Nepokradeš a nevydáš křivé svědectví

Nepokradeš je osmým přikázáním a zároveň třetím z krátkých přikázání – nezabiješ, nesesmilníš a nepokradeš. Nezabiješ, chrání život a říká, nesmíš život svévolně zničit. Nesesmilníš, říká, že nesmíš život svévolně darovat a vymezuje založení života do manželství. Zároveň tato přikázání Ježíš prohlubuje do oblasti myšlení, kdy již nenávist či již nečisté myšlení je hříchem. Ježíš hovoří o proměně srdce jako základu toho, abychom  tato přikázání dodrželi. Nejde jen o dodržení „skutkové podstaty“, ale celkovou proměnu charakteru a srdce.

Nyní jsme u dalšího krátkého přikázání, kterým je nepokradeš. Na první čtení je to jasné. Prostě nevezmeš si to, co ti nepatří. Tedy toto přikázání chrání soukromý majetek. V podobném duchu je nařízení 5 M 19:14: Neposuneš mezník svého bližního, kterým předkové vymezili tvůj dědičný díl. Vidíme, že vlastnictví jak majetku, tak půdy není žádným výmyslem kapitalismu, ale čteme o něm v Bibli, stejně tak o jeho ochraně, která je zakotvená  Desateru. Člověk si nesmí vzít svévolně to, co nevytvořil, co si nekoupil a do čeho nevložil úsilí. V Izraeli ale s tímto šel ruku v ruce určitý sociální systém, aby lidé nemuseli krást z nouze: Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Lv 19, 9 – 10 Tento systém nemohl zaručit, že lidé nebudou krást, protože lidé nekradou, jen když mají nouzi, ale mohl být pomocí, aby nemuseli krást kvůli zachování holého života.

V tomto přikázání tedy vidíme úctu k majetku, k vlastnictví a tedy i k lidské práci a k lidskému úsilí. Není hříchem vlastnit. Přikázání, které chrání majetek, motivuje investovat čas a energii do dlouhodobých projektů a cílů, což není možné, pokud vám to, co jste získali, někdo může ukrást. Na druhou stranu je ale napříč SZ snaha chránit slabší – tedy nesmí platit zákon džungle a je-li to možné, chudým pomoci, aby krást nemuseli.

Zároveň ale mnoho lidí nekrade proto, že jim hrozí smrt z hladu, ale kvůli nezvládnuté touze. Stejně tak nekradou jen nebo především chudí ze zoufalství, ale i bohatí.  Proč? Přece mají všeho dost? Na rozdíl od chudých to v jejich případě nedává smysl. Př 6, 30 je psáno nepohrdá se zlodějem, který kradl, když měl hlad. (Tím prosím není řečeno, že když nás přepadne hlad, tak mám v krámě ukrást, na co máme chuť.) Je zde psáno, že krádež z hladu, z kritické nouze je pochopitelná. Jenže je pochopitelná krádež, když jsem sytý?  Když mám vše, co potřebuji? Kdesi jsem četl průzkum, kde se respondentů ze střední nebo vyšší ekonomické třídy ptali, zda si myslí, že mají dost a že jsou bohatí.  Asi tušíte, že většina odpověděla, že nikoli.  Druhá otázka pak byla, kdy byste si mysleli, že bohatí jste? Odpověď byla, že kdyby se jejich majetek zdvojnásobil.  Nevím, jak bychom odpověděli my, ale myslím, že v odpovědích je skryta jedna z přirozených lidských vlastností a tou je touha mít stále více nezávisle na tom, kolik vlastníme. Na jednu stranu je to přirozené na stranu druhou tato lidská touha má v sobě potenciál chtít víc za každou cenu a to i za cenu nepoctivosti, kdy asi většina z nás nebude krást sousedovi boty nebo rohlíky v krámě, ale můžeme se se dopouštět jiné nepoctivosti. Kořenem ale je pocit, že nikdy nemám dost, že nikdy nejsem dost zabezpečený, že mohu mít vždy víc. A z toho plyne snaha mít víc za každou cenu a to i za cenu nepoctivosti

V souvislosti s krádeží je ještě jeden zajímavý text v Mal 3, 7 – 10: Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: ‚Jak tě okrádáme?‘ Na desátcích a na obětech pozdvihování. Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod! Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. Zde Pán Bůh hovoří o krádeži nikoli jako o tom, co jsme někomu sebrali, ale jako o něčem, co jsme mu nedali. Část majetku, času, schopností totiž patří Pánu Bohu, protože majetek máme díky tomu, čím nás Pán Bůh obdaroval. Nejsme jeho majitelé, ale správci. Zde Pán Bůh říká, neboj se dát a já se postarám.

Zatím jsme se pohybovali ve sféře majetku, pro mě je ale třeba větší pokušení sebrat někomu něco z jeho duševního bohatství. Třeba vydávat cizí myšlenky za svoje. Říká se tomu plagiátorství. Člověk nechce trávit čas třeba studiem, a tak někomu sebere jeho myšlenky a vydává je za své. Nebo chce zapůsobit na druhé a tak něčí myšlenky vydává za svoje.

Klíčem jak zvládat toto přikázání je vděčnost a vědomí, že něco nemusím mít, že bez něčeho mohu žít a neohrozí to moje bezpečí a zakořeněnost v Pánu Bohu.

Deváté přikázání zní: „Nevydáš křivé svědectví“.  Nedávno část našeho národa rozrezonovala kauza slávistického hráče, který údajně něco rasistického pošeptal do ucha hráči černé pleti. Diskutující se rozdělili na dvě skupiny a jakkoli obě strany spolu nesouhlasili, přesto se alespoň na dvou věcech shodli. Slávista měl zakrytá ústa a není možné s jistotou vědět, co řekl. On říká, nic rasistického jsem neřekl, druhý říká, on mi to řekl. A žádný jasný hlasový záznam neexistuje. Tedy je to tvrzení proti tvrzení a existují jen nepřímé důkazy. A ještě na druhé věci se všichni shodnou. Jeden z hráčů nemluví pravdu. Ti kdo nějak rozhodli, museli rozhodnout na základě svědectví a jak bylo řečeno nepřímých důkazů.

Osobně jsem byl vystaven křivému svědectví jednoho člověka a bál jsem se, že mohu být souzen. Nebyla to pravda, bylo to křivé obvinění, sice znám termín presumpce neviny, ale stejně jsem se bál, protože znám případy, kdy ani presumpce neviny nepomohla, nebo pomohla, obviněný byl vysvobozen, ale lidé si o něm mysleli stále něco ve smyslu „no něco na tom může být pravda“.

Nemusíme ale dávat jen tyto extrémní příklady, kdy se jednalo o skutečné nebo hrozící soudní pře a nepříjemné následky. U mnoha událostí jsme nebyli nebo jsme je neslyšeli  a tak prostě jsme závislí pouze na svědectví jiných. Nakonec i klíčová událost dějin – Kristovo vzkříšení je otázkou svědectví a posouzení, jak moc je toto svědectví hodnověrné. Nikdo z nás u toho nebyl.

Svědectví určuje, jaký si o daném člověku uděláme názor, jak s ním jednáme, co si o něm myslíme atd. Svědectví nejen u soudu má obrovskou moc a vlastně dává druhého člověka do určitého světla. Jak vážně je v Bibli bráno svědectví vidíme např. v Dt 19:15 Nepovstane jen jediný svědek proti někomu v jakémkoli zločinu, v jakémkoli prohřešku a při jakémkoli hříchu, jehož se někdo dopustil. Soudní výrok bude vynesen podle výpovědi dvou nebo tří svědků. Prostě jeden svědek nemůže dát hodnověrné svědectví. Možná důvodem bylo, aby se svědectví dala porovnat. Nebo ještě jeden text: Př 21:28 Lživý svědek zahyne, ale muž, který vypoví, co slyšel, bude mít poslední slovo. Opět i zde vidíme veliký důraz na to, jak moc záleží na správném svědectví, kdy křivému svědku je přána dokonce smrt. Proč? Protože křivým svědectvím můžeme druhého zlikvidovat. Ne nezbytně jeho život, ale jeho pověst, vztahy, snahu atd. Mimochodem zřejmě před ničím jiným Bible tak nevaruje jako před falešným jazykem.

Když se řekne svědek, pak první asociace je justice, ale zdaleka se nemusí jednat jen o soudy nebo o svědectví u soudu. Svědectví vydáváme vlastně vždy, když o něčem nebo o někom hovoříme. Toto přikázání totiž hájí čest druhého člověka. Křivým svědectví lze čest a důstojnost druhého velmi rychle zranit a pohanět, třeba skrze falešné zprávy, zlomyslnou interpretací jeho chování, pomlouvání a to se může dít nejen před soudem, ale i v běžné mluvě, ale dnes třeba i v nezodpovědném šíření různých zpráv, které jsme četli někde na internetu a které posíláme dalším lidem a uvádíme je nejen ve zmatek, ale i do falešných představ o druhých lidech.

Jaké jsou naše tendence, když nasloucháme zprávám o druhých, napsal již Luther ve svém Velkém katechismu: „Neboť je obecně škodlivé, že každý raději poslouchá o bližním zlé než dobré. A ačkoli jsme sami tak zlí, že nestrpíme, aby o nás někdo říkal něco špatného, ale každý by chtěl, aby ho celý svět chválil, přesto nechceme slyšet, jak někdo o druhém říká to nejlepší.“ Luther pak vyzývá k tomu, abychom z uší učinili hrob. Tedy abychom to, co o bližních slyšíme, nepouštěli dál, abychom bránili šíření fám a pomluv. Zároveň Luther věděl, že v lidské povaze je naslouchat a věřit spíše špatným zprávám nebo zlým svědectvím. A nejen to. V lidské povaze je to posílat tyto zprávy i dál.

Zároveň říkat pravdu – tedy vydávat pravdivé svědectví musí být spojeno s citlivostí a láskou. Dobře to popsal B. Pascal, když napsal, že existuje falešná lásky, která zavrhuje pravdu. Ale existuje i falešná horlivost pro pravdu, která ničí lásku. Několikrát jsem byl svědkem zranění, kdy jeden druhému něco ošklivého řekl nebo napsal a poznamenalo to vzájemný vztah na dlouhou dobu. Psaní je nebezpečnější ale zároveň v dnešním světě internetu častější. Dotyčný byl „pravdou“, zraněn ale ten kdo zprávu vypustil, se hájil tím, že řekl nebo že „napsal jen pravdu“. Ano byla to pravda, ale vyřčená v nelásce nebo v netaktnosti či hlouposti. A taková pravda ničí.

Co povědět závěrem, jak se ubránit před nepoctivostí a křivým svědectvím?

Krádež jak majetku, tak duševního bohatství, stejně tak nepoctivost se rodí proto, že nemáme nikdy dost, že nejsme spokojeni s tím, co máme. Že se srovnáváme, někdy že máme prázdnou duši a chceme tuto prázdnotu nahradit majetkem a prestiží. A zde je lék vděčnost. Ale je i krádež, když nedáváme Bohu to, co máme. Zde je lékem disciplína dávání a štědrosti a vědomí, že jsme jen správci.

Ohledně křivého svědectví – před ničím jiným Bible tak nevaruje jako před jazykem. Jazyk a to, jak mluvíme o druhých, mnoho ukazuje o našem srdci. Pokud hovoříme o druhých, představme si, že dotyčný někdy poblíž stojí. Druhá věc – regulativem našeho svědectví o druhých je láska. Pokud ji máme, není třeba se bát, že naše svědectví bude falešné.