Dokonáno jest

Dnešní text jsou dvě slova – dokonáno jest. Tato slova dobře známe, mnohokrát jsme je četli, mnohokrát jsme o nich slyšeli kázat. Známe je jako součást velikonočního příběhu, víme, proč Ježíš zemřel a těžko k tomu lze říci něco nového. Ani já nechci za každou cenu sdělit něco nového, nečekaného, udělat nějaký nový biblický objev, spíše bych rád, kdyby k nám mohl této příběh staronově promluvit.

Popis Ježíšova ukřižování je ve všech čtyřech evangeliích. Když ale porovnáváme Jana a ostatní tři evangelia, pak vidíme rozdíl. Janův popis je nejobyčejnější, nejvíce suchý. Žádný rozhovor s lotrem a udělení odpuštění z kříže, žádná citace Žalmu a výkřik k nebeskému otci, žádná slova o pukání skal a temnotě, ani o roztrhlé oponě, žádné prozření setníka pod křížem. Tyto věci čteme v dalších evangeliích. U Jana čteme jen dvě krátké věty týkající se Marie, pak slovo žízním a dokonáno jest. V dalších evangeliích sice též vidíme trpícího Ježíše - člověka, zároveň ale i trpícího Ježíše - Božího syna. Proč? Protože jen Boží syn měl autoritu říci někomu dalšímu dnes budeš se mnou v ráji. Jen když umřel Boží syn, tak se mohla roztrhnout chrámová opona a pukat skály. Jen Boží syn si mohl osobovat právo vztáhnout na sebe slova 22 Žalmu Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil, když zemřel Boží syn, tak najednou setníkovi došlo, že ukřižovali spravedlivého a zástupy se bily v prsa (Lk)

Nic takového nečteme u Jana. Způsob, jak je Ježíšova smrt popsána u Jana je stejný, jak bychom to očekávali u každého obyčejného člověka. Někdy si lidé v agónii vybaví někoho, s kým měli hluboké citové pouto, stejně tak Ježíš osloví matku a předá ji do péče Janovi. Pak jsme svědky vyjádření fyzické potřeby v podobě žízně, kterou projevují trpící lidé. Možná jste něco podobného zažili, když jste byli u lůžka nemocného, že jste mu smáčeli rty.  A nakonec slova dokonáno jest. Možná bychom Janovi poradili, že měl zaznamenat ještě něco dalšího, něco podobného nebo stejného, co čteme v dalších evangeliích, kde přece jen vidíme jakousi moc, nadpřirozenost, schopnost do poslední chvíle myslet na hříšníka, nebo že alespoň někomu dojde, koho to ukřižovali. V prvních třech evangeliích se sice nezakrývá potupná smrt na kříži, ale ukřižování je alespoň spojeno s něčím nadpřirozeným. Alespoň pukne skála, alespoň se zatmí, alespoň se roztrhne opona, alespoň je někomu odpuštěno.

Určité rozpaky z ukřižování vidíme i u prvních křesťanů. Určitě nezpochybňovali, že Ježíš na kříži zemřel, ale nikde to nevyobrazovali. Když se našly podzemní katakomby v okolí Říma, kde byli pohřbíváni křesťané, tak nejčastějšími motivy na stěnách či stropech byly obrazy páva, který symbolizoval nesmrtelnost, pak holubice, vítězné palmy a hlavně ryby. Později zhruba od druhého století prý křesťané začali jako svůj symbol dávat přednost biblickým postavám nebo tématům a tak najdeme Noemovu archu, Jonáše, pastýře s ovečkou nebo vzkříšeného Lazara. Důvodem bylo, že pro ně byl kříž potupa a dlouho neměli potřebu ho dávat na odiv.

Co si ale počít s tím, jak je ukřižování popsáno u Jana? Tedy velmi suše, obyčejně, bez čehokoliv nadpřirozeného?

Obyčejná neobyčejnost

Ježíšova smrt na kříži tak, jak ji popisuje Jan nejvíce z evangelií ukazuje na Ježíšovo lidství. Ježíš jako každý člověk, jako ty a já, prožíval hluboké city ke svým nejbližším, vybavilo se mu to, co se vybaví mnohým z nás v těžkých chvílích, a to je vzpomínka na matku a na ty, kdo nás měli rádi, jako trpící člověk pociťoval žízeň a v určitém okamžiku už nemohl dál. Nic super-duchovního. Jenže zde se ukazuje to, co popisuje list Židům, že nemáme velekněze, kterému by byli cizí naše slabosti, tedy naše zápasy, obavy, bolesti. Někdy prožíváme chvíle, kdy trpíme, zároveň bychom chtěli, aby nějaká ta skála pukla, aby se zatmělo, abychom my nebo lidé okolo nás viděli něco nadpřirozeného, aby alespoň některým lidem došlo, čeho se dopustili. A ono se to někdy stane, ale často to dopadá jako to čteme u Jana. Nic. Matko, tady mě máš, žízním a dokonáno jest. Jakoby Bůh mlčel, jako by vše bylo příliš obyčejné. Jenže právě i do těchto obyčejných a těžkých chvil zároveň chvil chce Ježíš vstoupit, dát jim smysl, provést nás jimi, něco nás skrze ně učit. Často až později to, co se nám zdálo obyčejné, se stane něčím neobyčejným, to co bolelo, se stane tím, co si Pán Bůh nějak použil. Proč? Protože jsme v tom našli Krista. Všimněme si, že tak hluboce lidském potřebě, jakou je žízeň předchází slova „aby se naplnila Písma“. Možná bychom Janovi řekli zadrž, slova o naplnění Písem bys měl dát před něčím jiným, než před slovy mám žízeň. Jenže tomu tak není. Pán Bůh nám zde ukazuje, že je Pánem každého aspektu našeho života a že mu není cizí žádné naše trápení.

Dokonáno jest

Ježíš slovy dokonáno jest řekne, že to, proč jsem přišel je dokončeno. Že ke spáse nemůžeme nic přidat, že za ní nemůžeme zaplatit, protože zaplatil Ježíš. Ono to zní jako fráze, ale všimněte si, kolik přísloví, které běžně používáme, ukazují na zákon odplaty, na to, že nic není zadarmo. „Zadarmo ani kuře nehrabe. Dostals, co sis zasloužil. Jak se do lese volá, tak se z lesa ozývá. Jak ty na mě, tak já na tebe. Nenech si to líbit. Dokaž, že si to zasloužíš. Kdo jinému jámu kope, sám do ní spadne. Nikomu nebuď nic dlužen. Musíš si to odmakat“ Tyto a podobné fráze určitě znáte, protože žijeme v kultuře, kde nic není zadarmo. V životě se prosadí ten, kdo něco dokáže. Toto se přenáší i do křesťanství, které někdy připomíná spiritualitu typu „udělej si sám“ nebo „Pomoz si a Pán ti pomůže“. Jeden člověk to vystihl slovy parafrází na text proroka Zacharjáše Ne silou a mocí, ale svépomocí. Dobře to vystihl B. Manning když napsal: „Naše podmračená upocenost, s níž se snažíme na Boha udělat dojem, naše sbírání bodů, naše utrápené snahy dát sebe sama do pořádku i to, jak vlastně trpíme pocitem provinilosti, z toho všeho se dělá Bohu špatně. Není to nic jiného, než popření evangelia milosti.“  Začínáme se podobat hlavní postavě jedné divadelní hry, která říká: „Proč se bojím tančit? Vždyť miluji hudbu, rytmus, píseň i smích? Proč se bojím žít, já, který miluji život a krásu těla a živé barvy země, oblohy i moře? Proč se bojím milovat? Vždyť přece miluji lásku!“

Možná, že jedna z odpovědí na ono proč se bojím je, že kdesi v nás je přesvědčení, že tak jednoduché to zas tak úplně není. Že sice je dokonáno, ale prostě některým lidem to nemůže tak snadno projít a možná ani nám. Že si to alespoň trochu musíme odmakat. Odmakat si nemusíme nic, musíme vyznat svoje hříchy, slabost, což je ale někdy horší, než přijmout odpuštění.

Chtěl bych vám to ukázat na následujícím příběhu. Jistá katolička mývala vidění Ježíše Krista. Doslechl se o tom místní kněz a rozhodl se, že to prošetří. Zeptal jí, se zda tomu tak skutečně je a žena odpověděla kladně. Kněz jí řekl následující pokyn. Až budete mít vidění příště, zeptejte se, jaké hříchy jsem vyznával u zpovědi já. Ženu to překvapilo, ale souhlasila. Po pár dnech žena knězi zavolala, že měla další zjevení. Kněz za velmi rychle přijel a napjatě se jí ptal, zda se žena Ježíše zeptala na jeho hříchy. Žena řekla – ano otče, zeptala jsem se Ježíše, jaké hříchy jste vyznával na své poslední zpovědi. Kněz se k ní naklonil plný napětí a zeptal se – no a co Ježíš řekl? Odpověď ženy byla tato: Pamatuji si to úplně přesně. Ježíš mi odpověděl, už si nevzpomínám.   

Se skutečným křesťanstvím se setkáváme až tam, kde lidé přijímají s neochvějnou důvěrou, je dokonáno, tedy jejich hříchy byly odpuštěny a zapomenuty a tedy odplaveny krví Beránka. Jak to kdosi řekl: Smutný křesťan je podezřelý křesťan. A provinilý křesťan není žádný křesťan. (Evangelium zlomených, str. 76 – 77)

Četli jsme v něčem velmi suchý, obyčejný popis Ježíšova ukřižování tak jak to zaznamenal Jan. Můžeme číst další evangelia, kde je přece jen něco neobyčejného, ale to nejzásadnější, klíčové, nejneobyčejnější a nejzázračnější je nakonec shrnuto ve slovech dokonáno jest. Vše další je druhořadé. Přál bych nám, abychom tuto neobyčejnost mohli naplno prožít i o těchto Velikonocích, ale i v dalších dnech, uprostřed naší obyčejnosti. Dokonáno jest z ní pak udělá něco neobyčejného.