Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili...ve vzkříšení

24 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25 Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ 26 Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ 27 Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ 28 Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“29 Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Začnu tento výklad poněkud netradičně. Asi víte, že naše osobnost je řízena několika motory. Jedním jsou emoce a druhým rozum. Protože máme ve sboru neurologa a několik dalších lékařů a psychologů, raději svoje odborné postřehy na téma lidský mozek ukončím a omezím se na konstatování, že nás řídí emoce a rozum. Jenže není to tak, že je to 1:1. Většinou první, co se při našich reakcích sepně, jsou emoce a pak až rozum. Dočetl jsem se, že důvodem, proč emoce spínají rychleji, je, abychom byli schopni reagovat na nečekané situace. Zároveň o našich emocích dobře vědí nejrůznější influenceři, kteří se nás snaží přimět k tomu, abychom volili tu kterou stranu, abychom kupovali ten který výrobek, abychom se chovali tím a tím způsobem. Ukážu to na příkladu voleb. Asi ani největší optimista si nemyslí, že obrovský portrét jakéhosi muže nebo ženy, u kterého je krátký slogan, že vyvede republiku z krize, nebo že ví, jak nám pomoci, může dát racionální odpověď, zda ho/jí volit či nevolit. Proto se se slogan napíše příjemnými barvami, dotyčný se napudruje a hned to působí jinak. Působí to na emoce a o ty běží především.

Přiznám se, že nad tím musím uvažovat i v kontextu svojí práce kazatele nebo když učím studenty, kdy si uvědomuji třeba při kázání nebo přednášce, že sděluji jakási fakta.  Jenže se může stát a asi se i stává, že posluchači vše pochopí, možná i souhlasí, ale pokud se to, co říkám, nedotkne ještě něčeho víc, než rozumu, jedná se o marnou snahu. Kdysi koloval evangelizační leták a na něm byla popsána fakta, která se píší v Bibli o Ježíši. Fakta byla dobře zpracovaná, promyšlená, vysvětlená, zároveň pak na konci byla výzva, věř těmto faktům a nevěř emocím. Emoce jsou zavádějící. Chápu, kam autor mířil, vlastně s ním částečně souhlasím, jenže pokud se s něčím neztotožníme emocionálně, často to brání i v přijetí rozumem.

Jak to ale všechno souvisí se vzkříšením? V textu jsme četli o nevěřícím Tomášovi. Tomáš reaguje stejně jako bychom na zprávu o vzkříšení reagovali i my. Prostě lidé z mrtvých nevstávají. Tečka. Na tom by nebylo nic divného, kdyby učedníci nezažili vzkříšení Lazara a kdyby jim o vzkříšení Ježíš nic neřekl. V evangeliích jim ale Ježíš o svém vzkříšení říkal, např v J 2, 22 čteme: „Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.“ Tedy ne úplně vše co Ježíš učedníkům říkal, je zapsáno v evangeliích, ale zde je odkaz na to, že si o vzkříšení Ježíš s nimi povídal.

Jinými slovy učedníci měli dobré a inteligentní informace o vzkříšení, navíc jako bonus měli i konkrétní zážitek se vzkříšením, tedy měli dvojí příjem informací. Výklad od vynikajícího učitele a ještě zážitek. Řekli bychom, že z hlediska pedagogiky víc k tomu nepotřebovali. Pokud učíte, pak si představte, že uděláte před očima studentů pokus a ten doprovodíte náležitým výkladem. Nic víc pro pochopení asi udělat nejde. Jenže jak vidno z reakce učedníků a zde i Tomáše, nestačilo to. Nyní si to představme v našem provedení. Každý týden slyšíme výklad Bible, mnozí jsou na skupinkách, čteme asi Bibli i osobně, máme  s Bohem i nějaké zkušenosti, tedy dává nám to smysl a najednou jako by se něco v nás zaseklo. Rozum chápe, souhlasí, ale něco se zaseklo… možná emoce? Možná ještě něco jiného? Nevím, ale něco se zaseklo.

A přesně to čteme u Tomáše.  Prostě neuvěřím. Rozumím, mám zkušenost, ale neuvěřím. Proto potřebuji další důkaz. Lazar ani Ježíšovo vyučování nestačilo. My bychom dodali, dokud si nesáhnu, neuvěřím. Přiznejme si, že i nám by to někdy pomohlo Ježíše vidět, dotknout se ho. Ano, znám argumenty, že i ti, kdo viděly Ježíšovy zázraky, neuvěřili, že víra je ze slyšení nikoli z vidění, že chtít důkazy je spíše projev slabé víry, protože kdybychom měli důkazy, nepotřebujeme víru atd.

Jenže přesto člověk pochybuje a jako lidé fungujeme tak, že se potřebujeme přesvědčit i svými smysly.  Navíc nejednou jsem slyšel povzdech nebo touhu některých po tom, že se modlí, aby jim Bůh dal zakusit svojí lásku, moc, přítomnost a nic se nedělo. Když chci dát zakusit manželce svoji lásku, tak třeba koupím kytku, změním chování a je to. Jenže u Boha to takto nefunguje, může se stát, že i když prosíme, aby se nám dal poznat, tak Bůh mlčí nebo se nám zdá, že mlčí. Někteří mluví o temnotě kříže, o mlčícím Bohu, jiní o zavřeném nebi. Proto Tomáš chce důkaz, že se jedná o skutečně vzkříšeného Krista a nikoli o přelud, že mu učedníci nevykládají nějaké bludy.

Jenže stejné je to i dnes. Vzkříšení se odehrálo před 2000 lety, nebyli jsme u toho. Sice existují určité dobré rozumové důvody věřit, že se vzkříšení odehrálo, ale nebyli jsme tam a jak vidno, ne všechny některé rozumové důvody přesvědčují. Co s tím? I nám by dotek možná pomohl.

Ježíš nakonec přistoupí na Tomášovu hru a nechá ho sáhnout si do jeho ran a třeba dodat, že to Tomáše vede k výroku, který byl u Židů hodně silný, vlastně nikdo takto explicitně, napřímo Ježíše Bohem nenazval a ani sám Kristus o sobě nemluvil jako o Bohu ve smyslu, že by někdy řekl, já jsem Bůh. V NZ ale byl Ježíš nazván Synem člověka, Mesiášem, Kristem, Pánem, Rabbim, učitelem, mistrem, ale Bohem ne. Tedy s Tomášem tato zkušenost otřese, zároveň ale Ježíš dodá něco ve smyslu, máš, co si chtěl, ale ani tato nepochybně silná zkušenost nemůže nahradit dar spásné víry.

Dokonce zde Ježíš vyřkne další blahoslavenství – blahoslavení kdo neviděli a uvěřili.

Když hovoříme o vzkříšení, pak vyznáváme, že smrt nemá poslední slovo. Tedy upínáme se k něčemu, co jsme nezažili a neviděli. Nedávno jsem zažil zajímavou zkušenost. Nahrával jsem do Českého rozhlasu pořad Ke kořenům a vyšel na mě díl Smrt. Redaktor mi dával mnoho nelehkých otázek, na které jsem se musel připravit. Zabrousil do středověku, do antiky, do české literatury, ale nějak jsem odpovídal. Nakonec probíhal rozhovor a šlo to dobře až do chvíle, kdy jsem začal mluvit o křesťanství, tedy na oblasti, kterým bych měl mnohem lépe rozumět než literatuře nebo antice. Jenže jak vysvětlit, že „pomíjející tělo navlékne nepomíjející, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni“ atd. Popravdě přesně nevím, co to znamená. Najednou mě redaktor zasekl a řekl, že je to nesrozumitelné, ať nečtu svoje poznámky a řeknu to raději svými slovy. Nakonec jsem odložil přípravy a závěr pořadu řekl svými slovy. Nicméně jsem si uvědomil, že vlastně toho o smrti moc nevím a že tomu někdy nerozumím. Jak někteří víte, mám svůj podcastový kanál a třetí nejvíce poslouchaný pořad je Vzkříšení a co bude po smrti. Jen mám pocit, že to je zajímavý název, ale moc informací o tom, co bude po smrti, jsem neposkytl. Jenže to není jen proto, že bych byl  líný najít si v Bibli informace, ale proto, že o tom zas tolik v Bibli není. Je tam něco, ale spíše náznaky, symboly. A tak bychom potřebovali nějaký důkaz. Čas od času někdo prožije klinickou smrt a něco sdělí, někdy nějaký podivín napíše, že byl v nebi, což mě moc nepřesvědčuje. Co s tím?

To co řekl PJ Tomášovi – blahoslavením, kdo neviděli a uvěřili. A tak jsme nakonec ponecháni „jen“ s důvěrou, že se Pán Bůh postará, že ví. Na jednu stranu nám Tomáš dává příklad, že se můžeme pídit po důkazech, že to je krok dobrým směrem, zároveň nás tento povzbuzuje k tomu, abychom se učili důvěře. Abychom se učili dávat svůj život a svoji budoucnost do rukou toho, který vstal z mrtvých, přemohl smrt a dal nám naději, že ji stejně jako on přemůžeme také. Že on ví nejlépe, kam směřujeme, a nabízí nám vedení.

Uvedu příklad. Mnozí z vás lezete v horách. Představte si, že jdete se zkušeným horským vůdcem, po celodenním zápase se konečně dostanete nad mraky a prožijete nádhernou inverzi. Sluníčko paří a vám je krásně. Jenže najednou vůdce přeruší idylku a rozkáže, jde se dolů. Jste naštvaní, diskutujete s ním, a když se ptáte proč, pak vám ukáže na nějaký mrak v dálce, což vám absolutně nedává smysl. Nakonec se ale rozhodnete poslechnout a nikoli proto, že chápete vysvětlení horského vůdce, byť ho považujete za špatné, ale především proto, že mu důvěřujete. Sejdete do údolí a vidíte, že v horách vypukla bouře, která by vás zabila. Najednou si uvědomíte to, co řekl Ježíš Tomášovi – blahoslavení, kteří neviděli, ale uvěřili.

Vzkříšení znamená předat svůj život do rukou Ježíše Krista s jistotou, že on ví, co bude, že nás provede tímto životem a že nám nabízí život věčný. Nevíme přesně jak to bude, ale on ví a to je možná důležitější. Zároveň nám nabízí, že i tímto životem časným půjde vedle nás. Moc nám život neusnadní, ale půjde s námi… a to je to nejdůležitější.