Vkříšení a vliv na dnešek - Řím 6
Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Řím 6, 1 – 11
Pavel píše o tom, že jsme pokřtěni a pohřbeni v Ježíšovu smrt, abychom spolu s Ježíšem byli vzkříšeni a vstoupili na cestu nového života. Abychom hříchu více neotročili a byli mu doslova mrtvi.
Přiznám se, že mi tento text dělá jistém problémy. Občas se mi totiž zdá, že jsem až tak úplně sám sebe hříchu neukřižoval i když bych rád. A už vůbec se mi nezdá, že bych zemřel hříchu jednou pro vždy. Spíše někdy. Zemřel jsem nebo zemřeli jsme díky Kristově oběti jednou pro vždy odplatě za hříchy, ale hříchům nikoli. Rád se vracím ke knihám od B. Menninga a tento vynikající křesťan v jedné ze svých knih píše: Když začnu být upřímný, přiznávám, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, ale ztrácím naději. Miluji i nenávidím. Cítím se špatně za to, že se cítím dobře. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, ale přesto předstírám. Aristotelés říká, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo. Možná nemáme obrovskou slabost pro pivo, ale máme jiné slovy autora „obrovské slabosti“. Možná se též cítíme jako uzlíček paradoxů. Možná že rozumíme Pavlovi o kapitolu dál, kde píše, že s největší radostí souhlasí s Božím zákonem, ale když ho má naplnit, tak se mu to nedaří. Rozumíme onomu ALE. Chci ALE… Někteří tvrdí, že Římanům 7 psal Pavel před svojí konverzí, protože po ní, už nehřešil. Po ní už slovy našeho textu totiž zemřel hříchu. A tak na jedné straně stojí vyznání B. Manninga, Římanům 7, zkušenosti i mnohých dalších křesťanů – včetně mě a na straně druhé texty o tom, že jsme díky Kristově oběti mrtvi hříchu jednou pro vždy. Jak s tím poradit?
Četl jsem výklady Řím 6 o tom, že prostě musím s tím, že jsem mrtvý hříchu počítat a pak budu vůči hříchu imunní. Ale alespoň na mě toto počítání se svým umrtvením na hřích nefunguje a upřímně řečeno na nikoho, koho jsem mohl poznat trochu blíže.
Byl to Thomas Merton, který napsal, že svatý není někdo, kdo je dobrý, ale někdo, kdo zakusil Boží dobrotu. Skvělá zpráva evangelia je, že můžeme přestat lhát sami sobě, že nemusíme popírat, že stále bojujeme s chtíčem, pýchou, vztekem, neřestí, srovnáváním se, strachem a dalšími hříchy. Zároveň, že u tohoto konstatování nemusíme a ani nemáme zůstat.
Na první čtení se zdá, že klíčová myšlenka textu je v tom, že nemáme hřešit, že nemáme zneužívat milosti, která se nám dostalo. Ano, tato myšlenka v textu je, ale je jen vedlejším efektem čehosi důležitějšího. Oním klíčovým sdělením v textu je, že jsme sjednoceni s Kristem. Pavel to vyjadřuje slovy, jsme pokřtěni v jeho smrt a zároveň máme v něm, tedy v Kristu účast na jeho zmrtvýchvstání. To, co se odehrálo v dějinách, v čase a prostoru se opakuje v duchovním slova smyslu v nás. Umíráme nejen jednou, fyzicky, ale díky Kristově smrti i nyní – následkům hříchu, což je věčné odloučení od Boha. Zároveň i umíráme i sami době, jen na rozdíl od definitivního odpuštění naše umírání definitivní není, ale jedná se o celoživotní zápas. Zatím ale hovoříme jen negativně na boj s hříchem a to je málo. Vzpomínám si na jednu pohádku, kde se jakýsi kněz zaměřil na to, že nebude hřešit. Jenže čím více myslí na nehřešení, tím více se mu zjevují v mysli necudné obrazy, protože myslí na to, na co nemá myslet. Pavel nejen zde píše o tom, co dělat. Popisuje to jako být v Kristu. Být v Kristu znamená, že žijeme pro Krista a skrze Krista, ztotožňujeme se s ním. Že jeho myšlení se stává naším myšlením, jeho touhy se stávají našimi touhami a tím jakoby mimoděk umíráme hříchu. Nikoli že se „kousneme“ a nehřešíme, ale že jsme s Kristem. Jenže toto se nedá dělat na povel, ani na vůli. Nefunguje to tak, že po překročení prahu modlitebny budu jiný prostě proto, že jsem se tak rozhodl. Co tedy dělat?
Nejsem schopen nabídnout nějaké přesné know-how. Nějaký návod. Nicméně pokusím se ukázat na určitou směrovku, princip. Jedním z tajemství a cílů života je dokázat se posunout od snahy uspět ke snaze najít, co má skutečně v životě smysl. Nebo zkráceně od přejít úspěchu k smyslu. Každý z nás byl stvořen Pánem Bohem za nějakým účelem, záměrem, smyslem. Slovy knihy do Efezu, jsme jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. Otázka a možná i životní cíl je nalézt, co je ona věc, oblast, co platí o nás. Co nám Bůh připravil? U čeho ožíváme a jak to spojujeme s tím, že jsme živi Bohu?
Tím, že jsme v Kristu zemřeli a povstali k životu, totiž dochází k oživení touhy a vášně, že to, co umíme, milujeme, v čem jsme obdarováni, chceme spojit s tím, aby byl nějak skrze nás oslaven Pán Bůh. Dánský filozof S. Kirkegaard toto vyjádřil slovy: Ve skutečnosti postrádám jedno: mít v životě jasno ohledně toho, co mám dělat. Jde o to, porozumět sobě, zjistit, co si Bůh přeje, abych dělal… najít myšlenku, pro kterou bych mohl žít i zemřít. Být v Kristu, zemřít a povstat s Kristem znamená, že Kristovy věci mě najednou oslovují více než cokoli dalšího. To neznamená, že utíkám ze života, ale svůj každodenní život propojuji s Pánem Bohem. A čím blíže jsem PB tím více se můj život stává smysluplný a vlastně neobyčejný a to nikoli díky novým zážitkům, vyšším příjmům, hodnějším dětem či vnoučkům, vyššímu vzdělání – to vše může být příjemným zpestřením, ale díky tomu, že propojuji svůj každodenní život s Kristovým, slovy našeho textu, stávám se jedno s Kristem.
Poslední Ježíšova slova na kříži byla, dokonáno jest. Za jakých okolností může někdo v takovéto situaci říci, že je dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na popravišti, a proto nic jiného říci nemůže, nebo proto, že co měl na této zemi vykonat, beze zbytku splnil – tedy dokonal. V případě Krista platí to druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět, stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic špatného, pokud to není smyslem života. Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl, nevydělal nebo neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je dokonáno“, tedy vykonal jsem, co ode mne Pán chtěl.
Právě Velikonoce mohou být obdobím, kdy můžeme reflektovat svůj život, pokládat si otázku na čem mi skutečně záleží, pro co žiju, čemu mám umřít a jakou roli v mém životě hraje Kristus ukřižovaný a vzkříšený. Náš problém totiž někdy bývá v tom, že připomínáme šálek na čaj, který přetéká a na nic nového nebo skutečně smysluplného už v něm není místo. Proto potřebujeme něco vylít ven, něčemu zemřít, nikoli pojmout ještě víc dovnitř.
Přál bych nám všem odvahu k rozhodnutí, aby v nás spolu s Kristem zemřelo a umíralo, to, co zemřít má a abychom v dávali stále větší prostor působení Krista vzkříšeného, aby na nás byl Kristův život zjeven, abychom poznali a poznávali, na čem v našem životě záleží a pro to i žili.