje náhodou a že skrze náš život, naše „dějiny“, okolnosti k nám Pán Bůh mluví.

Pavel přirovnává úžasné duchovní zkušenosti Izraelců na poušti ke křtu. Asi každý, kdo poznal Krista, by mohl přispět s nějakou silnou zkušeností, kdy ho PB vyslyšel a dal mu něco, co si nezasloužil, nějaký projev milosti. Jenže problém nejen Izraelců byl v tom, že požehnání, které jim PB projevoval, se nedalo jednak zakonzervovat a jednak nabrat do zásoby. Stejně jako se požehnání jednoho dne nedá zakonzervovat na den další. Jako sbor jsme mohli prožít mnoho krásných chvil. Křty, úžasné neděle, uzdravení, skvělý anglický kemp, skvělou besídku… Možná nás napadlo něco ve smyslu, kéž by se to dalo nějak zakonzervovat. Když zůstaneme u neděle tak mě napadá, že by skupina nahrála playback písně. Kazatelé by asi museli kázat něco nového, ale naučili by se stejně intonovat a stejná gesta. Vy byste měli svůj stálý zasedací pořádek… Asi vnímáte, že to co říkám je absurdní. Tak jako my se učíme o Boží požehnání zápasit na každý den, stejně tak se každý den na svém putování pouští Izraelci měli učit znovu a znovu spoléhat na Boží vedení a milost. Když to přirovnáme k rodinné ekonomice, pak sice je ideální a správné, když máte nějaký finanční polštář pro případ, kdyby se něco neočekávaného stalo, jenže zde Bůh učil žít Izraelce „od výplaty k výplatě“ nebo spíše ze dne na den s tím, že jim chtěl ukázat, že se postará. Jenže podobně vede i nás… stále znovu, každý den.

Jenže Izraelcům dochází trpělivost a nechtějí na tento styl přistoupit. Proto reptají. A stále dokola. Odmítají žít jen víry, odmítají důvěřovat. Proto se upírají k modlářství. Prostě najít nějakou oporu, která na rozdíl od PB bude předvídatelná, popsatelná a bude skákat tak, jak my budeme pískat. Oni si udělali zlaté tele, my dnes si z některých oblastí života zlaté tele děláme.

Když se díváme na Izraelské dějiny, pak je v jejich dějepisectví, jedna zajímavá věc. Obecně platí, že dějiny píší vítězové. A protože je píší vítězové, proto zamlčují svoje prohřešky. Např. za komunismu jsme se učili, že vraždy v Katyni udělali Němci, že koncentrační tábory byli jen v Německu, že v roce 1968 nám pomohly spřátelené armády. Proč tyto mystifikace? Protože dějiny píší vítězové, kteří o svých selháních mlčí. Izraelci otevřeně píší i o svých selháních. A zde otevřeně čteme, že to Izraelci tak jako mnohokrát stejně jako my, nezvládli. Bible počítá s lidským selháním a křehkostí. Jenže velikost člověka není v tom, že nehřeší, nepadá, ale že svoje pády nahlédne a vyznává je Bohu. A právě toto u Izraelců v putování pouští postrádáme.

Nakonec zde příběh nekončí příliš šťastně – ‚poušť byla poseta jejich těly‘. To vše se stalo nám na výstrahu. Člověk si říká – proč jsou tyto šílené věci v Bibli? Není to opak Boží lásky? Není to Bůh Starého zákona, plný mstivosti a zloby? Pavel ale píše, že je to napsáno k našemu varování, tedy nám, doslova těm, které zastihl přelom věků. Tzn., že se nejedná jen o SZ. Možná si řekneme, to je děs, strašení. Tohle není Bůh Bible. Tohle nedám… neměli bychom tyto příběhy v rámci nějaké směrnice vyloučit z osnov pro besídku? Vnímám zde několik principů.

1.    I v NZ čteme, že odplatou za hřích je smrt. Toto platilo nejen ve SZ. Není to jediné sdělení, ale je to sdělení, které bez naděje v Kristu je dost chmurné. Zároveň text nekončí u této chmurné reality, ale ukazuje i na naději.

2.    Jenže je zde jeden nenápadný verš – kdo stojí, hlediž aby nepadl. Jinými slovy sami, bez Krista, který nakonec byl neviditelně přítomen i v Izraelském putování,  to nedáme. Pavel k tomu dodává, nepotkala vás zkouška nad vaše síly. Jenže neodporuje si to s tím, že Izraelci podlehli? Nepřipravil jim Bůh zkoušku nad vlastní síly? Toto je jedna z otázek, na kterou nejsem schopen odpovědět. Snad se dalo odolat vytesání zlatého telete, ale co jiné zkoušky? Napadají mě literární vzory Soňa z Dostojevského Zločinu a trest, která je nejstarší dcerou alkoholika a souchotinářské ženy, a aby uživila tři sourozence, živí se prostitucí. Paradoxem je, že prostitutka se vlastně stává světicí, nikoli tím co dělá, ale že zachraňuje druhé. Zároveň nemá jiné východisko – pokud nechce nechat svojí rodinu umřít hlady. Můžeme si dávat jiné podobné příběhy, spekulovat nad nimi, nicméně zde bych radil řešit sebe sama a důvěřovat, že PB nějaké východisko najde – přesně jak je to v našem textu. Tyto věci nám někdy docházejí ale až zpětně.

3.    Třetí princip, který jsem zmiňoval – požehnání se nedá nabrat do zásoby a Bůh nás tím učí důvěře. Ono nebylo nic snadného na poušti žíznit nebo hladovět, nebylo jednoduché čekat na Mojžíše, až sestoupí ze Sinaje. Žít v pocitu, že Bůh mlčí, navíc ho na rozdíl od jiných národů nevidíme. Jinými slovy Bůh Izraelcům jejich vyvolení nijak neulehčil, přesto, že jim na mnoha místech připomíná, že je Bůh milosrdný a plný lásky. Jenže právě skrze těžké chvíle je i nás učí důvěřovat a opírat se o jeho zaslíbení nikdy se tě nevzdám a nikdy se tě nezřeknu.

4.    Nakonec celý text, který jsme četli, ukazuje na neviditelnou realitu. Tím, co se viditelně děje nebo dělo, nám PB chtěl něco sdělit. Jak bylo řečeno, věci se nedějí náhodou. PB k nám mluví jak v Písmu, tak i skrze okolnosti a můžeme prosit za moudrost, jak v těchto okolnostech číst, jak moc nás odkazují na neviditelnou realitu.