Marie - neboj se

Dva faráři diskutují, zda se i dnes dějí zázraky. První to popírá, druhý však naléhá: „O jednom mohu vydat svědectví. Šel jsem na procházku do lesa a najednou se přede mnou objevil velký medvěd. Já udělal kříž a hlasitě jsem říkal: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého ... a medvěd se dal ihned na útěk“ Druhý farář však zvolal: „To není žádný zázrak. Ten medvěd vzal nohy na ramena, protože si myslel, že chceš začít kázání!

Dnes uslyšíme o zázraku a zároveň doufám, že nikdo neuteče…

Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou."

Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.  Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce."

Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť 'u Boha není nic nemožného'." Maria řekla: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." Anděl pak od ní odešel. Lk 1, 26 - 38

.

Když čteme příběh o narození Pána Ježíše, pak je spojený s narozením Jana. Jak u Zachariáše a Alžběty, tak Marie a Josefa je jistá paralela a to ta, že oba páry nemají dítě. Zachariáš a Alžběta protože jsou staří, Maria a Josef protože ještě nejsou manželé. Obě děti se nakonec rodí poněkud „nestandardně“ či chcete-li zázračně...

Podívejme se ale na reakce, tak jak je popisuje Písmo, protože ty se rozcházejí a dokonce bychom řekli, že jsou jiné, než bychom čekali.

První, kdo se o narození Jana dozví je Zachariáš. Člověk, který je knězem, který poctivě sloužil Bohu, který se modlil, který dával naději druhým a který prostředkoval druhým Boží vůli. Člověk, o kterém je napsáno, že žil bezúhonně a byl spravedlivý před Bohem. Když ho navštíví anděl s radostnou zprávou, Zachariáš nevěří, a proto zůstane několik měsíců němý. Ani Marie nereaguje hned pozitivně. Ptá se zcela logicky – jak se to stane, když nejsem vdaná? Anděl jí uklidňuje slovy, neboj se a vysvětluje co se má stát. Poté Marie reaguje slovy: „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“. Abychom trochu více pochopili její strach, pak vězme, že v Bibli se píše o tom, že žena otěhotní s bohem… je to v Genesis, kde synové božští vstupují k ženám a mají s nimi zrůdy. Tyto příběhy Marie jistě znala… tedy měla se co bát nebo se vylekat.

Když vidíme popisované reakce, potom by nás mohlo napadnout, že Lukáš svůj příběh tak trochu pomotal. Kdo jiný než kněz by měl reagovat slovy, kterými reagovala Maria!? Starý kněz Zachariáš měl určitě mnohem více zkušeností s Bohem, než mladá dívka Marie, znal mnohem lépe Písmo, být Božím služebníkem a tedy i důvěřovat, povzbuzovat k víře druhé a nebát se bylo v jeho popisu práce… a přesto je to Marie, která přijímá Boží vůli. Myslím, že zde je skryto velmi důležité tajemství.

Konkrétně, že často to jsou lidé, kteří nejsou na pomyslném pódiu světa ale i církve, ti, o kterých bychom řekli „maličcí“, kteří jsou těmi, od kterých bychom se měli učit nebo kdo jsou pro Boží plán klíčoví. Velmi často zveme na pomyslné pódium lidi, kteří něco viditelného a měřitelného dokázali nebo náboženské profesionály a uniká nám, že Bůh posuzuje lidi ještě jinak. Zároveň ti, kdo na pomyslném pódiu nejsou, mohou mít pocit, že přece jenom nejsou pro PB až tak klíčoví. Jsem „jenom“ matka v domácnosti, “jenom“ dělník, „jenom“ zaměstnanec, student, jenom, jenom, jenom… Sice víme, že nás PB miluje, ale přesto. Jsem „jenom“. První housle hraje někdo jiný. Marie tuto matematiku zcela otáčí. H. Nouwen toto komentuje: „Máme problém uvěřit, že spása vzešla ze zbytku Izraele. Máme problém uvěřit, že něco velmi dobrého vzešlo na neznámém místě. Máme problém uvěřit, že Bůh je Bohem, který přišel s naprosto nenápadným způsobem a stal se služebníkem. Hodně svých činů posuzujeme podle toho, jak jsou vidět. Nejnavštěvovanější filmy, neprodávanější knihy nebo auta… Tolik se snažíme, abychom byli vidět (nebo alespoň naše děti), že nás ani nenapadne, že něco neznámého, nenápadného nebo skrytého může mít svou cenu.“ V církvi mám to štěstí, že se pohybuji jak mezi těmi, kdo vidět jsou i těmi, kdo vidět nejsou. Od té doby snad příliš nepoužívám slovo „jenom“ v kontextu hodnocení člověka. O určitou integritu zápasí všichni. Bůh neposuzuje nikoho slovy „jenom“.

Problém slova jenom je v tom, jak vnímáme sebe sama, od čeho odvozujeme svoji identitu, tedy to, kdo jsme. Západní svět je vlastně jednou velkou soutěží. Když se potkají dva podnikatelé, ptají se, jak velká je tvoje firma? Jak velký je její obrat? Když dva pastoři tak jak velký je tvůj sbor? Vždycky na konci roku dostáváme jako pastoři brožurku, na jejíž poslední stránce je stupidní tabulka, kde se dočtete, jak moc sbory rostou či nerostou. Stupiditu odvozování identity od výkonu ukazuje tento vtip: Jedna paní (ale klidně i dívka, chlapec, muž) šeptá ve zpovědnici: „Otče, když jdu večer spát, neodpustím si, abych se nepodívala do zrcadla a abych se neobdivovala, jak jsem krásná. Co říkáte? Je to pýcha nebo marnivost?“ - Ani jedno ani druhé, to je strašný blud!“

Adam se ptá Boha Stvořitele: „ Hospodine, proč jsi stvořil Evu tak krásnou?“ 
„Aby se ti líbila“, zaznělo z bílého oblaku. „ A tak proč jsi mě stvořil tak hloupého?“ naléhá vyčítavě Adam. „ Aby ses líbil sám sobě“.

Jinými slovy přestaň se tolik řešit, jinak se budeš stále více bát o to, kým jsi, jak moc tě okolí bere vážně. Tvoje hodnota je v Kristu a dokud to nepoznáš, budeš se neustále o něco obávat.

S Marií asi slova anděla zatřesou, jinak by nepotřebovala slyšet, neboj se. Poté, co jí zvěstováno, přemýšlí o tom, co slyšela a nakonec vyzná „jsem tvoje služebnice“, doslova ale přeloženo otrokyně. Tato slova se dobře řeknou, ale hůře žijí. Domysleme, co vlastně slovo otrok znamenalo. Jednalo se o člověka, který musel být plně k dispozici svému pánovi. Jeho vůle tedy byla hodně omezená a tedy i jeho svoboda. V podstatě nemohl mít své plány, protože o něm rozhodoval někdo jiný. Dále byl na svém pánu existenčně závislý. Institut otroctví byl v antickém světě zcela běžný. Židé se lišili od Římanů mj. i tím, že nesměli otroka zmrzačit nebo usmrtit. Přesto i v židovství být otrokem znamenalo především být vydán někomu všanc, dát někomu do rukou svoji vůli. Pro naše vnímání světa, kdy svoboda je jedna z nejvýše ceněných hodnot, je toto těžko přijatelné. Mimo jiné i proto, že důležitou hodnotou naší doby, jak již bylo řečeno, je „uspět“, což v případě otroka je problém. Otrok vlastně byl nástrojem k tomu, aby uspěl jeho pán, ne on sám. „Od dětství se nám vštěpuje, že uspět v tomto světě je naší povinností. Život je prezentován jako řada bitev, ve kterých musíme buď zvítězit, nebo prohrát. Když vítězíme, naplňujeme společenské očekávání, když prohráváme, mohou za to naše osobní nedostatky.“ (H. Nouwen) Vzpomínám si, když jsem dělal v továrně a během pracovní doby mě někam poslali. Pochopitelně jsem šel v montérkách a vzpomínám si, že když jsem někam přišel, tak mi lidé většinou tykali. Protože jsem byl „jen“ dělník. Člověk měl pocit, ne že je otrok, ale že neuspěl.

Když Marie řekne, že je jen otrokyně, potom vlastně vyznává, že vládu nad jejím životem má někdo jiný. Konkrétně Hospodin. Že jeho úspěch je jejím úspěchem, byť by jí na tomto světě nikdo neocenil a ona úspěch neměla. Ještě jednou H. Nouwen: „Největší paradox obsažený v Písmu říká, skutečnou svobodu získáme, že jestliže se ponížíme a zřekneme sebe sama. Boží cesta je cestou ponížení“. Dobře svobodu vystihl M. Quist: „Jednáš-li podle vůle svých instinktů, máš svobodu zvířete. Jednáš-li podle svých citů, fantazie máš svobodu člověka raněného a omezeného hříchem. Jednáš-li podle vůle Boží, máš svobodu dítěte božího. Síle tvého přilnutí k vůli otce je mírou tvé svobody.“ Jedná se o postoj, který nám ukázal PJK – tedy že zde jsem proto, aby si mě použil Pán Bůh, jsem tu pro druhé. V tomto duchu hovoří i Ježíš, když říká: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce."  J 24, 24 – 26

Marie se stává nástrojem v Božích rukou, protože je ochotna přistoupit na podmínky, které klade Hospodin a jeho úspěch je jejím úspěchem a tím se stává svobodnou a strach nad ní již nepanuje. A tak na jednu stranu vidíme Marii, která pochybuje – ptá se: „Jak se toto všechno má stát?“ Vidíme mladou dívku, která potřebuje slyšet „neboj se Marie“. Na druhou stranu vidíme Marii, která důvěřuje, protože, pokud to řekneme trochu odlehčeně, jak se to stane je Boží problém nebo v terminologii otroka, je to problém mého pána. S touto důvěrou se Marie odevzdává Pánu Bohu. Myslím, že každý máme oblasti, které potřebujeme nově nebo možná poprvé odevzdat Bohu s důvěrou, že on si s nimi poradí, že mi mu nemusíme radit a řídit ho. S důvěrou, která snímá strach a křečovitost, že mi Bůh něco bere.