Čtvrté přikázání

Genesis 2:1 Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.

2 Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. 3 A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.

Exodus 23:10 Po šest let budeš osévat svou zemi a sklízet z ní úrodu.

11 Sedmého roku ji necháš ležet ladem. Nebudeš ji obdělávat, aby jedli ubožáci z tvého lidu, a co zbude, spase polní zvěř. Tak naložíš i se svou vinicí a se svým olivovím. 12 Po šest dnů budeš konat svou práci, ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel a aby si mohl oddechnout syn tvé otrokyně i host.

Exodus 31:17 To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne odpočinul a oddechl si."

Deut 5, 14 Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. 15 Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.

Občas v rozhovorech dostávám následující otázku. Máme deset přikázání, která jsou sepsaná v jednom kodexu nazvaném Desatero. Na základě čeho jsme rozhodli, že porušení některých přikázání je horší než porušení jiných? Jinými slovy např. zabití, krádež, cizoložství je považováno na nesrovnatelně větší přestupek než přestoupení přikázání o svěcení sedmého dne… Pravdou je, že přikázání ohledně soboty vlastně za přikázání ani nepovažujeme. Mnoho křesťanů sedmý den nijak nesvětí a z tohoto přikázání se časem stalo spíše dobré doporučení. Nechci vést poněkud jalové polemiky, zda zabití je stejný přestupek jako přestoupení přikázání o svěcení sedmého dne. Spíše se chci zamyslet, proč sedmý den odpočívat a proč je přikázání o odpočinku součástí desatera.  

Jedním z „klasických“ argumentů proč Hospodin vložil přikázání o svěcení sedmého dne do Desatera je, že díky odpočinku se stáváme ještě výkonnější. Tento argument pak bývá podložen i různými výzkumy, které ukazují, že člověk bez odpočinku se dříve či později stává v práci neefektivním, dělá chyby, pracuje-li manuálně, pak mu hrozí zranění. Jinými slovy máme dokonce „vědecky dokázáno“, že je dobré přikázání o odpočinku dodržovat. Asi to tak skutečně je, jenže důvodem, který Písmo uvádí pro svěcení sedmého dne, není zvýšení efektivity. Toto uvažování jen ukazuje, jak moc jsme v zajetí myšlení typu ekonomizovat, racionalizovat a zvyšovat efektivitu. Myslíme, že Bůh je dobrý. Díky sedmému dni nám dopřává ještě větší výkonnost a pracovní efektivitu! Podívejme se ale do Písma a hledejme, proč máme zachovat sedmý den.

V 5 Mojžíšově je den odpočinku spojen s připomenutím, že Izraelci byli otroky. Tedy pracovali stále. Nyní jsou svobodní a mají odpočívat. Ve starých civilizacích byla výsada volného dne výsadou bohatých. Otrok, nevolník si přepych odpočinku nemohl dovolit. Buď pracoval na panském, nebo na svém. Izraelci pracovali na faraonových pozemcích. Jenže Písmo nám zde dává důležitou lekci. Kdo pracuje stále, kde se nedokáže zastavit, ten je otrokem, má stále mentalitu otroka. Ten, kdo nad ním vládne není pochopitelně farao, ale jeho šéf, zakázky, termíny, nedodělky atd. Sedmé přikázání nás chrání před bohem, který se jmenuje práce a vydělávání. Přiznejme si, že tento bůh je aktuální i dnes. Kdo hodně a hlavně stále pracuje, je obdivován pro svojí výkonnost, pokud pracujeme stále, máme pocit, že se nám život jen tak nevymkne z rukou. Máme neustále pod kontrolou druhé, okolnosti, někdy práce bez zastavení znamená i možnost větších peněz. Jenže Hospodin říká jasně – práce bez ustání je „výsadou“ otroků, proto se zastav. Proto ti dávám den odpočinku. Pokud jej nejsi schopný dodržovat, polož si jednu zásadní otázku: Nestala se ti práce Bohem? Zastavením se navíc učím i důvěřovat Bohu, kdy jsem vlastně ekonomicky znevýhodněn, a přesto důvěřuji, že Bůh se postará.

Dalším důvodem je odpočinek. Není třeba vysvětlovat, proč je odpočinek důležitý, proč potřebujeme nabrat síly. Jisté je, že Hospodin neodpočíval kvůli únavě, nebo regeneraci sil, ale si vychutnával svoje stvoření. Stvoření je stvořeno proto, abychom v něm nalezli radost, spočinutí, dokonání. Odpočinek nám dává schopnost podívat se zpět, reflektovat svoji práci, opět získat nadhled, poodstoupit od každodenní rutiny a zápasu. Kdo toto dlouhodobě nedělá, dostává se do koloběhu práce, rutiny a povinností. Najednou mu chybí odstup ale i důvěra, že se Bůh postará, že i když nemám vše pevně v rukou, stejně se nemusím bát. Leo Pavlát: Jakákoliv tvořivá činnost je na šabat zapovězena. Nejde však při tom jen o odpočinek fyzický, ale spíše o navození určitého duchovního stavu. Člověk se osvobozuje od všedních starostí a požadavků, je mu dán zvláštní čas, kdy se může soustředit na dary, kterých se mu dostává. Jsou jimi společenství rodiny, slavnostní jídlo, nerušený rozhovor, zamyšlení nad Božím slovem, ale třeba i odpolední spánek. Toto vše přispívá k oneg šabat – potěšení ze šabatu. 

Dalším důvodem je schopnost prostě dokončit práci, nepokračovat. Toto je dobrá zpráva pro perfekcionisty. Možná i naše země by snesla další druhy zvířat, další rostliny, lesy, skály, možná by mohla být větší. Jenže v určitém momentu Bůh řekne dost a nepokračuje. Svoje dílo dokončí. Toto je i uklidnění pro nás a to nejen o sabatu, kdy můžeme říci, co jsme svým dětem dali, dali jsme, co jsme vykonali pro druhé, vykonali jsme, co jsme udělali, udělali jsme – pro zbytek platí Bohu budiž poručeno. Nemusím se obávat, vím, že jsem pracoval a namáhal jsem se, jak jsem mohl, ale zároveň vím, že nemám vše v rukou a že Bůh se postará. Na toto je lepší přijít sám než někde v nemocnici, nebo v období neschopnosti, kdy najednou vidím, že věci jdou kupředu i beze mě.

Je zvláštní, že v textech, které ustavují sedmý den, nenajdeme nic o tom, že by člověk měl tento den využít k modlitbám a bohoslužbě. Tyto texty v Bibli pochopitelně jsou, židé a po nich křesťané den volny využili k bohoslužbám, ale v textech ustavujících sedmý den se o bohoslužbách nic nepíše. Tam je klíčový důraz položen na odpočinutí od práce. Jde o to, že můžeme jít v neděli do sboru a mít pocit, že máme splněno, ale o to na prvním místě nejde. Jde o odpočinek, poodstoupení od práce. V NZ vidíme, že se ze soboty stalo kladivo na Ježíše, že se tento den obestavil mnoha zákazy a příkazy a že někteří Židé se snažili Ježíše nachytat na nejrůznějších příkazech a zákazech, které se soboty týkaly. Tyto příkazy a zákazy pak neměly mnoho co společného s Písmem. Ježíš říká, že je Pánem nad sobotou, sedmý den podle svého zvyku chodil do synagogy (L 4,16), dodržuje to, co je o sobotě psáno – tedy že se jedná o svatý den Hospodinův, ale nenechá se vlákat do pasto nejrůznějších lidských tradic. Z tradice židovské soboty stojí za připomenutí a inspiraci to, že se scházeli jednak v synagoze, kde vykládali Písmo a jednak že se scházeli v rodinném kruhu nebo s přáteli. Židé hovořili o potěšení ze sabatu, kdy potěšením chápali radost ze společenství.

Můžeme se na sabat dívat jako na omezující příklad, který ale není třeba brát až tak moc vážně. Jenže Písmo o šabatu říká, aby na něj člověk pamatoval (Ex 20,8), aby jej střežil (Dt 5,12) a má jej činil (Ex 31,16, podle ČEP „dodržoval“). Jedná se o výsadu, která nám byla doslova darována.

Spolu s odpočinkem se učíme důvěře, že nestihneme všechno a že toto nejen víme, ale i se podle toho chováme. Víme totiž leccos, ale vědět a nekonat znamená nevědět. Zároveň se učíme vidět svůj život z nové perspektivy, učíme se poodstoupit a to velmi potřebujeme. Do se toto nenaučí, stává se otrokem práce a to je zlé… Bůh ale dává vysvobození a nabízí jinou perspektivu.

Když jsem byl mladší, učili jsme se zpívat internacionálu. Slova této písně jsou ta práce matka pokroku a s ní armáda otroků jde hájit svoji čest. Pak následoval slova, která připomínala náboženské uctívání: Buď práci čest! Toto byl nakonec i mezi dělníky - čest práci. Dnes se podobným věcem smějeme a kroutíme nad nimi hlavou, jenže se obávám, zda jsme se nedostali do podobné situace, ale dobrovolně, z vlastní vůle.

 Přemýšlel jsem nad tím, proč na sedmý den Bůh klade takový důraz a proč v našem případě je to ta poslední věc, kterou v desateru bereme vážně. Když jsem byl malý kluk, tak se křesťané v neděli nechodili ani do kina. Moje máma říkala, že se v neděli nedívalo na televizi a babička že se neposlouchalo rádio. Když se vrátím do svých mladých let, potom když jsme např. byli na chalupě, tak jsme museli pěšky asi čtyři kilometry do sboru a stejný počet kilometrů zpátky. Jako dětem se nám to pochopitelně nelíbilo. Když jsem se ptal rodičů, proč to tak je, potom mi odpověděli, že se jedná sedmý den a ten patří Pánu Bohu. Navíc neděle byl den, kdy se jedlo nejlepší jídlo v týdnu. Hodně jsem nad tím musel přemýšlet a určitou odpověď jsem našel v knize E. Wiesela – „Návrat do Signetu“. Jedná se krátké povídky z života tohoto autora, který se zde vyrovnává s otázkou nezměrného utrpení svého a svého národa. Zaposlouchejte se do jeho slov na konci  knihy: „Nevím, co bych dal za to, kdybych mohl znovu prožít Sabat v mém městečku kdesi v Karpatech. Bílé ubrusy, mihotavé plameny svícnů, zářící tváře kolem mne, melodický zpěv dědečka…tohle vše mi chybí ze všeho nejvíc, nenahraditelný pokoj, nezastupitelná zádumčivost, kterou Šabat v Sighetu dával svým dětem – velký i malým, mladým a starým, chudým i bohatým.“

Nechci vyvolávat nostalgii,  přesto si myslím, že když toto vztáhnu i do své zkušenosti potom jsem pochopitelně nezažil židovský sabat ale vědomí, že i čas patří Hospodinu a že Hospodin je důležitější než zábava, práce, pobíhání někde po přírodě a nevím co ještě. Zároveň že v době Nového zákona si Bůh přeje, aby v mém životě existoval řád chránící mě před chaosem, který ničí. Oním řádem je sedmý den, ve kterém jak odpočívám, tak se zaměřuji na Boží věci. Svěcení sedmého dne mě chrání, aby se mi práce, zábava nestali bohem.