10. příkázání - nebudeš dychtit

Řím 7, 7 – 25 Ex 20, 17

Když se podíváme zvláště na Desatero, zvláště na některá přikázání, jako např. nebudeš mít jiných Bohů přede mnou, nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, pak kdyby neexistovala žádost, tak by nám jejich dodržení nedělalo takový problém. Jenže v naší hlavě to funguje tak, že nejdříve přijde touha se pomstít, až pak dokonaná pomsta doprovázená nenávistí, přijde neřízená sexuální touha, až pak sexuální hřích, touha mít, co mi nepatří, až pak krádež, touha po nějaké jistotě, která je viditelnější než Pán Bůh atd. Často to není tak, že z ničeho nic zhřešíme, ale hříchu předchází touha.

Jenže je zde paradox. Pokud jsme křesťané, tak někdy prožíváme, to co popisuje Pavel v Řím 7. Známe Desatero, známe kázání na hoře, máme i vnitřní svědectví Ducha svatého, mnohokrát víme, co dělat a co nedělat ale nějaký jiný zákon vede boj proti nám.

Když někdo něco dělá špatně, obyčejně ho poučíme, vysvětlíme mu, že toto se nedělá, případně mu sdělíme, jaké postihy budou následovat, když bude svoje špatné chování opakovat. Nebo možná volíme jiný způsob, jak lidi motivovat změnit svoje chování a to skrze pozitivní motivaci. Mimochodem toto je nekonečný mezi různými zastánci výchovy, zda používat metodu biče nebo cukru. Jenže pro obě skupiny mám špatnou zprávu. Ani jedno nedává zaručený návod na úspěch. Je to kvůli tomu, co čteme v Řím 7, který je vlastně komentářem k polednímu přikázání. I když máme správné informace, i když s nimi bezvýhradně souhlasíme, dokonce i když je chceme dodržet a víme, že je to tak pro nás lepší, je v nás něco, co nás táhne tam, kam nechceme. Jakási žádost, magnet, který nám čas od času zatemňuje mozek a my děláme, co nechceme.

Prožíváme něco podobného, co prožíval Hurvínek, když si stěžoval Spejblovi. Spejbl říká: „Hurvajs, musíš si umět poručit. Hurvínek mu na to odpovídá: Což o to taťuldo, já si poručím, jenže já se neposlechnu.“ Jakoby Hurvínek četl Řím 7 nebo poslední přikázání. Pavel řekne: Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Hurvínek Já si poručím, jenže já se neposlechnu.

Jak Hurvínek, tak Pavel konstatují následující. Vím, co je dobré, dokonce to chci dělat, ale nedokážu to. Pavel píše o hříchu, který pramení v žádostivosti a který nás stahuje podobně jako gravitace. Někteří tvrdí, že toto nemohl psát Pavel po obrácení a já jim strašně závidím, protože bych si přál mít stejnou zkušenost jako oni, tedy poté co jsem uvěřil, už nezápasit s gravitační silou hříchu a žádosti. Přál být zcela imunní, když vidím hezkou ženu, prožívat vrchol slasti, když mám sdělit pravdu o něčem, co mi uškodí, prožívat nezřízenou radost, když se mám omluvit, přál bych si, abych nadskakoval štěstím, když je někdo lepší, než jsem já… jenže ono to tak nefunguje.  Náš mozek nefunguje tak, že se necháme vždy řídit tím, co víme a čemu rozumíme. Obyčejně slyšíme, že nás svádí emoce, ale podle tohoto přikázání vidíme, že nás svádí žádost nebo neřízená žádost.

Proto není náhoda, že toto přikázání stojí na posledním místě, že jakoby uzavírá a shrnuje vše předcházející. Ukazuje, že nestačí jen něco nedělat a tím naplnit Desatero, ale že je třeba čelit v srdci i každé touze potom co mi nepatří, co nemám dělat. V Mt 15, 19 Ježíš mluví o tom, že ze srdce vychází špatné myšlenky, smilstvo, loupež, křivé svědectví, urážky. Tedy problémem není jen nebo především skutek samotný, ale i náš vnitřek, který potřebuje proměnu. My se někdy strašně snažíme, abychom dodrželi to, co máme, ale vypadáme jako muž v následujícím příběhu. Jakýsi muž přišel do ordinace a řekl: Pane doktore, neustále mě bolí hlava, předepíšete mi něco proti tomu? Ano, řekl lékař, ale nejdříve vám položím několik otázek. Povězte mi, pijete hodně alkoholu? Alkohol, odvětil muž pohoršeně, s takovým hnusem nemám nic společného. A co kouření? Kouření nesnáším, tabáku jsem se v životě ani nedotkl. Promiňte, že se vás ptám, ale – znáte to, jak to s námi chlapy někdy je – užíváte si někdy v noci? Samozřejmě že ne. Za koho mě máte? Chodím spát nejpozději v deset. Povězte mi, řekl lékař, ta bolest hlavy, která vás trápí – je to taková ostrá, vystřelující bolest? Přesně tak, odpověděl muž. Je to tak je říkáte: ostrá, vystřelující bolest. Drahý pane, pak je to jednoduché. Máte svatozář moc natěsno. Stačí si ji trochu povolit.

Tento příběh nemá relativizovat hřích ano se zlehčovat něčí úsilí o svatost. Jen ukazuje na to, že s našimi ideály to není vždy, tak jak bychom si přáli. Možná je to i proto, že kdyby se nám je podařilo všechny uskutečnit, nebylo by s námi k vydržení. Zároveň že ani dodržení Desatera není cíl Božího jednání s námi. Oním cílem je hluboká vnitřní proměna, o které mluvil nejen Ježíš, ale o které hovoří už Desáté přikázání. Žádost není otázka chování, ale otázka srdce, které určuje, jak se chovám, kdo jsem.

Jenže jak této proměny dosáhnout? Můžeme to skončit u toho, že nemáme propadat žádosti, že žádost je kořenem dalších hříchů, jenže zítra můžeme udělat to samé.

Pokusím se ukázat na tři východiska.

V textu Řím 7 čteme Pavlův výkřik, bídný já člověk, kdo mě vysvobodí!  Podobná slova nevolí člověk, který má věci pod kontrolou. Asi před rokem jsem byl lézt a byť se jednalo o ferraty, tak mi došli síly. Nade mnou byly tak 4m pode mnou tak 70m. Najednou mi bylo jasné, že sám to prostě nedám. Proto jsem musel nechat další, aby nade mnou převzali moc a nechat je konat. Oni mě navázali na další lano a vyrvali na vrchol. Musel jsem ale uznat, že to bez nich nedám. Přiznám se, že jsem se docela styděl, že jsem už neměl síly vylézt posledních pár metrů, ale kdybych to nepřiznal, tak by mi nemohli pomoci. Možná jste se někdy potkali s AA. Jejich první teze zní: Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly nezvladatelné. Zajímavé je, že to říkají na jejich setkání i ti, kdo už velmi dlouho nepijí.

Podobné je to v našich životech. Abychom se změnili zevnitř, musíme toto uznat a vyznat, že jsem proti hříchu, žádostivosti bezmocný…

Jeden dobrý křesťan to vyjádřil takto. Když začnu být upřímný, přiznávám, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, i když ztrácím naději. Miluji, i když nenávidím. Cítím se špatně za to, že se cítím dobře. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, přesto že předstírám. Aristoteles říkám, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo. Možná vaše slabost není pivo, ale něco jiného. A žít z milosti znamená toto si přiznat a zároveň zde nekončit.

Druhý krok – Pavel nekončí jen u zvolání bídný já člověk, ale pokračuje v Řím 8, 5

Neboť všichni, kteří jsou puzeni Duchem Božím, ti jsou synové Boží.

Neboť všichni ti, kdo se poslušně dávají vést duchem Božím, jsou synové Boží.

Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.

Všechny překlady zápasí s tím, jak vyložit slovo vést Duchem – tedy vést. Čteme vést, být puzen, být poslušně veden. Vždy to ale znamená, že sice jdu, ale zároveň svoji vůli předávám do vůle někoho jiného. Podobně jako když čtu v mapě. Mapa to za mě neodchodí, ale bez ní se zamotám. Zde se píše o otevírání se na působení Ducha, které se děje i skrze modlitbu, společenství, jisté duchovní disciplíny, službu druhým. Zároveň aby Duch v nás působil, není jedno, čemu a komu se otevíráme, co do sebe, do své mysli vpouštíme. Pochopil jsem to na své nemoci. Nemoc v sobě občas cítím, ale je mi dobře. Zároveň nejsem a asi nebudu vyléčen. Ale nemoc teď nade mnou nemá moc. Kdybych ale vysadil léky a asi kdybych se vrátil do staré životosprávy, vše se vrátí. Potřebuji si to říkat nikoli proto, že jsem hypochondr, ale abych byl opatrný, abych nemachroval a zároveň s nemocí bojoval nebo spíše usnadnil boj svému tělu.

Třetí a poslední východisko. Když se vrátíme zpět do Desatera a když toto je posledním přikázáním, jakýmsi koncem úsečky, je třeba se podívat na začátek pomyslné úsečky a to je první přikázání, které zní: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mě“. Někdy jsem měl z  Bible pocit, že mě neustále vede k boji proti sama sobě. Hlavní je nehřešit, pracovat na své dokonalosti, spytovat se, jak moc jsem dokonalý. Jenže tak to není. Nejde především o to, něco nedělat, něčemu odolat, proti něčemu se vymezit, ale někoho následovat, být někým uchvácen, pro někoho žít a to určuje vše další. Asi nemusím říkat, kdo je ten někdo. Na jiných místech Písma je rozvedení co to znamená mít Boha na prvním místě. Je to shrnuto ve slovech milovat budeš Pána Boha svého. Jinými slovy jsi to, co nebo koho miluješ. Bez lásky k Bohu a Božím věcem se nejen Desatero, ale celé křesťanství stává dřinou a dopředu prohranou bitvou.

Na závěr slovo, které kdysi napsal Augustin. Přiveďte mi zamilovaného, ten pochopí, o čem hovořím. Přiveďte mi toužícího, hladového, přiveďte mi člověka, který na této poušti žízní a touží po prameni věčné země. Takového člověka mi přiveďte – ten mi porozumí. Pokud mám ale mluvit k člověku chladnému, pak vůbec nepochopí, co se mu snažím říct. Přál bych nám, abychom byli přitahováni Boží láskou, tím, co můžeme, co v Kristu máme.

Zároveň tato láska se promítá do mého vztahu k druhým. Tedy proměna nekončí u proměny, ale jde dál, jde k druhým lidem. Pointa je, aby proměnění lidé sloužili dalším.

A tak i dnes můžeme Bohu vyznat, že jsou oblasti, které nezvládáme a vydat mu je. Zároveň si přiznat, že jsme nevyléčitelně nemocní a zároveň prožít naději, že Bůh navzdory tomu s námi jedná a chce nás měnit a že máme nástroje, skrze které nás Bůh může měnit. Důvodem pak je, abychom jako proměňovaní lidé mohli sloužit dalším.