Na počátku bylo světlo
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. J 1, 1 – 13
'Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů - lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.' Mt 4, 15 – 16
Slovo, o kterém zde čteme, se dá přeložit i jako rozum, řád, myšlenka, princip, řeč. Logos bylo v době sepsání Jana slovem, které bylo běžně používané, v některých kruzích prý bylo v módě. Používali například filozofové tzv. Stoi, kteří v něm viděli jakýsi prazáklad, pra-princip světového řádu, který vše dál do pohybu. Dnes bychom řekli, že svět má řád a že je dobré se tomuto řádu podřídit. Nevíme, kde se tento řád vzal, ale nějaký existuje. Jenže text jde dál a čteme, že oním řádem či slovem je míněn Bůh. Tedy že se nejedná jen o pojem nebo myšlenku, ale o Boha, který je zdrojem života. Až sem by s Janem došla i řecká filozofie. Ano, někteří pojem logos přetvořili do pojmu bůh. Jenže text jde ještě dál. Mluví o Bohu, v němž je život, který se stal světlem lidí a to tak silným, že neexistuje tma, která by toto světlo mohla pohltit. V dalším textu čteme, že slovo se stalo tělem. Tedy nejedná se jen o psanou informaci, o návod, o systém, dogmatiku, učení, ale o osobu, o Ježíše Krista, který přišel na náš svět. Proto když hovoříme s druhými o Kristu, tak se vždy dříve nebo později dostaneme do napětí. Stejně jako když v Krista nevěříme a hledáme jej. Na jednu stranu předáváme nebo získáváme informace – tedy „logos“. Získáváme určité pojmy, klademe otázky, co o tom učí Bible, církev, chceme slyšet nějaké vysvětlení. Na stranu druhou jen informace jsou jen informace. Jsou to slova, která si v mozku přetváříme do určitých představ. Při pastoračních rozhovorech se někdy stane, že vysvětlíme kdo je Ježíš a naslouchající strana si toto přetvoří podle svojí zkušenosti. Tedy můžeme hovořit o Ježíši jako tom, kdo vede naše životy. Pokud máme nějakou silnou zkušenost s arogantním vedoucím, při představě vedení se nám dělá husí kůže a představa, že Ježíš je tím, kdo by nás měl vést, kdo by měl zasahovat do našeho života, nás děsí. Často opakovaná je myšlenka propojení pozemského a nebeského otce. Pokud otec pozemský nebyl dobrý, pak se toto přenáší i na Boha. Toto je pravda, ale je zde řešení, které naznačuje Jan. Aby se něco změnilo, musí se z logu, z informace, byť informace přesné a dobře míněné, stát žitá realita.
Bez zkušenosti s tím, že informace se uskutečnila, že se proměnila v žitou realitu, se nic v životě nezmění a nestane. Zůstane jen u nové informace, kterou za chvíli přemaže informace další. A toto je jedno z velikých nebezpečí církve – konkrétně to, že v ní sedí pouze lidé, kteří jsou dobře informovaní, ale nejsou proměnění. Něco o Kristu pochopili, i když i to není až tak pravda, protože obecně se Bible čte málo, ale něco pochopili, ale nemají z logem, s Kristem nové zkušenosti. Bez nich nedojde k proměně a k poznání Ježíše.
Když se narodil Kristus, pak mnozí byli o jeho narození dobře informovaní, z proroctví věděli, že se má narodit, očekávali Mesiáše, dokonce věděli, kde se má narodit, a přesto jim tato informace nestačila. Informace o Mesiáši resp. Kristu se jim nestala světlem do života.
Kdosi napsal: „Ježíšovo zjevení není obsaženo pouze v jeho učení, ale i v tom, snad bychom měli říci převážně v tom, co dělal. Slovo sestoupilo do lidského těla, Bůh přijal postavení služebníka, Ježíš umýval nohy učedníků. I to je zjevením od Boha. A toto vše v nás má vyvolat nejen údiv, ale především proměnu.“ Protože vědět, znamená být proměněn tím, co vím.
Dlouho jsem přemýšlel, co povědět o světle, které o vánocích přišlo na tento svět. Co říci lidem, kteří po x-té naslouchají kázání o adventu, vánocích? Že tím světlem je Ježíš? Že se nemáme nechat pohltit konzumem? Že máme světlo – Ježíše nechat zasvítit i do svých srdcí? Na tyto věci mnozí zapomeneme dříve, než dojdeme ke dveřím těchto prostor. V souvislosti se světlem, které přišlo na svět, mě osvítila myšlenka, která se týká naděje.
Nedávno jsem četl báseň od několikanásobného držitele Pulitzerovi ceny, Roberta Frosta:
Má-li můj příběh mít nápis na hrobě,
Sám jsem si již svůj vlastní vymyslel.
Jen krátký nápis nechť zdobí kámen můj:
Já mileneckou hádku s tímto světem měl.
Milenecká hádka… je to hádka lidí, kteří se mají rádi, kteří vidí naději. Křesťanům, kteří měli mileneckou hádku s tímto světem, ale i s církví se v bibli říká proroci. Jsou to lidé, kteří vidí chyby, ale kteří vidí i světlo, protože milují. A v láskyplném konfliktu prorok, ale i každý křesťan, kterému zasvítil Kristus, bojuje o naději. O naději pro sebe, ale i pro společenství.
Problém je v tom, že církev vždy trpěla tím, že v ní bylo mnoho nekritických milujících a mnoho nemilujících kritiků. Jedni viděli světlo všude a druzí neviděli světlo skoro nikde a v ničem. Jenže ten, kro skutečně hledá světlo, odmítá jak slepou poslušnost, tak smrtící cynismus. Kritici bez lásky odmítají přítomnost Ducha svatého uprostřed lidských selhání. Jejich rozčílení církví pozřelo veškerou naději. Tito lidé se oddělují od církve, a proto ji nevedou k naději a končí v samospravedlivé izolaci.
V souvislosti s naději a světlem bych rád přečetl následující text. Text člověka, kterému zasvítila jiskřička naděje pro jeho církev: „Miluji tuto církev, tento živoucí, pulzující, hřešící Boží lid. Miluji ho vášnivě a bolestně. Proč? Přes všechno nedorozumění zde zakouším společenství lásky. Přes všechny instituční hlouposti zde nacházím rozumnou tradici. Přes některá rozhodnutí, která se mi nezdají, zde dýchám vzduch svobody. Přes strach se sexu zde nacházím konečné vykoupení těla. V tomto nelidském světě se zde setkávám se slzami soucitu. Uprostřed smrti slyším úžasný důraz na život. Ač se navenek zdá, že Bůh není, vnímám zde reálnou přítomnost Kristovu.“ Toto vůbec neznamená smířenost se současným stavem, ale že má naději, že vidí světlo, že miluje.
Jsou to slova člověka, který má naději pro druhé, který vidí světlo.
Abychom měli naději, potřebujeme, aby nám pro něco hořela srdce, aby bylo něco, co rozněcuje naši vášeň. Určitě to mají být různé oblasti života, ale má to být i Ježíš a jeho království. Občas pročítám některé křesťanské servery a časopisy. V poslední době vnímám následující trend a zároveň jed. Jde o neustálé varování před tím, abychom nebyli příliš horliví, abychom nepropadli fanatismu, abychom se – slovy dnešního textu nenechali příliš oslnit. J. Piper, k tomu ale píše: „Mám pocit, že na Západě, který se utápí v blahobytu, nehrozí církvi nebezpečí nadměrného počtu příliš horlivých lidí. Lidí, kteří by se přehnaně zajímali o ztracené, své peníze neopatrně utráceli v díle evangelia a kvůli nezdravému soucitu s chudými si ničili svoje životy. Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně nasměrovanou horlivostí odrovná sebe a svoji rodinu připadá dle mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem a Ježíše považují za užitečný doplněk, ale nikoli krále, který má plnou autoritu.“
Cestu k naději, ke světlu nezpůsobí pocit viny. Ten nás naopak ještě více naštve a my zalezeme do svých ulit. Způsobí to nové otevření se světlu, kterým je Ježíš. Znamená to odmítnout beznaději, odmítnout žít v pocitu, že musím mít vše ve svých rukou, a rozhodnutí znovu říci Kristu svoje ano, říci ano naději. Nebo jinak – znamená to odvahu přejít od informace, která byla na počátku, k osobní zkušenosti, formaci. Až ta mě totiž promění a zapálí, až ta mi dá novou naději.
Pro někoho to bude znamenat odpustit, pro jiného vyznat, pro dalšího darovat, pro jiného změnit některé priority. Nevím, ale až když se z logu stane skutek, dojde ke změně a my zakusíme Krista jinak…