Marie pod křížem

Marie pod Křížem

Když přemýšlíme nad tím, jak se prolíná život Marie a Ježíše ve Velikonočním příběhu, pak si představme krajinu před bouří, v které čas od času zahřmí. Zpočátku jen trochu, pak je ale hřmění stále silnější až nakonec udeří.

První zahřmění: Poprvé se motiv ukřižování vyskytuje u Simeonova proroctví, kde se o Ježíšově utrpení v náznaku píše a to ve slovech: A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Lk 2, 34 – 35 Marie zřejmě nerozuměla přesně tomu, co Simeon vyřkl, my však z odstupu nad slovy, že do Mariiny duše vnikne meč, vidíme stín Ježíšova kříže. Při nejkrásnějších chvílích, které může žena zažít, při narození dítěte jakoby zahřmí. Marie tvoje duše se raduje, ale tvojí duši pronikne meč…

Jako bychom zde viděli, že pokud člověk miluje Krista a následuje ho, pak i jeho duší pronikne meč v podobě vnitřních konfliktů, zápasů, a někdy i bolesti, které neplynou z neposlušnosti, ale prostě z následování. Anglikánský biskup Ryle napsal: Boží dítě v sobě nese dvě znamení. Jedním je vnitřní konflikt a zároveň vnitřní pokoj. Jde o následující věc. Když se vydáme Bohu, leccos se vyřeší. Nacházíme novou identitu, smysl života, jenže přichází další zápasy. Boží pokoj přichází poté, co se Pánu Bohu podřídíme. Jenže písmo popisuje obrovský vnitřní konflikt, který křesťan podstupuje, když staré já odumírá, když se uvnitř nás překříží dvě vůle. Boží a naše. Simeonova slova o meči ukazují na zápas, který povede Marie ale po ní milióny Kristových následovníků navenek i uvnitř sebe samých. Toto se nevyhnulo ani té, která byla PJK nejblíže…

 
Dalším zahřměním je svatba v Káni, kdy vidíme, že u prvního zázraku, který učinil Ježíš, výrazně asistuje Marie.

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ 6 Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. 7 Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. 8 Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. 9 Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha 10 a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. J 2, 1 - 11

I tento děj má středobod na Goglatě. Na svatbě dojde víno, Marie přijde za Ježíšem a ten jí řekne, že „ještě nepřišla jeho hodina“. Asi není třeba dodávat, že jeho hodina je hodina, kdy zemře na kříži. Celý tento první zázrak odkazuje k jeho smrti na kříži.

Ježíš nenechá svatebčany na holičkách, nechá naplnit nádoby, určené k židovskému očišťování vodou, kterou poté zázračně promění ve víno. Co tímto zázrakem ukazuje? To, že to více nebude voda v rituálních kádích, která symbolicky očisťuje, ale jeho krev, která očisťuje doslova a která nás zve k hostině, která jednou přijde. Proč? Protože o tři roky později pak při jiné hostině, při poslední večeři, která odkazuje ještě k jiné hostině, k hostině Beránka vezme kalich s vínem a řekne, toto je má krev, která se za vás vydává. Toto vyřkne ve chvíli, kdy jeho hodina přichází.

Myslím, že přístup Marie ukazuje přístup mnohých, nejen nekřesťanů, ale i věřících k Bohu. Přicházíme za ním, kdy nám teče do bot, když je nám špatně, když se děje něco nečekaného, když dojde víno na svatbě, když je potřeba něco „zazáplatovat“, třeba rodinný rozpočet, zdraví, vztah. To se člověk najednou modlí jak nikdy - Ježíši pomoc… Ježíš neříká, nepomohu, neříká, nechám vás být, ale ukazuje na jinou perspektivu. Nabízí nám nejen okamžitou pomoc, nabízí nám to, co jinde řekne takto: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti“. Nebo jinde „já jsem přišel na svět, abyste měli život věčný“. My někdy chceme, aby nám natřel fasádu, ale Ježíš přišel, aby nám vyspravil celý dům, aby proměnil celý náš život. V tomto životě jde totiž nejen o lepení záplat, ale i o to, kde budeme trávit věčnost. A Ježíš přišel a prolil svojí krev, aby vyřešil to, na čem v životě záleží nikoli hodně, ale nejvíce…

Posledním textem je už bouře popsaná J 19, 27: Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

V posledních chvílích života Ježíš promlouvá ke své matce, která jako jedna z mála jeho následovníků zůstane pod křížem a předává ji pod ochranu Jana. Mariinou duší nejbolestivěji v jejím životě proniká meč. Ale v tomto hrůzném okamžiku nezůstane sama. Když se kdysi ptali Ježíše, kdo jsou jeho příbuzní, když se tito k němu – včetně Marie nemohli dostat, pak jeho odpověď byla, že mojí nejbližší příbuzní jsou všichni, kdo plní vůli mého otce. Tedy i my, kteří jsme byli adoptováni do jeho rodiny, kteří jej následujeme a kteří jsme se díky jeho oběti na Golgatě stali jeho příbuznými.

Je tady ale ještě jedna věc.  Nakonec ten, kdo se ujme Marie, není nikdo z jejího příbuzenstva např. nějaký její pokrevní syn. Nový vztah mezi Marií a Janem ukazuje na nové společenství, kterým je církev. Tedy ti, které spojuje nikoli krev, ale krev Ježíše Krista, jeho smrt a zmrtvýchvstání. Jedním z darů, který nám Kristův kříž dal, a který se o pár týdnů později plně rozvine o Letnicích, je dar církve, bratří, sester, křesťanů, kteří se vzájemně podporují na své cestě následování.

Pokusil jsem se ukázat na tři epizody ze života Maria a Ježíše, epizody, nad kterými se klene Kristův kříž.

Proniknutí meče skrze Mariinu duši ukazuje, že vůle Marie, potažmo naše a Ježíšova se někdy protnou, že následování Krista v sobě nese zápasy, někdy dokonce neporozumění i samotnému Kristu, ale má to smysl.

Druhá epizoda je svatba v Káni, která ukazuje na Kristovu krev nahrazující vodu. Voda nás očistí na chvíli, Kristova krev navěky. Zároveň ale Kristus nechce řešit jen fasádu, jen naše průšvihy, ale chce si vzít celý náš život, přestavět celý dům našeho života.

A nakonec vidíme Marii pod křížem, kdy nezůstane sama, ale Ježíš jí odkazuje pod ochranu Jana. Vidíme zde obraz vznikající církve, těch, kteří si jsou pokrevně cizí, ale díky Ježíšově krvi vlastně bližší než jsou si pokrevní příbuzní.

Milí přátelé, naše duše bude někdy pronikat meč, Ježíš nechce být jen tím, kdo řeší naše problémy, když je nejhůře a zároveň jen to on, kdo je základem církve. Moc bych nám přál, abychom se nepouštěli základu, kterým je Ježíš jak pro naše sbory, tak pro naši církev tak pro naše životy. Aby zvěst Velikonoc nikdy nevyčpěla a vždy nás novým způsobem oslovovala a zároveň aby měl hluboké dopady do našich životů. K tomu vám žehnej ten, který za nás dal svůj život.