Druhé a třetí přikázání

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Ex 20, 4 – 7

Podíváme se postupně na druhé a třetí přikázání.  Druhé zakazuje zpodobňovat Boha a dává dva důvody. Jednak se jedná o ochranu před tím, aby si člověk z toho, co vyrobil, neudělal modlu, a jednak zde Bůh o sobě říká, že je žárlivý. Začnu odzadu – tedy od žárlivosti. Jedná se o nehezkou vlastnost a představa, že je moje žena žárlivá a nenechá mě popovídat si s nějakou jinou ženou, není příjemná. Jenže zde je doslova o Bohu napsáno, že je žárlivě milující, což je něco jiného než žárlivost. Jedná se o lásku, která se nechce o objekt svojí lásky s nikým dalším dělit. V posledních měsících jsem narazil v souvislosti s jakousi celebritou na nové slovo: Polyamorie. Doslova to znamená mnoholáska. Znamená to, že dotyčná osoba žije ve více vztazích s tím, že jí to partner toleruje, nebo dokonce přeje. Jenže nic takového není možné u Boha. Když už se člověk rozhodne žít s Bohem a pro Boha, pak Bůh touží, aby byl pro něj tím nejdůležitějším. Stejně tak ale Bůh slibuje člověku, že mu zůstane věrný. Slovo věrnost se v Bibli opakuje na mnoha místech. Asi nejznámější text o Boží věrnosti je v 2 Ti 2, 13: Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Jinými slovy Bůh po žádné polyamorii netouží, stejně jako po tomto způsobu soužití netouží žádný normální pár.

Jedním z obrovských zápasů Izraele bylo, že si čas od času vyrobil nějaký předmět a ten začal uctívat. Musíme si uvědomit, že takto to dělali všechny národy okolo Izraele. Svoje bohy na rozdíl od Izraele viděli, mohli si na ně sáhnout nebo za bohy považovali slunce, měsíc, hvězdy a ty uctívali. Je zajímavé, že ateisty byli nazýváni i křesťané třeba Římanů, protože odmítali uctívat kult císaře – tedy viditelného boha. Místo toho uctívali jakéhosi neviditelného Boha, což bylo nejen pro Římany divné a smysl nedávající. Dnes se nám zdá primitivní uctívat nějaký kámen nebo totem. To asi primitivní je, a tak jsme to nahradili za sofistikovanější věci nebo oblasti či lidi, které ale opět uctíváme, nebo pokud nechceme použít náboženský termín, tak kterým důvěřujeme víc než Bohu, od kterých očekáváme stejné naplnění jako od Pána Boha. Toto přikázání nám ukazuje, jak se cítí Bůh, když se mu vzdalujeme, když před něj stavíme rodinu, penízem, kariéru, uznání atd. Cítí se tak, jako když váš partner leze někomu cizímu do postele. Ano jedná se o poněkud drsné přirovnání, ale lepší mě nenapadá. Je to směsice bolesti, ponížení a pošlapání důvěry.

Naším problémem s Pánem Bohem někdy je, že vstupujeme do vztahu s ním s otázkou, co musíme udělat, abychom od něj získali to či ono? Jenže toto by se mělo změnit na otázku, co musíme udělat, abychom ho získali? Pokud tato změna motivace nenastane, člověk se nikdy nesetká s reálným Bohem, ale pouze s karikaturou Boha. Ten první přístup je totiž účelový, Bůh má sloužit nám, proto se pak moje modlitby a praktiky otáčí okolo mě. Jde spíše o využívání Boha, než o důvěřování Bohu. O pojetí, že Bůh je super, protože mám fajn práci, protože mi jde studium, jsem zdravý atd. Jistě toto vše a mnohé další je důvodem Boha chválit, být vděčný, ale co když o to přijdeme? Známe příběh Joba, který o toto přijde a nakonec mu zůstane jen Bůh. Poselství knihy Job ale je, že mu Bůh sám musí stačit.  Zároveň to není nějaký duchovní minimalismus, ale něco, co Bůh chce, abychom se učili. Abychom se radovali především z něho, ze vztahu s ním. Proto se Pavel příliš nemodlí, aby se křesťanům, kterým píše, dobře vedlo, ale aby jim dal Bůh pochopit skutečnou šířku, délku, výšku i hloubku Kristovy lásky. O to totiž běží především. Pisatel třicáté kapitoly Přísloví píše: „Opatřuj mě chlebem ale jen podle potřeby abych přesycen neselhal a neřekl kdo je Hospodin?“ Pisatel prosí, aby mu Bůh dal materiální potřeby a bohatství, ale jen do té míry, aby to neohrozilo jeho schopnost považovat Boha za to nejdůležitější v životě.  Aby to nenahradilo Pána Boha. Proč? Protože bez komfortu se nějak obejdeme, ale bez Boha nikoli. T. Keller, známý autor, který nyní je nemocný s rakovinou slinivky napsal: „Pakliže se Bůh stane vaší největší láskou a pakliže poznat ho a potěšit jej se stane vaším největším potěšením, změní se zcela obsah modlitby i způsob, jak se modlíte za šťastný život.“ (O modlitbě 104)

Jde totiž o to, že podstata hříchu spočívá v naší sebelásce a soběstřednosti. Cituji: Fascinace mocí, prestiží a vlastnictvím ospravedlňuje agresivní prosazování sebe sama. Kdosi to nazval nevyhnutelným narcismem vědomí. Od této soběstřednosti, sebelásky nás vlastně láska k Bohu chrání. Podvodník v nás totiž odvozuje svoji identitu z minulých výkonů a obdivu druhých lidí. Skutečná já by ale mělo získávat identitu z toho, že je milováno a přijato Bohem

V druhém přikázání ještě čteme, že Bůh stíhá vinu otců na synech… znamená to, že naše viny nebo hříchy jaksi automaticky přecházejí na další generace? Nikoli, Bible stojí na individuální etice, nelze z tohoto verše dělat jakýsi obecný závěr. Zároveň ale vidíme, že rodiče mají vliv, že má smysl výchova. Toto je neustále opakovaný důraz v celé Bibli a ještě více ve SZ. Zároveň si všimněme kontrastu 4:1000, kterým Bůh prokazuje milosrdenství.  Přiznejme si totiž, že naše věrnost pokulhává, že jsme někdy žijeme v polyamorii, přesto je zde Boží milost a věrnost.

Třetí přikázání zní: Nezneužiješ Božího jména.  Když se Mojžíš setkal s Hospodinem a ptal se Boha, jaké je jeho jméno, nedozví se ho. Jediná odpověď je, jsem, který jsem. Od toho je známý tetragram JHVH což jsou počáteční písmena hebrejského ehje ašer ehje. Židé chovají k Božímu jménu zvláštní úctu, vyjádřenou právě těmito slovy v desateru  Tato úcta je vedla k tomu, že Boží jméno přestali vyslovovat a původní výslovnost byla zapomenuta. Na jeho místo začali používat opisné výrazy jako např. Adonaj (Pán). Toto je zajímavé, ale co to znamená pro nás? Ukáži to na příkladu, který jsem někdy vyčetl. Jste na písku a voláte na dítě – hej ty v modré čepičce, pojď ke mně. Nikdo se neohlédne. Pak zavoláte, Pepíčku pojď ke mně.  Náhle se ohlédne kluk jménem Pepíček a rozeběhne se k vám. Jménem oslovujeme, přivoláváme a odvoláváme, zároveň jméno dává identitu. Ve starověku se prostřednictvím jmen s božstvy manipulovalo. Bůh zde v tomto přikázání říká, že s ním nemůžeme manipulovat. Jenže smyslem tohoto sdělení může být buď to, že je Bůh nevypočitatelný podobně jako třeba počasí.

Nebo že je nemanipulovatelný v tom smyslu, že si ho nelze ochočit. Že neexistuje nějaké převodová páka, skrze kterou bychom Boha ovládali. Zároveň to ale neznamená, že je vůči nám netečný. Že s námi nesoucítí. Je to podobně jako s malými dětmi. Děti velmi dobře zvládají způsoby, jak s rodiči manipulovat, byť ještě toto slovo ani neznají. A právě proto, že je rodič má rád, tak se manipulovat nenechá, ale to nic nemění na jeho lásce. Stejně to nic nemění na tom, že by dítě nemělo o něco žádat.

K vysvětlení Božího jména nám může pomoci Ježíšova slova: Jan 17:26 Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“

Určitě to neznamená, že PJ říkal učedníkům, teď vám po mnoha letech konečně prozradím tajemství, jak se jmenuje Bůh, říkejte mu Jehova. A když to správně vyslovíte, budete mít klíč k Bohu - to by spíše připomínalo čarování. Boží jméno, tedy hluboké poznání Boha jménem nenajdeme v správné výslovnosti, ale skrze Krista a v Kristu. Vlastně to znamená, že Boží jméno je Ježíš Kristus. Kdo zná Krista, zná Boží jméno. Pokusím se to vysvětlit. Do určité doby někoho znáte a je to pro vás ten člověk. Stejně jako před tím, než jsme uvěřili, byl Bůh jakýsi pojem. Jenže v Kristu se stává otcem, který nás miluje a kterého známe. Jaké to má důsledky?

Pokud přijmeme tajemství toho,  že jsme milováni a tím přijmeme i identitu Božích dětí, že jsme Božími dětmi, postupně se staneme méně závislými na tom, co si o nás myslí druzí.

O co jde… naše doba nás vlastně neustále nutí, abychom se srovnávali. Na sociálních sítích je to počet zhlédnutí, jsme dotazováni na vzdělání, čteme o tom, kdo je nejpopulárnější sportovec, politik, která strana vede v žebříčku preferencí, na střední školu se dostanou jen někteří, na vysokou zase jen někteří, stále dokola jsme vystavováni tomu být v jakési pomyslné soutěži inteligence, krásy, schopností, úspěchů a stejně tak naše děti. Lidé vždy soutěžili, ale dnes to lze snáze. A tak žijeme sice bez válek a bez hladomorů, ale v depresích a úzkostech, nespokojeni s tím, co máme a zároveň v iluzi, že když splníme jakési standarty, tak si „konečně učiníme jméno“. Vybudujeme si pevnější identitu. Jenže takto to nefunguje. Novou identitu nám může dát jen Bůh skrze Krista. Zneužití Božího jména totiž nemusí znamenat jen snahu pojmenovat Boha a ovládat ho, ale budovat svoji identitu, svoje jméno prioritně na něčem jiném než na Bohu. Tím se smyčka uzavírá, protože jsme na začátku hovořili o žárlivě milujícím Bohu a tím i končíme.

Jednou jsem mluvil s jakýmsi otcem, jehož syn dělal velmi špatná rozhodnutí. Ničil tím jeho i celou rodinu. Chodili jsme spolu po Praze a nakonec mi tento otec řekl, i kdyby syn udělal to nejhorší, nikdy si nenechám sáhnout na svůj vztah s Pánem Bohem. Na svoji identitu, kterou mám v Kristu. Od té doby uplynulo možná 15 let a já si to stále pamatuji. Jeho syn žije vzdálen od Boha, ale otec následuje Krista a ani tato bolestná zkušenost ho nezlomila… Tehdy jsem lépe pochopil  co to znamená mít svoje jméno, svoji identitu mít zakořeněnou na Bohu

Závěr: Bůh po nás žárlivě touží, zároveň pokud jsme mu řekli svoje ano, chce být pro nás tím nejdůležitějším. Nechce, abychom žili v polyamorii. Chce nám pomoci, abychom se zbavili svojí soběstřednosti a sebelásky a tím uvolnili lásku jemu. Zároveň nás vede, abychom svoji identitu hledali u něj a tak se zbavili srovnávání, ke kterému nás vede svět okolo nás.

Na úplný závěr položím pár otázek:

Pokud věříš v Krista, jak se tebe zcela konkrétně projevuje vztah s ním?

Jak moc myslíš, že je pro tebe důležité mínění tvého okolí a jak se jím řídíš?

Co je pro tebe v životě nejdůležitější a jak se to prolíná s tvojí vírou?

Na co jsi v souvislosti se „svým jménem“, tedy svojí identitou, pověstí nejcitlivější? Co tě dokáže nejvíce rozhodit?

Pokud sis odpověděl, chceš na tom něco změnit?