Úvod a první přikázání

Jedno z největších neporozumění Desateru se skrývá v často opakovaných slovech, že by bylo krásné, kdyby všichni lidé na světě dodržovali Desatero. Někdy jsem slyšel, něco ve smyslu v Boha nevěřím, ale uznávám Desatero. Je pravda, že Desatero je obsaženo v různých zákonících světa a že je základem morálky a práva nejen v křesťanských zemích. Jenže abychom Desateru porozuměli, aby se pro nás nestalo jen výčtem moralizujících pouček, je třeba pozorně číst to, co mu předchází.

Před tím bych ještě chtěl ukázat příklad. Když člověk prochází vývojem od dětství k dospělosti, pak je velmi důležité, aby si zvnitřnil jisté morální hodnoty. Tedy že nemá krást, pomlouvat, že má poděkovat atd. V dětství se tyto hodnoty dítě učí a to mj. pomocí odměn a trestů. Učí se, že když překročí hranice, tak se něco stane, přijde následek. Později se dítě učí, že dobré je to, co za dobré považuje autorita. Ještě později pak skupina, ke které patří. Jak ale člověk roste, je žádoucí, aby došlo k tzv. zvnitřnění hodnot, tedy něco dělám nebo nedělám nikoli proto, že se chci vyhnout trestu nebo dosáhnout pochvaly, nebo proto, že to dělá nebo nedělá autorita, ale proto, že se to tak má. Pokud někdo uvízne ve vývojovém stádiu trestu a pochvaly, pak pochopitelně dělá jen to, co je vidět, za co je pochválen nebo za co nebude potrestán. Jakmile ale může, poruší zákon nebo pravidla. Jenže cílem výchovy je, aby moje děti nekradli nikoli proto, že by za to mohli vyfasovat trest, nebo proto, že by je někdo mohl přistihnout, ale proto, že ví, že se krást nemá i když se nikdo nekouká a žádný postih neexistuje.

Jak to souvisí s Desaterem? Desatero nezačíná výčtem toho, co máme a nemáme dělat. Začíná tím, co Hospodin udělal pro Izrael. Začíná připomenutím, že to byl Hospodin, kdo dal Izraeli svobodu, tedy kdo mu udělil milost. Základním východiskem při přemýšlení o Desateru se proto stává milost, to, co udělal Hospodin pro Izrael. Stejné je to i v křesťanském životě.

Základním východiskem toho, že člověk následuje Boha, není racionální zvážení, že žít podle Desatera je lepší, než bez něj, ani to, že když dodržíme desatero, budeme spaseni, ani strach, ale Boží milost a Boží láska. Tedy to, co Bůh udělal pro mě. Preambule desatera končí připomenutím, že to byl Bůh, kdo Izrael vyvedl z otroctví. Jinými slovy to, co vám v podobě Desatera Izraeli dám, není nic pro otroky, ale pro svobodné lidi. Otrok otročí hříchu, svobodný člověk je od hříchu osvobozen. Tedy to, co Izrael dostane, jsou určité směrovky ke svobodě. Když čteme připomenutí o vyvedení z Egypta, pak to znamená mnohem více než jen zemi. Hebrejsky se Egypt řekne micrajim a souvisí se slovem macor, znamená pevnost. Tedy pro Izraelce byl Egypt doslova zemí pevnosti, což v teologickém a duchovním smyslu znamená místo, kde se člověk zatvrzuje proti Bohu. V širším slova smyslu je tedy Egypt všude tam, kde se člověk zatvrzuje proti Bohu. A přesně z tohoto zatvrzení Hospodin vyvedl Izrael a v přeneseném slova smyslu z tohoto zatvrzení vyvádí i křesťany a to díky oběti Ježíše Krista. A aby se do této duchovní pevnosti Izrael nedostal zpět, dostává Desatero.

Ještě před tím, než se dostaneme k prvnímu přikázání, uvedu dva důležité postřehy. Desatero je psáno ve 2. osobě jednotného čísla. Na rozdíl o jiných zákoníků, které jsou psány ve stylu „nebude se“, je v Desateru „TY nebudeš“. Odráží se zde jeden z klíčových textů Bible: Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo Ex 23, 2. Jinými slovy i kdyby všichni kradli, zabíjeli, smilnili, ty se k nim nepřidáš. To, že něco dělají všichni, není výmluva. Dále Desatero je rozděleno na dva oddíly, první se týká vztahu člověk - Bůh a druhý člověk – člověk. Jde o to, že tyto dvě oblasti od sebe nejdou oddělit. Naše víra v Krista se vždy nějak promítá do našich vztahů.

Nyní první přikázání Nebudeš mít jiných Bohů přede mnou. Několikrát jsem hovořil s lidmi, které na křesťanství odpuzovalo právě toto první přikázání. Stejný problém měl i S. C. Lewis. Proč? V knize Úvahy nad Žalmy píše: „Když jsem se poprvé začal blížit víře v Boha a dokonce i nějakou dobu poté, co mi tato víra byla darována, stal se pro mne kamenem úrazu požadavek tak naléhavě vznášený všemi věřícími, že máme „chválit“ Boha, a ještě více, že Bůh se sám chvály dožaduje. Všichni pohrdáme člověkem, který chce být neustále ujišťován o své inteligenci nebo sympatičnosti. A ještě více pohrdáme lidmi, kteří obklopují každého milionáře, diktátora, každou hvězdu a vyhovují tomuto požadavku. A tak se v mé mysli začal hrozivě rýsovat obraz Boha a jeho ctitelů.“ (Úvahy nad Žalmy s. 78-79) V Desateru není výzva k chvále, ale k tomu, aby byl Bůh na prvním místě, což ale stejně tak může vyznívat divně. Proč mu na tom tak záleží? Proč mu nestačí hrát roli dvojky?

James Smith, americký filozof v knize Touha po království napsal: „Jsem to, co miluji“ (citováno z: T. Keller O modlitbě s. 218). Co to znamená? Všichni lidé hledají štěstí a jsou přesvědčeni, že když ho najdou, učiní je to šťastnými. A toto přilnutí považujeme za lásku nebo v našem jazyce nepoužijeme slovo miluji, ale mám rád. Mám rád pohodlí, protože věřím, že pohodlí mě učiní šťastným. Mám rád dobrou práci, protože věřím, že mít dobrou práci mě učiní šťastným. Miluji svoji ženu, rodinu protože věřím, že mě žena, rodina učiní šťastným. Jenže zde se dostáváme k hlavnímu problému člověka, který je v tom, že mylně definuje to, o čem si myslí, že jej učiní šťastným. Augustin to vystihl slovy modlitby: Ty povzbuzuješ člověka, aby tě s radostí chválil, neboť jsi ho stvořil pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě (Vyznání). Augustin geniálně vystihl základní problém našeho srdce a našeho trápení. Největším a prvotním důvodem našeho trápení je to, že Bůh pro nás nepředstavuje objekt lásky, který bychom milovali nejvíce. Co z toho plyne? Pokud milujeme na světě cokoli více než Ježíše, pak objekt své lásky drtíme pod břemenem svého očekávání – pokud se jedná o člověka, nebo jsme frustrováni – pokud se jedná o nějakou věc. Pokud je pro mě partner důležitější než Kristus, pak jsem zlostný a malomyslný pokud mi partner neposkytne podporu a lásku, kterou očekávám. Pokud jsou pro mě děti důležitější než Kristus, stávám se hyper-protektivním rodičem, který nikdy nedá svému dítěti skutečnou svobodu. Pokud je pro mě na prvním místě kariéra, pak běda, když se ukáže, že je někdo lepší než já. To, co milujeme a následně od čeho očekáváme štěstí, klíčovým způsobem určuje, jak se chovám, jaké jsou moje priority, nad čím přemýšlím, z čeho pramení moje strachy a moje naděje. Již zmiňovaný Smith píše, že abychom se jako lidé změnili, musíme změnit to, co uctíváme a co milujeme a o čem věříme, že nás učiní šťastným. Od toho se odvíjí vše další. Zároveň Bůh jako stvořitel je schopen naše nejhlubší zákoutí duše naplnit. Další přikázání se týkají oblastí jako rodina, majetek, vztahy, sex a další. Pokud ale nezafunguje toto první přikázání, některá z těchto oblastí nutně přeskočí na místo prvního přikázání a bude v našem životě určovat vše další.

Velmi podobně mluvil i Ježíš když říkal, že kdo se pro něj nezřekne všeho, nemůže být jeho následovníkem. Tím není řečeno, že máme odejít do ústraní, ale že Ježíš touží, aby byl pro nás tím nejdůležitějším. A to nikoli pro jeho dobré, ale pro naše dobro. Pokud on je na prvním místě, náš život se dostává do řádu.

Na závěr jedna důležitá otázka – jak na to? Nechci skončit jen u tvrzení, měli bychom mít Ježíše na prvním místě. Slyšel jsem přirovnání o víře a medu. Můžeme říci, že Ježíš je tím nejdůležitějším. Jenže na to lze namítnout, že je to podobné, jako kdybyste nepochybovali, že je med sladký, protože jste to slyšeli od mnoha lidí a navíc jeho sladkost potvrdili mnozí vědci. Musíte si totiž jeho sladkost zkusit. Jak mít Boha na prvním místě? Je třeba něco změnit? Pokusím se položit několik otázek na tělo.

Jak se v mém každodenním životě projevuje můj vztah s Bohem? Chci něco změnit?

Jaké mám ve svém životě návyky, které rozvíjejí můj duchovní život? Chci něco změnit?

Je něco, o čem vím, že stojí mezi mnou a Pánem Bohem a že bych to měl řešit? Jaké kroky chci udělat k řešení?

Čím v životě nejvíce žiju a jak se v tom odráží moje víra?