Simeon a pokoj spojený s bolestí

Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael." Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: "Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat - i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." Lk 2, 26 – 35

Asi každý má nějaký sen, touhu, rád by se něčeho dočkal, něčeho dosáhl, a když ne on, pak by rád viděl na výsluní svoje děti nebo vnoučata. Lidé na sklonku života říkají, něco ve smyslu rád bych se toho a toho ještě dočkal. Příběh Simeona je o jednom takovém dočkání se. Při některých církevních obřadech se slova Simeona používají jako pohřební slova nebo jak závěr bohoslužeb, a to kvůli slovům „nyní propouštíš svého služebníka“. Přiznám se, že bych chtěl jednou odejít z tohoto světa se slovy, udělal jsem, co jsem mohl, nyní Pane propust svého služebníka, protože můj úkol je splněn. Chtěl bych ale takto dokázat uzavírat jednotlivé kapitoly života. Nestihl jsem všechno, neviděl jsem všechno, nezažil jsem všechno, ale mohu něco uzavřít v pokoji. Dobře to vystihuje heslo jedné z největší a zároveň nejkomerčnější světové události – olympiády: Citius, Altius, Fortius (Rychleji, výše, silněji)… tedy touha po neustálé cestě vpřed.

Ze slov Simeona slyšíme pokoj, vyrovnanost a pocit dokončení. Tedy přesně opak toho, čeho jsme svědky kolem sebe a asi někdy i u sebe. Jedna ze základních nálad doby je právě pocit nespokojenosti. Facebook, reklama a okolí nám sděluje, že stále je co zdokonalovat, zlepšovat a zvyšovat. Stále můžeme být hubenější, hezčí, silnější. Stále můžeme mít víc peněz, stihnout více věcí nebo získat více vědomostí. Nedávno jsem viděl jakousi aplikaci, kde lidé zatrhávali na mapě světa, kde byli. Pochopitelně to pak dávali na FB a komentovali, kde ještě nebyli, jenže v reálu komunikovali „podívejte se, kde jsem všude byl“.

Slova Simeona i na základě výše uvedeného znějí v naší době mimo realitu. Jaká spokojenost? Jaké „nyní propouštíš svého služebníka“? Nedalo by se, Bože, ze Simeona ještě něco vymáčknout? Není to tak, že když je úkol splněn, měl by přijít další úkol, nebo jak říkáme s oblibou „další výzva“? Má vůbec člověk právo na to být spokojený? Nedávno vyšla kniha, která se rychle stala bestsellerem a která se příznačně jmenuje Vyhořelá společnost. V předmluvě se zde píše: „Každá epocha má své typické choroby. Měli jsme bakteriální éru, která skončila nejpozději objevem antibiotik. Navzdory rozšířeným obavám z chřipkové pandemie nežijeme dnes ve virové epoše ale v epoše vyhoření.“ Jedná se o určitou nadsázku, ale termín vyhořelá společnost, nebo epocha vyhoření, myslím, sedí.

V průběhu dějin se význam Simeonova chvalozpěvu posunul. Čte, zpívá a připomíná se jen první část a zapomíná se někdy, že chvalozpěv má i konec, slova o tom, že Mariinu duši pronikne meč a že Ježíš bude dán k pádu mnohým...

Podívejme se na chvalozpěv a nechme se jím inspirovat i do současných dnů na konci roku.

Simeon naslouchal

Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha. Přemýšlím, jak se Simeon tuto předpověď dozvěděl. Jak se stalo, že věděl, že se má dočkat zalíbeného Mesiáše a kde vzal jistotu, jak slyšel Boží hlas. Nevíme technické detaily, ale máme dvě indicie. Čteme, kdo Simeon byl a známe jeho jméno. Simeon byl spravedlivý, zbožný a očekávající. Zároveň Simeon znamená slyšící. To, že slyšel, že uzří Mesiáše, bylo proto, že Bohu naslouchal. O tom, že přijde Mesiáš, věděli všichni Židé, jen nevěděli, kdy a kdo to bude. V obecném podvědomí byl ale očekáván. Na rozdíl od okolí ale Simeon slyšel Boha, a proto poznal v Ježíšovi Mesiáše. Mnohokrát jsme o tématu naslouchání Bohu slyšeli, a přesto o schopnost naslouchat Bohu neustále znovu a znovu vedeme boj. Je tolik hlasů, které nás od Boha odtahují, které jsou hlasitější, které nás upozorňují na mnohem „důležitější“ věci než na věci Boží. Když se zamyslíme nad pěti čidly, které máme, pak slyšení je čidlo, které se v souvislosti s poznáváním Boha Písmo uvádí nejčastěji. Není to zrak – tak jak tomu bylo u národů, které obklopovali Izrael a kteří si svoje bohy vizuálně zpodobňovali, ale sluch. Základní vyznání Izraele pak není, „viz“, ale „slyš“ Izraeli. Tím, že si Izraelci nesměli zpodobňovat Boha a nic, co by ho připomínalo, museli se místo na zrak, spolehnout na sluch. Zároveň slyšení neznamená slyšet nějaký šramot, ale jedná se o naslouchání srdcem, kdy člověk hledá Boží vůli, ptá se Boha a různými způsoby očekává na Boží odpověď. V přírodě je to tak, že zvířata, která jsou odkázána na zrak, jsou spíše dravci. Ta, která se spoléhají na sluch, pak bývají lovena a jsou zranitelnější. Je to i proto, že vidíme dále, než slyšíme. Pokud neslyšíme, jsme zranitelní a pokud neslyšíme Boží hlas, jsme hodně zranitelní. Nějak žijeme, ale vlastně přestáváme rozlišovat správné od nesprávného. L. Paynová v knize Naslouchající modlitba píše: Simeon přijal slova od Pána a bez problémů podle nich jednal, protože to byl zralý modlitebník. Simeon ukazuje, že pokoj je důsledkem naslouchání.

Simeon se stal otrokem

Simeon vnímá sám sebe jako služebníka, doslova jako otroka. Jako majetek svého pána. To je hodně silné slovo, s hodně nepříjemnou konotací. Dnes se spíše hovoří o tom, že jsme Boží děti, někdy dokonce partneři, ale otroci? Otrok v židovském světě neznamenal nezbytně někoho, kdo je utlačován a mučen despotickým pánem. Židé znali i dobrovolné otroky, kteří se dobrovolně vzdali svobody, protože se jim u pána líbilo. Nicméně i u dobrovolných otroků platilo, že pro ně platila pánova vůle, které se podřizovali. Simeon vlastě těmito slovy vyznává, Pane, poddávám se tvojí vůli a to nikoli proto, že jsem slaboch, že si nevím rady s životem, ale proto, že ti důvěřuji a že akceptuji, že tvoje vůle je lepší, než moje. Tohle se snadno říká a žije, když se vše daří a když vše jde podle našich představ. Těžko se tato slova říkají, když se naše a Boží plány zkříží. Jenže tajemství Simeonovi radosti a pokoje, je právě v této vlastnosti.

Vánoce připomínající bolest

Třetí moment jakoby nepatří do Vánočního poselství. Jsou to slova o meči, který pronikne Mariinou duší. Bez těchto slov, která odkazují ke kříži ale Vánoce a celý advent nedává smysl. Proto také advent mnoha lidem smysl nedává. Proč? Protože Advent nedává smysl bez Golgaty, na kterou Simeonovo proroctví odkazuje. V životě to ale chodí tak, že často bez bolesti není pokoj a radost. Pokud někdo chodí na terapie, někdy se musí vrátit do minulosti, což bolí. Výsledkem ale může být změna. Pokud někdo chce uzdravit, musí podstoupit někdy nepříjemná a bolestná vyšetření. Výsledkem ale může být změna. Proroctví má dvě dimenze. První je vnější tlak: Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat. V Mt. 10, 34 pak slyšíme slova o meči: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Ježíš tím nemyslí válku a násilí, ale konflikt mezi lidmi, který někdy víra přináší.        

Jan 3, 19 – 20 píše: Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.

Někdy nemáme rádi světlo, protože vnáší světlo do věcí, které bychom raději, kdyby zůstali skryté. Někdy to, že žijete jako křesťané v místě, kam vás Pán postavil, působí u druhých zášť, protože je svými skutky obviňujete. Zkuste být v kolektivu, kde se berou úplatky a najednou je přestat brát. Zkuste se zastat někoho, kdo je utiskován. Najednou vás lidé a kolegové nenávidí, nebo nemají rádi, i když jim nějak neškodíte. I v naší kultuře je tradiční křesťanství stále více vnímáno jako netolerantní. Někdy ale stačí, když se člověk přizná ke Kristu tak má problémy. Jenže víra někdy meč a rozdělení přináší. Zároveň ale Simeon mluví i vnitřním konfliktu, který si Marie prožije, což je druhá dimenze proroctví. Jakkoli Marie je skvělá žena, vidíme, že i v jejím životě bylo několik okamžiků, kdy se její a Ježíšova vůle střetla. Když ho Marie a jeho sourozenci hledají, Ježíš řekne, všichni, kdo konají vůli mého otce, jsou moji bratři a sestry. Tedy nejenom vy…  Když mu rodiče poté, co se jim jako dvanáctiletý ztratí a řeknou: "Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." Ježíš jim poněkud břitce odpoví: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Při svatbě v Káni když Marie naléhá na Ježíše, tak slyší ženo, ještě nepřišla má hodina. Nejdrsnější pak V Mariině život je, když vidí syna na kříži… Co si asi myslela? Jako bychom zde viděli, že pokud člověk miluje Krista a následuje ho, pak i jeho duší pronikne meč v podobě vnitřních konfliktů, zápasů, a někdy i bolesti. Anglikánský biskup Ryle napsal: Boží dítě v sobě nese dvě znamení. Jedním je vnitřní konflikt a zároveň vnitřní pokoj. Jde o následující věc. Když se vydáme Bohu, leccos se vyřeší. Nacházíme novou identitu, smysl života, skutečné uspokojení. Jenže přichází další zápasy. Abych byl konkrétní. Boží pokoj např. přichází po vnitřním konfliktu souvisejícím s pokáním. Pokání je jako antiseptikum. Pálí, bolí, ale přinese pokoj a uzdravení. Boží pokoj přichází poté, co se Pánu Bohu podřídíme. Jenže v Řím 6 – 8 je popsán obrovský vnitřní konflikt, který křesťan podstupuje, když staré já odumírá, když se uvnitř nás překříží dvě vůle. Boží a naše. Simeonova slova o meči ukazují na protivenství kvůli Ježíši a na zápas, který vedeme i jako křesťané uvnitř sebe samých. Jenže toto by nás nemělo vést k sebelítosti ale k tomu, že Simeonův meč by nás měl vést o očekávání, že trápení přijde.

Jak s mečem, který ukazuje na zápasy, které souvisí s následováním, nakládat? V Gen 3 čteme, co se stalo, když Adam a Eva zhřeší. Jsou vyhnáni z ráje a ráj je střežen serafy s ohnivými meči (Gen 3, 24). Vidíme zde symbol toho, že cesta zpět do ráje neexistuje. Celý SZ pak je prosycen oběťmi zvířat, které jsou obětovány za lidské hříchy, za obnovení vztahu s Bohem. V Izaiášovi ale čteme o někom, kdo bude vyťat ze země živých, kvůli přestoupení mého lidu (Iz 53, 8). A tak meč, který byl namířen na nás, nakonec pronikne nejen Marií, ale i Ježíšem. Je to v boji, který JK vedl na našem místě a který vede spolu s námi i dnes tím, že nám slibuje, že našimi zápasy půjde s námi.

Když Marie slyšela slova o meči, mohla odpovědět „nechci, aby meč prošel mojí duší“. Jenže Marie tento úděl přijímá. Zároveň ale vidíme i Simeona, který prožívá na konci života veliký pokoj, protože naslouchal Bohu, který přijal úděl služebníka a který prorokoval slova o meči, který proniká každým, kdo Krista následuje.