Jan 1 - pozvání k tanci

J 1, 1 – 5

Jan nám spolu s Markem nic nezaznamenávají o Ježíšově dětství. Nicméně hned v prvních verších nám Jan naznačuje něco z Ježíšova dospělého života i smrti. Onou zmínkou je „tma světlo nepohltila“. Několik z vás mi dávalo podepsat doporučení do jakési křesťanské MŠ, my sami jsme dělali domácí školu, mnozí z nás ať s dětmi či bez nich když jsme nemocní, potom se ptáme, zda naši dotyční nemají nějakého specialitu, který by se vyznal v naší chorobě, několikrát jsme si v našem sboru říkali, že by bylo fajn, kdyby mezi námi byl automechanik a to nikoli proto, že křesťan – odstraní rychleji závadu, ale proto, že bychom si byli jistí, že nás nepodvede… Prostě a jednoduše, když děláme nějaké rozhodnutí, chceme minimalizovat rizika. Kdybych byl básník, pak bych řekl, že chceme, aby do naší touhy po světlých zítřkách nevstoupila temnota, která by zahalila naše touhy oblakem nezdaru.

Když čteme prolog Janova evangelia, pak čteme o slovu, které se stalo Bohem, skrze které vše povstalo, které dalo život a které dalo světlo. Jedná se o básnické obraty, ale cítíme v nich život, naději a sílu. Několikrát jsem viděl zajímavý přírodní úkaz a to když tráva nadzvedne asfalt. Vždy, když něco podobného vidím, mi to připomíná touhu žít, obrovskou sílu život. Takovou, že ani asfalt nepohltí jemnou květinu. Podobný obraz je zde, jenže najednou čteme zmínku – a tma je nepohltila. V okamžiku, kdy jsme svědky krásy, života, touhy čteme zmínku o tmě. Kdybych použil předešlých slov, ani minimalizace rizik nepřinesla to, že by se na scénu nedostalo něco nechtěného. I v křesťanské školce se našel nějaký grázlík, i známý doktor neodhadl naší chorobu a ani automechanik – kamarád nepoznal závadu. My toto pochopitelně víme, nějak s tím počítáme, ale přesto nás to znovu a opět vyvádí z míry. Zároveň až to, jak naložíme s naší temnotou, ukáže, čemu nebo komu skutečně věříme.

Právě temnota, která se pokusila pohltit světlo je popsána v příběhu ukřižování. Ona temnota jde tak daleko, že na kříži Boží syn vyřkne slova 22 Žalmu Bože můj, proč jsi mě opustil. Když se díváme na poslední dny Ježíšova života a srovnáme jen s jinými příběhy, potom zde na první pohled Ježíš nevyjde úplně nejlépe. Nejdříve prosí učedníky o společnou modlitbu, poté se jim svěřuje, že je jeho duše smutná až k smrti, poté na kříži vykřikne Bože můj, proč jsi mě opustil. Říká se, že když umíral Jan Hus, zpíval. Jiní se svým katům do poslední chvíle smáli, jiní odcházeli na smrt vyrovnaní a smíření s Bohem, někteří dokonce žertovali. D. Bonhoeffer krátce před smrtí píše: Netrapte se kvůli mně a nestrachujte se o mě, jen se, prosím, nezapomeňte za mě modlit – jsem si jist, že nezapomenete. Jsem si jist vedením Boží ruky a doufám, že tuto jistotu nikdy neztratím. Nikdy nesmíte pochybovat, že cestou, po níž jsem veden, putuji vesele a s jistotou. Můj dosavadní život až po okraj naplňuje Boží dobrota… T. Moore před popravou prý odrhnul svůj dlouhý vous a řekl – bylo by škoda, aby byl sťat, nikdy nikoho nezradil… Proti těmto slovům zní Ježíšovi výkřiky poněkud nedůstojně. Jistě smrt a s ní spojené utrpení je hrozné, ale Ježíš byl Ježíš… Jako by u něj chyběla ona důvěra zachycená u některých jiných. Jakoby ho temnota alespoň na chvíli pohltila.

Myslím, že Ježíšova smrt byla v něčem jiná. Nikoli ale v míře bolesti či krutosti. Asi pamatujete na Gibsonův film Umučení Krista, kde tečou kýble červeného barviva a člověku se z filmu dělá zle. Film chce naturalisticky ukázat, že to bylo hrozné – a bylo, ve skutečnosti ještě horší než ve filmu. Jenže to nejšílenější bylo, že Ježíš nevykřikne slova o opuštění kvůli nějaké momentální indispozici, ani kvůli bolesti, která ztemnila smysly, ani kvůli jiným okolnostem. Na rozdíl od Bonhoeffera, Moora a dalších velikánů u něj dojde ke skutečnému opuštění Bohem. Ona hrůza není výsledkem bolesti, dokonce ani opuštění lidmi, jakkoli všechny tyto okolnosti hrozné jsou a ani chvíli je nechceme bagatelizovat, ale ona hrůza je v důsledku osamocení nebeským Otcem. V okamžiku, kdy na sebe Ježíš bere lidský hřích, bere na sebe i důsledky lidského hříchu a tím je odloučení od Boha. Najednou je sám, naprosto sám – bez svého Otce. V tom je důvod hrůzy, kterou Ježíš prožije. Přijde o nejhlubší vztah, který má. I z naší pozemské existence víme, že peklo je často tam, kde se hroutí vztahy a to platí jak mezi lidmi, tak i mezi člověkem a Bohem. A o tento vztah s Bohem člověk přišel a vlastně hledá, jak jej najít a získat zpět. Zároveň ztráta tohoto vztahu je onou temnotou, kterou popisuje Jan a kterou trpí člověk. A ztrátou tohoto vztahu prošel i Kristus z lásky k nám.

Když Ježíš prožije toto osamocení, potom jeho přirozeností bylo být jedním z trojice. T. Keller napsal: Každá osoba trojice miluje, obdivuje a těší se z ostatních. Ranní křesťané používali pro vztah trojice výraz „perichoreze“. Pokud čteme toto slovo pozorně, slyšíme v něm choreze, což připomíná slovo choreografie nebo jak některé slovníky překládají cyklický pohyb, v přeneseném smyslu dokonce tanec. „Křesťanský Bůh není neosobní či statická bytost – není to ani jedna osoba – ale dynamická, pulzující aktivita, život, typ dramatu, ba, pokud si o mně nebudete myslet, že se vyjadřuji neuctivě, téměř typ tance“. Protože je Bůh trojjediný a nikoli jedno-osobní, může disponovat nejen svrchovaností, mocí, ale i láskou, která je v dokonalosti uvnitř trojice a která je vyjádřena právě onou chorezí, nebo choreografií. Protože je trojjediný, primární není moc, ale láska. Tím, že za nás Ježíš zemřel a zmrtvýchvstáním obnovil svůj vztah s Otcem, vyzval nás k tanci. Pokud jeho nabídku přijmeme, začne se napravovat náš vztah k němu a i naše vztahy navzájem. Trojjediný Bůh stvořil vesmír a nás, aby nás vyzval přidat se k jeho choreografii, k jeho tanci.  

To, že nás Ježíš zve k tanci je proto, že nezůstal v hrobě, protože ho slovy Jana „tma nepohltila“. V antickém světě, který Ježíše obklopoval, platilo, že když duše opustí tělo, pak se do něj nechce vrátit. Cílem bylo se od těla osvobodit. Pro Židy zase platilo, že sice dojde ke vzkříšení, ale do oslaveného světa, do světa, kde zavládne mír a harmonie, kde si bude slovy Izajáše hrát vlk s beránkem. Tento příběh byl pro ně nepřijatelný. Navíc Židé by nikdy neuctívali člověka jako Boha. Přes to učedníci a mnozí židé i další v něj uvěří. Co jim tak změnilo život i pohled na Boha? Setkání se vzkříšeným Kristem. A v tom je tajemství i dnes. Nezmění nás učení, ale setkání a setkávání se se vzkříšeným.

Jan pokračuje a hovoří o tom, že slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jedná se odkaz na Kristovo pozemské přebývání, zároveň si můžeme položit i dnes otázku, zda toto slovo přebývá mezi námi, zda není díky něčemu zahaleno v temnotě.

Vzkříšení z nás dělá lidi naděje. Není to tak, že se těšíme na smrt, ale víme, že smrt nemá poslední slovo a proto, to, co je pro svět kolem nás nejdůležitější, jako vztahy, úspěch, zdraví či schopnosti je pro křesťany příjemným zpestřením života, nikoli ale konečným cílem a životní metou, protože víme, že to nejlepší nás ještě čeká. Někdy se říká, že naděje je něco, co patří k mládí. Jenže člověk může zestárnout mnohem dříve a naopak nikdy ve skutečnosti nezastárnout. Zestárneme, když opustíme svůj ideál nebo když přijdeme o naději, protože pak nám přibývají vrásky na duši. Jeden mladý kolega mi před pár dny napsal: Často mám i pochybnosti, zda můj zápas, má smysl. Vždy se snažím jít k Božímu slovu, držet vztah s Bohem a s Kristem, i když se mi často zdá, že On mlčí. Nejsme vždy tak silní, jak se jevíme. Mám otázku: mohu odejit z práce, do které mne zavolal? Vždyť jsem ještě nedokončil to, co se ode mne čekalo. V tom mám vnitřní napětí, protože najednou zjišťuji, že nejsem šťastný tam, kde se dnes nacházím. Když dovolíme emocím, tak můžeme i plakat a naříkat jako plačtivý Jeremiáš.

Cítil jsem, že i přes mladý věk, má tento muž hluboké vrásky na srdci a že postrádá naději. Neznám všechny souvislosti, vím, že i tyto zápasy patří do života víry, zároveň ale vím, že tma světlo nepohltila a že Kristovo vzkříšení je zdrojem naděje, že tyto pochybnosti nemusí a ani nemají mít poslední slovo v našich životech. Kdosi napsal, že přemůže-li nás hořkost, pesimismus a bude-li nás sžírat zoufalství, pak nechť je Bůh milostiv naší staré duši.  Vzkříšení je nadějí, aby zoufalství nikdy poslední slovo nemělo, protože hrůza s osamění se vzkříšením změnila v radost z tance, v radost ze vztahu, ke kterému nás Ježíš zve i dnes. Přál bych toto zakoušet všem vám.