Šesté a sedmé přikázání: Thanathos a Eros

Když se podíváme na nejsledovanější filmy, pak se v nich často opakují nebo prolínají dva náměty: Sex a násilí. Na jednu stranu by se dalo namítnout a co jiného, přece jde o sledovanost na stranu druhou si položme otázku, proč zrovna tyto dvě oblasti? Na téma sexu bylo vyřčeno a zobrazeno snad všechno, co vyřknout a zobrazit jde. Neexistují žádná omezení a žádné hranice. Důležité je, aby ses u toho cítil dobře a nenechal se nikým a ničím omezovat. Jediné omezení je, že bys neměl druhému škodit. Ohledně smrti pak platí, že si lze pustit film a vidíme smrt skrze válku, popravu, skrze nějakou tragédii atd. Tedy smrt na tisíce způsobů. Když se pak podíváme na počet zhlédnutí, tak jde do miliónů. Možná namítneme, že svět je dnes strašně krutý, ale není tomu tak. Krutý byl vždy. Možná víte, že třeba po válce se na popravu K. H. Franka prodalo tisíce vstupenek. Ano, byl to tyran, ale dívat se v reálu jak se někdo škrtí, mi přijde nechutné. Stejně tak ve středověku, ale i novověku se popravy prováděli veřejně a nebylo to jen jako výstraha, ale i jako veřejné divadlo. Nebudu pokračovat, jen chci ukázat, že lidé byli a jsou stále fascinováni smrtí a sexem a nic na tom nemění fakt, že dnes je vše přístupné alespoň v obrazové podobě.

Byl to S. Freud, který téma smrti a sexu tematizoval, když tvrdil, že v člověku jsou dva základní pudy, dvě základní energie a to je eros a thanatios. Eros latinsky Amor byl řecký bůh, který ztělesňoval sexuální pud a s ním související sílu k životu. Známe ho jako nahého chlapce, který střílí šípy. Erós byl roztomilý i ukrutný, veselý i potměšilý, lidé po něm touží, opěvují ho i proklínají. Zajímavé bylo, že ani vládce bohů Zeus věděl, že jeho síle neodolá a tak ho chtěl hned po jeho narození zahubit. Tento obraz výborně ukazuje na dvojznačnost sexuality. V podobném duchu píše Píseň Písní, kde uprostřed erotických obrazů spojených s láskou najednou, že láska je silná jako smrt. Tedy je krásná a dokáže zabít, pokud jí nedáme nějaké řečiště, pokud se vymkne z kloubů. Zde totiž platí, že od lásky je strašně blízko k nenávisti. Thanatos byl v řeckých bájích bůh smrti, který bývá znázorňován jako mladý muž s černými křídly a zhaslou nebo skomírající pochodní. Přichází si pro smrtelníky, když vyprší jejich čas určený osudem, a odnáší je do podsvětí.

Z pohledu Freuda je člověk pudem života i pudem smrti a destrukce ovlivňován celý život a je nemožné se jich zbavit. Cílem pudu života je tvořit život a společenství, což je také základním kamenem pro kulturu. Zároveň kulturu ovlivňuje pud smrti, který se snaží lidi rozpojit a ničit.

A právě o Erotu a Thanatu, sexu a smrti, silách, které vedou k životu a ke smrti, silách které spojují a rozdělují, o silách, které pokud nejsou kultivovány, tak ničí, mluví další dvě přikázání Desatera, která jsou velmi stručná. Nezabiješ a nezcizoložíš. Úvod, který jsem měl, byl proto, abychom si více uvědomili, že se jedná o téma aktuální o téma, které se táhne i dějinami myšlení.

Možná si u těchto dvou přikázání člověk řekne, že alespoň některé z nich jsou snadné. Předpokládám, že většina z těch, kdo mě dnes poslouchá, nemá na svědomí žádný lidský život a že většina nezahýbá svému partnerovi a nežije v promiskuitě. Tedy mohli bychom skončit tvrzením, nezabíjej, a buď věrný svému partnerovi. Jenže… Možná jsem některé pohoršil nebo zarazil tím, že zmiňuji Freuda. Jenže aniž by Ježíš četl Freuda, pak zmiňuje zrovna tato dvě a nikoli jiná přikázání když říká:

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán rad; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. Mt 5, 21 - 30

Otázka je, proč Ježíš vybírá zrovna tato dvě přikázání, proč si nevybral pro ilustraci jiné? Možná jeden z důvodů je, že je to skutečně eros a thanathos, sexuální a destruktivní pud, který je velmi silný a pokud se nezkrotí, může velmi ublížit.

To, co ukazuje Ježíš, je, že ovládnutí těchto pudů není primárně v tom, že se nedopustím smilstva a zabití, ale že první zápas se odehrává v naší mysli a v našem srdci.

Podívejme se nejdříve na přikázání nezabiješ. Zabití nezačíná zabitím, ale hněvem, nenávistí, záští a zlobou. Ježíš říká, že už to je jakoby zabití, už to je hřích. Možná jste někdy zažili, že vám tekla špinavá voda z vodovodu. Problém obyčejně není ve vodě, která opouští kohoutek, kterou vidíme, ale někde uvnitř vodovodního řadu. Pokud ten se nevyčistí, pak nepomůže sebelepší filtr. Ježíš říká, že k naplnění přikázání nezabiješ, potřebujeme vyčistit svoje srdce. Několikrát jsem doma zažil od své ženy spravedlivou výtku, že se se mnou špatně dýchá. Opáčil jsem, že na nikoho nekřičím, nejen zlý. Byla to pravda, jenže uvnitř jsem byl naštvaný a moje okolí to pociťovalo a já vytvářel atmosféru stísněnosti. Uvědomil jsem si, že potřebuji vnitřní změnu, jinak bude doma stále dusno. Nehledě na to, že pokud v sobě nosíme zamražený hněv, stejně to dříve nebo později bouchne. Klasickým příkladem je podobenství o ztraceném synu, kdy starší syn je zřejmě celou dobu v klidu až do chvíle, kdy pocítí nespravedlnost. Pak to v něm všechno bouchne a nadává jak otci, tak svému bratru, kterého ani nenazve bratrem, ale synem svého otce. Jenže tím svého bratra vlastně zabíjí, byť nikoli doslova.  Existuje řešení? Ježíš říká, smiř se nikoli s tím, ale s ním. Jinde pak odpusť. Neživ v sobě nenávist. Udělej ze své strany, co můžeš, aby ses smířil, anebo odpustil. Možná druhá strana tvoji nabídnutou ruku nepřijme, ale ty udělej, co můžeš. Nenos druhého člověka v sobě, nenech v sobě působit nenávist, touhu po pomstě. Jednou se mi stalo, že jsem šel s jednou ženou k jejím rodičům s tím, že rodiče jí hodně zkomplikovali dětství. Jenže na stáří si to uvědomili a moc toužili to vyřešit. Ona dívka se s nimi sešla a řekla jim, že je už nikdy nechce vidět, že jediný kontakt, který připustí, jsou SMS. Sice svoje rodiče nezabila, sice jí ublížili, ale tenkrát mě napadlo něco o nenávisti až za hrob. Jak naopak může vypadat odpuštění, nám ukazuje příběh C. ten Boom, která byla v koncentráku Ravensbrucku

V roce 1947 hovořila v jednom kostele v Mnichově. Večer, po její přednášce za ní mezi jinými přišel i muž v šedivém plášti, s hnědým kloboukem v ruce. Přišel dopředu, aby s ní mohl mluvit. Poznala ho hned. Dál už budu pokračovat Corriinými vlastními slovy:

Muž, který za mnou přišel, býval dozorce v Ravensbrucku. Patřil k nejkrutějším z nich. ́Teď stál přede mnou a podával mi ruku: „Skvělá zpráva slečno! Jak dobré je vědět, že, jak říkáte, jsou naše hříchy na dně moře!“

́A já, která tak květnatě řečnila o odpuštění, jsem si nervózně pohrávala se svou kabelkou, místo abych uchopila tu ruku. On si mě samozřejmě nemohl pamatovat ... ale já jsem si pamatovala jeho i kožený bičík houpající se na jeho opasku. Stála jsem tváří v tvář jednomu ze svých věznitelů a zdálo se mi, že mi ztuhla krev.

́... „od té doby“, pokračoval, „jsem se stal křesťanem a vím, že mi Bůh odpustil krutosti, které jsem páchal, rád bych to slyšel také z vašich úst, slečno“ a znovu napřažená ruka „odpustíte mi?“

́A já tam stála – já, jejíž hříchy byly znovu a znovu odpuštěny – a nemohla jsem odpustit. Betsie tam zemřela – a on mohl, prostě jen tak na požádání, zabránit její pomalé a strašné smrti. Bylo to pár vteřin, co tam tak stál s napřaženou rukou – ale mně to připadalo, že to jsou hodiny, co zápasím s nejtěžší věcí, jakou jsem kdy musela udělat. Věděla jsem, že to udělat musím. Zpráva, že Bůh nám odpouští, je podmíněna tím, že my odpouštíme těm, kdo nám ublížili.

́A ztuhle, mechanicky jsem vrazila svoji ruku do té, která se ke mně natahovala. A jak jsem to udělala, stala se neuvěřitelná věc. Bylo to jako kdyby se v mém rameni objevil elektrický proud, projel mou rukou až do našich spojených dlaní. A pak jsem cítila, že mě to uzdravující horko zaplavilo celou a z očí mi vyhrkly slzy. „Odpouštím ti, bratře!“ plakala jsem. „Z celého srdce“. Dlouhou chvíli jsme si pak tiskli ruce, bývalý dozorce a bývalý vězeň. Nikdy jsem nepoznala Boží lásku tak silně, jako tehdy. Uvědomila jsem si, že to není moje láska. Já jsem to zkoušela, ale neměla jsem sílu.

Naštěstí nemusíme řešit podobná dilemata, ale nezabiješ, znamená odpustit, neživit v sobě nenávist, smířit se, nenosit v sobě toho, kdo mi ublížil.

Nesesmilníš. Přikázání nezabiješ, zakazuje život svévolně odebrat, přikázán í nesesmilníš, potom chrání život před jeho svévolným početím. Dává životu ochranu a tou je manželství. Nejedná se o dokonalou ochranu, protože manželé jsou jen lidi, ale stále o ochranu. V základním nastavení se tedy jedná o ochranu manželství skrze věrnost. Jenže ještě dávno před vynálezem erotických časopisů, románů, internetu a pornografie Ježíš jinými slovy říká, že nejdůležitější sexuální orgány nejsou pohlavní orgány, ale mysl. Stejně jako u zabití.

U žen a u mužů je sexualita jiná, navíc se mění, ale je součástí lidské osobnosti a lidské identity. A zároveň je dvojznačná. U žen platí, že touží po muži, že chce být milována, chráněna, zároveň je hned na začátku Bible řečeno, že prokletím ženy je touha po muži. Jeden příklad – jednou z nejohroženějších skupin jsou samoživitelky. Je mi jich líto, mám pro ně hluboký respekt, zároveň vidím, že platí za to, že kdysi dychtili po muži. To není výčitka, ale konstatování.  Někdy jsem slyšel konstatování některých žen – věděla jsem, že to nebude dobré, ale toužila jsem po muži, chtěla jsem se vdát nebo se s ním vyspat a získat tím jeho lásku… proto jsem šla do rizika.

Po mnoha letech pastorační práce vím, že mnoho žen je v následující situaci. Musí být matkou, kuchařkou, uklízečkou, služebnicí, tou, kdo chodí do práce, která musí mít navzdory x porodům hezkou postavu, proto by se měla hýbat a k tomu ještě milenkou. Toto není ideální východisko pro sex alespoň tak, jak se to prezentuje ve filmech.  Spíše se sex stává povinností, určitě pak ne něčím super příjemným bez čeho by nevydržely, a pro ženu může být pokušením utíkat třeba někam do snů.

Když se podíváme na muže, pak mnoho příběhů Bible resp. SZ je o nezvládnuté sexualitě. David, Šalamoun, Samson atd. Viděli krásnou ženu a ta jim vypnula mozek. Chtěli se ulevit a nedívali se na následky. Budovat celý život vztah s jednou ženou, je jistě správné, ale muže to táhne alespoň myšlenkově i k jiným ženám. Manželství z něj nedělá anděla. Jenže jak s tímto pudem naložit, když je tak silný? A co když jsme svobodní? Toto vše na další kázání.

Chci se omezit na konstatování, že sex je spojen s radostí ale i bolestí. A já mohu být tím, kdo druhému pomůže k radosti i v této oblasti třeba skrze ohleduplnost, naslouchání potřebám druhého atd. Zároveň v sexu není spása a nemůže dát to nejhlubší naplnění. Zároveň přikázání nesesmilníš, je výzvou, abych to nevzdával, i když ve vztazích i v sexualitě přichází někdy bolest a neporozumění. Abych o vztah bojoval dál a abych vydržel žít v čistotě.

Tolik k přikázáním nezabiješ a nesesmilníš.