Velké poslání Mt 28
Text, který jsme četli je známý jako Velké poslání. Jedná se o tečku za příběhem vzkříšení. Celá 28 kapitola je dramatickým popisem od okamžiku, kdy ženy přijdou ke hrobu až po okamžik, kdy to, co viděli a zažili řeknou učedníkům. Nakonec se o prázdném hrobu dozví i ti, kdo Ježíše nechali ukřižovat a svojí radou vlastně potvrdí, že hrob je prázdný. Uznají, že v hrobě nikdo není a vymyslí fake-news, že Ježíše ukradli učedníci. Protože za usnutí na stráži hrozily těžké postihy, slíbí, že se vojákům nic nestane a že je velekněží z této prekérní situace vysekají.
V textu čteme, že učedníci jsou na jakousi horu, kde se měli opět sejít s Ježíšem. Klaní se mu, zřejmě jsou v šoku, jiní navzdory tomu co vidí, pochybují. Pak přichází poslední slova tak, jak je zaznamenal Matouš. Nejsou to úplně poslední slova, která Ježíš na zemi vyřkl, ta jsou popsána v knize Skutků. Ale u Matouše se jedná o jakousi finální tečku, vyvrcholení vzkříšení. Zároveň se jedná o jeden z naprosto klíčových textů celého Nového zákona a tedy i celé Bible. Jedná se o text, který shrnuje naše poslání, smysl církve. Text, který zároveň dává i určitý náboj tomu, že Ježíš v stal z mrtvých.
Tento krátký text je podobný úsečce – začíná a končí ujištěním o Boží moci a péči. „Je mi dána veškerá moc na zemi i na nebi“ a „já s vámi jsem po všechny dny až do skonání tohoto věku“. Proč je toto zarámování tak důležité? V jádru velkého poslání jsou totiž čtyři výzvy. Pokud bychom ale skončili jen u těchto výzev, pak je z vlastních sil nelze naplnit, a sami o sobě povedou jen k pocitu viny nebo pocitu marnosti, že to prostě nedáme.
Jak jsem říkal, jedná se o text pro církev klíčový. Když se díváte na církve, kde se daří, kde se lidé nejen obrací ke Kristu, ale kde i duchovně rostou, pak tam vždy v nějaké míře najdete tyto čtyři oblasti. A naopak, kde církev stagnuje nebo upadá, pak vždy zjistíte, že některé z těchto oblastí chybí.
První pokyn zní, jděte ke všem národům. Jinými slovy nenechejte si tu úžasnou skutečnost, kterou jste právě viděli a prožili jen pro sebe. Výzva jděte, v sobě nese aktivitu, akci. Opakem je čekejte, až za vámi lidé přijdou. Problém mnoha sborů je v tom, že vytvořily mentalitu tzv. lákající církve. Je to přístup přijďte k nám a náš kazatel nebo vedoucí vám to z kazatelny řekne. Někdy si dokonce můžete poslechnout hezkou hudbu a někdo se postará o vaše děti. Jenže Ježíš nás učí, abychom šli za lidmi. V lákajícím přístupu evangelizace znamená přitáhnout do církve lidi a to především skrze programy a akce, které někde prezentujeme s tím, že doufáme, že na tyto akce někdo přijde. Nic proti dobrým akcím, ale pokud si myslíme, že porosteme skrze to, že někdo mezi nás přijde, pak je tento přístup odsouzen k neúspěchu. Přijít někam bez osobního vztahu je problém. Když se dívám na růst sborů v ČR, pak většina roste skrze přestupy lidí z jiných církví či sborů. Stejně tak obrovskou energii strávíme na to, abychom obhospodařili především sami sebe. Jeden autor se ptá takto: „Proč děláme církev stále stejně, když vidíme, že neroste? Proč kazatelé stráví tolik času přípravou na 90 minutovou bohoslužbu pro křesťany, kteří to všechno už stejně mockrát slyšeli? Proč stále nazýváme evangelium dobrou zprávou, když pro nevěřící je to zpráva špatné nebo nicneříkající?“ Ještě jeden příběh: Hmatatelné království s. 94 – 95
Získávejte mi učedníky. V evangeliích se nikde nepoužívá slovo křesťan, ale učedník. Jen u Matouše je toto slovo 73x. Učedníci v době PJK byli ti, kdo následovali svého mistra spolu dalšími učedníky. Proč Ježíš mluví o učednictví? Jedna věc je, když někdo slyší učení, uvěří, druhá potom když následuje toho, kdo učí. V našem chápání učit se znamená jít do školy a učit se správné odpovědi. Kdo se je naučí lépe a přesněji, ten je lepší student. Učení je v této koncepci věc racionální. Tak jak je to ve škole. Učíme se novou látku, novém poznatky a chytřejší vyhrává. Tento model je nastavený i v mnoha lákajících sborech, které komunikují něco ve smyslu, pojďte k nám, my vám to tady hezky vysvětlíme, hodně se toho tady naučíte a to z vás udělá učedníky. Jenže takto to funguje ve škole, nikoliv ve zdravé církvi. Učedník v Ježíšově době znamenalo následovník. Ježíš nestál o chytré studenty, kteří mají kapacitu se toho hodně naučit. Vlastně mu na tom vůbec nezáleželo. Hledal učedníky, kteří budou žít podle toho, co jim říkal. Jenže je zde jedno důležité jenže. Učedníky máme činit my. Předpokládal, že když někdo uvěří, bude to s ním jako s dítětem. Někdo ho bude osobně vést, ukazovat mu jak následovat Krista. Mnoho sborů měří úspěšnost podle toho, kolik lidí se v neděli objeví na shromáždění, případně kolik lidí je pokřtěno, nebo kolik sbor uspořádá akcí. Pokud nám naskakují statistiky, máme pocit, že vše je jak má být. Jenže už nevíme, kolik lidí se stává kristovými učedníky. Pochopitelně toto změřit úplně nelze, zároveň ani počet lidí v neděli nebo počet členů není měřítkem. Nepotřebujeme více obrácených, ani více lidí na nedělních bohoslužbách, ale více následovníků Krista.
Učednictví znamená, že druhému člověku, který uvěřil, osvětlím cestu víry, že o něj mám zájem, že s ním vedu smysluplné konverzace o jeho životě, že ho pozvu hlouběji do svého života a tím mu zprostředkuji, co to znamená následování. Znamená to druhé vést na jejich cestě za Kristem. Jedná se o pomoc druhému, aby vnímal evangelium v praxi.
Křtěte je. Když za mnou někdo přijde, že chce pokřtít, pak pokud bych se zeptal proč, asi by mu tato otázka připadala hloupá. Přece proto, že uvěřil v Ježíše!? Jenže toto odráží to naše západní vnímání reality, která je velmi individuální. Možná jste někdy slyšeli známé křesťanské slovní spojení „osobní vztah s Kristem“. Jakmile je ale něco osobního, pak mi do toho nikdo nemá právo zasahovat. Chápu tento obrat, chce ukázat, že víra se nedá zdědit, ale trochu to naznačuje, že víra je především o mě a Pánu Bohu. Jenže toto je jen půlka pravdy. Když čteme knihu Skutků a pak následně epištoly, pak zde vidíme velmi silný důraz na společenství. Mít vztah s Bohem znamenalo mít vztah s církví s dalšími křesťany, s jeho lidem. Uvěřit neznamenalo jen osobní vztah s Bohem, ale i realitu toho, že se člověk stane členem Boží rodiny. Křtěte, tedy znamená jak potvrzení toho, že jsem uvěřil, tak potvrzení toho, že chci být součástí Boží rodiny, že spolu s druhými chci nést dobré i zlé. Je to obojí a jedno bez druhého nedává smysl. Církev v NZ byla mnohem více lidé, ke kterým náležíte než místo, kam chodíte. Jenže to je posun od původního smyslu. To, co lidi přitahuje na církvi, jsou druzí lidé, společenství. Až v tomto kontextu jim dává smysl to, co se káže a vyučuje.
Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Na první čtení to znamená žít podle jakéhosi jasného souboru pravidel nebo přikázání. Část těchto pravidel je v Bibli a část se postupně stává nepsanou tradicí toho kterého sboru. Jenže je zde problém. I když člověk zachovává přikázání, může být Pánu Bohu daleko. Příklad je starší syn v podobenství o marnotratném synu, který se přímo dovolává, že nikdy neporušil žádný otcův příkaz. Tak strašně se snažil a nic! Problémem staršího syna asi skutečně nebyli jeho hříchy, ale jeho ohavně dobré skutky. Proč „ohavně dobré“? Protože na jejich základě došel k tomu, že otce nepotřebuje. Protože jeho snaha pro něj byla především dřinou. Protilátka na být špatný totiž není jen být dobrý. Protilátkou na nezachovávat přikázání není jen zachovávat přikázání. Co to tedy je? Zachovávat všechno znamená především vzdát se touhy vládnout nad svým životem a vydat jej Kristu. Je to přesměrování touhy, kdy chci následovat Krista ale nikoli proto, že musím, nebo že se bojím, ale protože chci, protože ho mám rád. Jak vidno, im tomu se člověk má učit, nepřijde to jaksi automaticky.
Závěr: Jděte – nikoli zvěte, nebo zvěte především ty, za kterými jdete. Čiňte učedníky, nikoli čiňte posluchače. Křtěte do těla Kristova nikoli jen do Krista. Zachovávejte, protože milujete nikoli proto, že se to očekává.
Co se pak stane? Čím více děláme věci společně, tím méně jsme individualističtí. Čím více děláme věci pro ostatní, tím méně vnímáme církev konzumním způsobem a čím blíže jsme Kristu nebo jedno s Kristem, tím více chceme zachovávat všechno, co nám přikázal.
Tzv. Velké poslání je jedním z textů, kterým Ježíš dává po svém vzkříšení směrovku nově vznikající církvi a tedy i nám. Žel ne vždy toto jeho poslání církev vzala vážně. Ale nikdy není pozdě.
S kým a kdy jsi naposledy sdílel evangelium?
Co bych změnil ve sboru, aby byl více otevřeným?
Koho duchovně vedeš a máš vůbec tuto chuť? Ambici?
Kdo vede tebe? Kdo ti může nahlédnout do života?
Je tvůj křesťanský život pro nevěřící přitažlivý?