Páté přikázání - úcta k rodičům
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Ex 20, 12
Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít. Ex 21, 17
Kdo by zlořečil svému otci nebo své matce, musí zemřít. Svému otci a matce zlořečil, jeho krev padni na něho. Lv 20:9
Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha. Já jsem Hospodin. Lv 19:32
Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. ‚Cti otce svého i matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: ‚aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.‘ Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. Ef 6, 1 - 4
Pokud se vám toto přikázání zdá jednoduché, pak vězte, že staří rabíni považovali toto přikázání za nejtěžší v celém Zákoně. Asi o vztahu rodičů a dětí věděli své. I když se pohybujeme v jiné realitě než staří rabíni, přesto toto přikázání snadné někdy není a to z několika důvodů. Jednak mezi rodiči a dětmi často prostě jsou komplikované vztahy a ať se rodiče snaží sebevíc. Zároveň jsou rodiče, kteří svoje děti ničí a to často i nechtěně. Navíc i sebelepší rodiče prochází dospíváním dětí, které někdy nebývá snadné. Dokonce mnozí psychologové zabývající se vývojem říkají, že pokud děti neprojdou určitou vzpourou proti rodičům, něco v jejich vývoji není zdravé. Vzpourou pak nemyslím otevřenou agresi, ale prostě to, že děti dojdou do momentu, kdy se proti některým rodičovským věcem vymezují, a potřebuji najít vlastní cestu. Jinými slovy zdravý vývoj vlastně předpokládá konflikt.
V některých rodinách proto dochází k tomu, že děti pociťují nechuť vůči tomu, jak žili jejich rodiče a vůči tradovanému systému hodnot své rodiny. V tomto přikázání jde o to, že rodiče a v širším měřítku starší, jsou autority a autority mají se ctít a respektovat. Jenže nejen v naší době dochází ale i docházelo k tomu, že rodičovská autorita a autorita starších byla zpochybňována, stejně tak byly zpochybňovány i autority jako takové. Najednou mladí lidé neviděli žádné důvody, proč by měli svoje rodiče a starší generaci slovy Bible uctívat. Zaposlouchejme se do následujících slov: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Vypadá to, že se jedná o slova z včerejších učitelských novin, jenže je vyřkl Sókrates, který zemřel r. 399 p. K. Tedy to, co prožíváme, není nic nového pod sluncem.
Abychom lépe pochopili, o co jde, udělám malý exkurz do vývojové psychologie. Když hovoříme o mládí, pak bych rád uvedl tři období, ve kterých dochází k vymezení se vůči autoritě a vůči rodičům. Jednak se jednán o období puberty, či dospívání, což je věk cca 14 - 18 let. V tomto období dochází k dramatickým změnám ve vývoji, k hledání vlastní tváře, k osamostatňování se. Objevuje se to, čemu se říká pubescentní negativismus, kdy vedle lásky, přichází zloba a místo úcty pohrdání. Dospívající kriticky sleduje chování rodičů, diskutuje o jejich názorech a někdy až nápadně zastává právě opačné stanovisko než oni. Kritika učitelů a vlastně jakýchkoliv autorit je tak běžná, že je o ní skoro zbytečné se zmiňovat. Cituji: Každý, komu je přes 40 let je pro pubescenta - nezíská-li jeho sympatie – starý, zkostnatělá, nemožně zaostalý. Zároveň ale pubescentní vzpoura je normální stádium a má svůj vývojový smysl. Usnadňuje vymanění se z dětinské citové závislosti.
Dalším obdobím je adolescence nebo mládí, tedy věk cca. 18 - 22 kdy jedním z hlavních úkolů adolescence je najít odpověď na otázku kdo jsem, je to vrchol osobního zápasu o identitu, což znamená znát odpověď na otázku, kdo jsem, kam patřím, kam směřuji, čemu doopravdy věřím, v čem je smysl mého života. Toto člověk hledá celý život, ale v tomto období se jedná o jeden z hlavních vývojových úkolů. Zároveň úkolem adolescence je emancipovat se nebo-li se osamostatnit. Kdosi řekl, že adolescent musí opustit bezpečí domova a vydat se vstříc nejistotám cest. Zároveň i v tomto období se mladí vymezují vůči rodičům, a to nikoli, že je nesnáší, ale prostě potřebují najít svoji cestu. Cituji: Tam, kde se dospívajícímu nepodaří uvolnit se z přílišné závislosti na rodičích a přemístit zčásti své vazby na vrstevníky, může docházet k různým obtížím, které si okolí nedovede vysvětlit.
Ještě jeden citát: Jsou samozřejmě adolescenti, kteří nerevoltují, kteří se nebouří. Hodní chlapci a dívky zůstávají k rodičům dětsky přimknutí a program adolescentního odpoutávání se budou dohánět až někdy po letech – pokud vůbec. Jiní považují za nemožné se s rodiči utkat, protože by to znamenalo rodičům ublížit, nebo se bojí reakce rodičů, nebo jim za nějaký střet rodiče nestojí. Někteří tímto obdobím prostě projdou bez konfliktu a trápení a přece splní svůj vývojový úkol: začít znovu a po svém.
Protože ale jsou zde i posluchači, kteří mají malé děti, pak první vzpoura je okolo 3 roku. Toho si všiml již Komenský, když píše: Začínají se při některých hned v batolecím věku v druhém a třetím věku vášničky zjevovati, kteréž jako mezi kvítím bodláčí za mládí je třeba vyplívati. Ku příkladu při některém jest svévůle a vzpoura, co sobě chce míti chce, křikem i jinak se dožaduje. Je známo, že v tomto období prvního vzdoru pozorujeme kořeny k růstu osobnosti, která chce žít podle své individuality a nechce být loutkou.
Nechci více zabíhat do vývojové psychologie, ale považuji to za velmi důležité, abychom si uvědomili toto přikázání v jistém kontextu, kdy oním kontextem je, že určitý konflikt mezi rodiče a děti patří, stejně tak konflikt mezi generacemi a není moudré hned každý konflikt vyřešit slovy, ty nectíš svoje rodiče, nectíš stáří. Zároveň ale není stejně tak moudré toto vyřešit slovy mládí vpřed a stáří vzad. Na jednu stranu člověk potřebuje respektovat autoritu, na stranu druhou se proti ní potřebuje někdy vymezit. Důvodem tohoto střetu je, že každý člověk se má osamostatnit. A toto nedokáží přijmout jednak rodiče, kteří se bojí dítě vyhodit z hnízda, ale někdy i dospělé děti, které jsou líné z hnízda odejít nebo z různých důvodů nemohou odejít. A toto přikázání nám ukazuje, že tyto střety je třeba řešit s respektem a v úctě.
Co znamená ctít rodiče? Předně to neznamená, že se dítě nemá kriticky ptát, že má být prostě poslušné a tečka. Sloveso vážit si, nebo uctívat původně znamenalo být těžký, od toho pak považovat někoho za závažného. Toto slovo je v protikladu proti náboženskému uctívání. Rodiče tedy nemají být předmětem náboženského vzývání a nemají to ani vyžadovat, ale mají být respektováni, váženi a to mj. i proto co předávají. A co měli rodiče předávat? Především duchovní tradice vyvoleného lidu, dnes bychom řekli víru. Ve SZ se v různých obměnách dokola opakuje toto: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Dt 6, 4 – 7 Úkolem rodičů bylo vštěpovat svým dětem Boží zákon a živou víru.
Ještě ale k úctě k rodičům. Rodiče a vůbec starší generace vždy byla a je v něčem pozadu. Prostě vývoj nezastavíš a toto není realita jen minulosti, ale i současnosti. Rozdíl je v tom, že současnost nových věcí a hlavně technologií přináší velmi mnoho a že s dobou nestačí držet krok nejen senioři, ale někdy ani další generace a tak někdy slyšíme povzdech čtyřicátníků, že nerozumí dvacátníkům a dvacátníků, že nerozumí náctiletým.
To, podle čeho se někdy hodnotí člověk, je, jak moc je pro společnost přínosem, co ještě může přinést. Zároveň se hodnotí, když ten, kdo je starý, to dokáže zastřít. Není to ale nic nového, pokud znáte slavný hit Alpha Will pak píseň Forever Young byla nazpívána zhruba před 40 lety. Toto přikázání ukazuje, že úcta k druhým, zde k rodičům a ke starým nemůže být jen nebo především proto, že se vyrovnají mladým, že se vyznají v nových technologiích, že mají stejně sil jako oni. Ukazuje nám, že existuje ještě jiná kvalita, než je adaptabilita, chytrost, síla a tou vlastností je moudrost. A to je něco, co je též v tomto přikázání skryto.
Totiž jedním z důvodů, proč je třeba stáří prokazovat úctu a chránit jej, je, že stáří by mělo být nositelem moudrosti. Biblická moudrost pak je něco, co nevyčtete v knihách, co se nenaučíte, ale co získáváte tím, že žijete s Bohem, že reflektujete svůj život Božími zákony, že jste schopni se poučit se svých chyb, kterých každý v životě udělal mnoho. Proto toto přikázání je výzvou nejen pro děti pro mladé, ale i pro rodiče a starší generaci. Je to pro nás otázka, co vlastně předáváme? Zároveň otec a matka v biblickém smyslu neznamená jen fyzické rodiče. Otec a matka byli označováni v Bibli i ti, skrze které se děti poprvé setkávali s Božím slovem. Proto se slovem otče oslovovali i kněží, učitelé a proroci. Teprve skrze splnění svého duchovního úkolu se tělesní rodiče stávali „otcem a matkou“, tedy těmi, skrze které přichází i Boží otcovství a mateřství.
V tomto přikázání je zajímavý dovětek: Cti své rodiče, abys byl dlouho živ a obdrželo si zemi. Vlastně je to jediné požehnání spojené se zaslíbením. Proč? Protože země a dlouhý život je výrazem požehnání. Země, která patřila otcům, se předávala dětem jako dědictví. Jenže toto se dělo za předpokladu, že rodiče děti spolu vydrželi, že rodina nebyla rozvrácena. Totiž ukazuje se, že pokud funguje rodina, přichází požehnání. Zároveň jeden z největších útoků současné doby se děje právě na rodinu nebo spíše proti rodině. To je nakonec vidět podle toho, kolik rodin nefunguje.
Rodina je místem, kde se může odehrávat ráj na zemi a stejně tak peklo na zemi. Stejné platí ve vztazích rodičů a dětí. Ať jste zažili nebo zažíváte cokoli, chtěl bych navrhnout několik věcí.
Pokud cítíte, že vám rodiče ublížili, proste Boha za sílu jim odpustit. Stejné platí, pokud vám ublížili děti – proste Boha za sílu jim odpustit.
V tomto přikázání se píše o úctě – jak si jí vzájemně projevujete? Jak si jí chcete projevovat?
Co byste chtěli, aby bylo ve vašem vztahu jinak?