Palmová neděle
Tvz. Květnou nedělí začíná Velikonoční týden, který končí vzkříšením. Události naberou velmi rychlého spádu – od úžasného přivítání, přes zatčení, ukřižování a nakonec vzkříšení.
Výjev začíná ve vesnicích u Olivové hory Betfage a v Betánii, kde Ježíš nechá pro sebe vzít oslátko, aby na něm jel do Jeruzaléma. Výjev je to poněkud podivný, protože to vypadá, jako kdyby oslátko bylo tak trochu vzato násilím, ale stane se tak. Celý děj má ale hluboké zakotvení ve SZ proroctvích. Zach 14, 4 se píše o onom dnu, kdy nohy Mesiáše stanou na Olivové hoře. V onen den poplynou z Jeruzaléma živé vody… Píše se zde v náznacích, ale lze zde zahlédnout záblesky odkazující k onomu dni, kterým je ukřižování anebo vzkříšení. A tento den začíná na Olivové hoře. Když zde máme výjev z oslátkem, pak nás to odkazuje do 1 Moj 49, 10 – 11, kde se píše v o pokolení Juda, z kterého vyšel Ježíš, jednak že nikdy nebude zbaven žezla a jednak že svoje oslátko si přiváže k vinné révě. V Zach 9, 9 pak přímo čteme, že k Jeruzalému přijíždí král na oslu, který vyhlašuje národům pokoj a který přináší krav smlouvy, která dává vysvobození vězňům.
Ve všech těchto prorockých výpovědích vidíme motiv oslátka, zároveň ale i krále přinášejícího pokoj a vysvobození. Zároveň, že to co se děje je propojeno s Božím načasováním.
V zásadě zde vidíme dvě věci – jednak Mesiášskou autoritu, se kterou si Ježíš bere oslátko, autoritu, která připomíná římského císaře. Jeho jménem totiž mohli římští vojenští poslové vyžadovat dopravu a doprovod na určitou vzdálenost. Pak je zde Ježíšův příchod zasazen do proroctví, které se týkaly nového věku, kdy přijde Hospodin a zjeví se jako král pokoje, což se ale rozcházelo s pojetím Židů, kteří očekávali politického mesiáše a vojevůdce. Židé stále měli na paměti Judu Makabejského, který očistil Izrael i chrám od pohanů. Někoho podobného vyhlíželi a Ježíš toto nenaplnil.
Pojďme se ale podívat do textu a hledejme, co text říká do naší doby. Ještě než se podíváme na vjezd do Jeruzaléma a vyčištění chrámu, je zde jedna důležitá věc. Ježíš zde jedná nepochopitelně, někomu sebere, „zrekvíruje“, oslátko. Skoro jako císař… jak toto číst? Musíme to číst tak, jak to je – Ježíš jedná s autoritou. Se stejnou autoritou, kterou pak vidíme, když JK vjíždí do Jeruzaléma a jeho stoupenci prostírají pláště na cestu před Ježíše a hází zelené ratolesti, které, když se po nich šlapalo, voněli. Byl to hold, který se vzdával králům. Zástup k tomu volá Hosana což znamenalo králi pomoc nebo dej prospěch, jedná se o citaci Ž 118:25 - 28 Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru! Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu. Hospodin je Bůh, dává nám světlo. Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte. Ty jsi můj Bůh, tobě vzdávám chválu, vyvyšuji tě, můj Bože.
Tedy Ježíš tady přijímá královskou poctu a jako král se chová. Chová se jako autorita. Myslím, že ne vždy jsme ochotni takto JK vidět. Vnímáme ho jako přítele, vtělenou lásku, toho, který odpouští, překrývá naše nepravosti a toto vše je jistě pravda, kterou potřebujeme slyšet a opakovat. Jenže zároveň je Ježíš Bohem, autoritou, svrchovaným králem, který si klade nárok na naše životy, rozhodování, na naše postoje, ale i na naše peníze, čas, prostě na celý náš život. A dokonce nám nemusí ani nic vysvětlovat. Je milujícím otcem, je svrchovanou autoritou a tyto oba dva obrazy vidíme v příběhu velikonoc. Je tím, kdo miluje, obětuje se a zároveň kdo má nároky a to nikoli abychom si jeho lásku zasloužili, ale protože je král králů a pánů pán. Je tím, kdo visí na kříži, a ten, kdo přijímá královské pocty, kdo ukáže na oslátko a řekne, to mi patří. A naší odpovědí by měla být poslušnost, protože jen poslušný věří a jen věřící poslouchá…
Chrám…o co šlo. Izrael měl řadu svátků, kterými si připomínal Boží zásahy do svých dějin. Z toho čerpal svoji identitu, ale i jistou, že Bůh je věrný, navíc se spojoval s předešlými generacemi. Tři z těchto svátků byly poutní, kdy Izraelci putovali do Jeruzaléma a tam obětovali. Problém byl v tom, že bylo těžké na cestě táhnout obětní zvířata. Proto si Izraelci brali hotovost, tu pak směnili v chrámě a koupili za ní obětní zvířata. Navíc měnili římské peníze za tzv. tyrskou měnu, která jednak byla stabilní a jednak se v ní platila chrámová daň. Toto se vše odehrávalo v chrámě, na prvním nádvoří, kam ještě mohli pohané. Obraz, který se příchozím při vstupu do chrámu naskytl, byl ale orientální bazar, bučení zvířat, smlouvání o cenách, křik, hluk atd. Chrám se zde naprosto míjí smyslem, není místem modlitby.
Jenže Ježíš dělá ještě jednu důležitější věc. Když byť na krátkou dobu ukončí vyhnáním penězoměnců z chrámu směnování peněz, ukončuje samotný systém obětování a prodej obětních zvířat. Chrámový život se zastaví, protože už nemá smysl. A pokud to Ježíš toto udělá, je to proto, že Bůh už jedná novým způsobem. Chrám už není středem, není místem, kde se setkávají Bůh s člověkem. Jenže kde se mají lidé setkávat, když ne v chrámě skrze oběti?
Odpověď je Jana 2:19 Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím(r).“ (r) ř: vzkřísím Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl. J 2, 19 – 21
Chrám byl pro místem, kde se setkávalo nebe a země, kde docházelo k uzdravení, odpuštění, kde docházelo k oslavám, místem, kde se zjevoval Bůh Izraele. Kde Bůh jakoby sestupuje na zem. A nyní se Ježíš chová, jako by byl chrámem on sám.
Kdysi David chtěl postavit chrám, kde bude přebývat Bůh, Ale Bůh mu odpoví, že on postaví „dům“ Davidovi. Jinými Davidův budoucí syn, někdo z jeho linie, je konečnou realitou a asi není třeba dodávat, že to byl Ježíš. Jeruzalémský chrám byl předsunutým ukazatelem toho, co se naplnilo v Kristu. Najednou se příchodem Ježíše stává chrám nadbytečným. Navíc skutečně byl ve špatných rukou a symbolizoval špatné věci. Již se zdaleka nejednalo o symbol modlitby. Stal se centrem bankovního systému, směnárnou, uchovávali se v něm záznamy o dluzích.
Tedy Ježíš dělá dva nepřijatelné skutky. Jednak cituje slova proroka Izaiáše a Jeremiáše o tom, že z Božího domu se stane dům lupičů a každému je jasné, na koho jsou tato slova vztažena. A jednak stále více poodhaluje, že on sám je tím, kdo je chrámem, v kom se člověk může setkat s Bohem.
Na první pohled Ježíšovo jednání vypadá jasně. Představa, že se z modlitebny stane bazar, je nepřijatelná i pro nás a to modlitebnám nepřikládáme to, co Židé chrámu. Stejně tak je jasné, že JK se stává náhražkou chrámu, že v něm se člověk spojuje s PB.
Dvě věci – primárním cílem penězoměnců bylo lidem usnadnit život, aby nemuseli s sebou tahat zvířata k obětem. Toto je chvályhodná snaha, která se ale časem zvrhla, že to, co mělo pomoci, se stalo cílem a nakonec to bránilo, jak říká Ježíš, lidem k hlavnímu smyslu, pro který existoval chrám. K modlitbě, k tomu, setkat se s Bohem. Navíc stánky byly na vnějším nádvoří, tedy v jediném místě, kam mohli pohané. Jenže toto jim přístup jednak ztížilo, jednak jim to dalo poněkud pokřivený pohled na Boha. Podobně to může dopadnout v církvi, kde se provoz, který má pouze usnadnit přístup k věcem podstatným, stane cílem, tím, co zabraňuje pohanům, ale i křesťanům na jejich cestě k Hospodinu. Cíl a vize chrámu, církve ale jsou modlitby. Tedy setkání se s Pánem.
Druhá – chrám byl místem setkávání a v pohledu staré smlouvy toto dává smysl. Izraelci věděli, že Bůh je všude, nemysleli si, že chrám nebo dokonce svatyně svatých je jakousi boudou na Hospodina. Ale bylo to místo, kde si Hospodina připomínali ještě více, místo mimořádného požehnání. Najednou Ježíš jakoby říkal, musím vám stačit já. Nikoli místo, nikoli čas, nic na co si můžete sáhnout. V tom je tíha, sláva křesťanství. Nikoli místo, čas, posvátný prostor, ale Ježíš.
Každé náboženství obsahuje tři složky, které zřetelně splňoval chrám. Intelektuální, rituální a mystickou. Intelektuální to jsou nauky, dogmata. Rituální to jsou bohoslužby, v chrámu to byly oběti, mystická je pak vztah Bohu, kterého uctíváme. Ježíš je středem všech tří. Je středem učení, kterému věříme. Je středem našich bohoslužeb, ale i VP, křtů. Je to vlastně on, kdo nám slouží. Je středem i našeho mystického života. V něm se pohybujeme, žijeme, modlíme. Centrem není věrouka, rituál, prožitek, ale Ježíš a vztah s ním. A zde se vede největší zápas. Sbor je vlastně jen pozadím pro Ježíšovu osobu. Ježíš je středem všeho. Vychází-li náš život ze středu, osvobozuje nás to od mínění druhých, od životu ve strachu a ve skepsi. Žijeme-li ze středu, mnohé se mění. Jsme schopni vidět, že církev je místo, kde můžeme slavit – nemusíme ji pořád napravovat. Že svět je místo, z nějž se můžeme radovat – nemusíme ho neustále vylepšovat. Vidíme, že život je zážitek a nemusíme mít po ruce program. Vidíme, že to největší, co známe – láska – je nezasloužená a nečekaná. Žiji-li se středu, mohu mluvit a jednat z větší mocí. Mohu odpouštět a nemusím být plný výčitek. Mohu si zachovat široké srdce, i když musím čelit malichernosti. Jsem schopen zastavit svůj strach, na chvíli se zastavit a prožít, že Bůh je Bůh. Žít ve středu znamená se zklidnit, oddat se se Kristu, neustále něco neřešit a nerozebírat a prostě být v Kristu.
Ježíš se staví na místo chrámu, na jakékoli místo, které ho v našem životě vytlačuje a zastiňuje. Vede církev k tomu, aby jej vyvyšovala, aby on byl jejím středem, nikoli programy nebo lidé.
Reakce byla velmi tvrdá – Ježíši, nechceme tě. My chceme dál žít ve svých programech, rituálech, dogmatech, zvycích. Palmová neděle nás ale vede k novému oddání se JK, k tomu, že on jediný je naší jistotou, záchranou a naplněním právě v situaci, v které se nacházíme a jsme… kéž by toto pro nás nebyla jen fráze, ale život.