Marie a čtyři rozměry víry
Přistoupil k ní a řekl: "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou." Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat na rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť 'u Boha není nic nemožného'." Maria řekla: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." Anděl pak od ní odešel. V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: "Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého hlasu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána." Lk 1, 28 – 45
Tento text se stal inspirací pro mnohé malíře. Církevní tradice ho nazývá zvěstování Marii… na obrazech vidíme to, co tušíme v textu. Mariin údiv, úlek, zmatek, který roste ještě více, když se Marie dozví, nejen to, že počne s Ducha, ale i to, kdo se jí narodí. Tedy že se jí narodí Mesiáš, což byl sen každé židovské matky. Slovo Mesiáš pochází z hebrejštiny a znamená „pomazaný“. Do řečtiny se překládá slovem „christos“, počeštěné zní Kristus. Slova Mesiáš a Kristus tedy znamenají totéž. Ve Starém zákoně se titul mesiáš používal jako přívlastek izraelských králů. Pomazání olejem symbolizuje Boží vyvolení určité osoby za krále nad Izraelem. „Samuel vzal nádobku s olejem, vylil jej Saulovi na hlavu, políbil ho a řekl: Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím“ (1 Sam 10,1). Pomazaný král se tak stal zvláštním Božím zástupcem v Izraeli. Od Nátanova proroctví, které Davidovu potomstvu slibovalo královský trůn navěky, se naděje Izraele soustředila na Davidovu dynastii. Každý král z jeho rodu se tak stával pomazaným, jinak řečeno mesiášem. Jeho prostřednictvím uskutečňoval Bůh své záměry v Izraeli a pomazáním, které bylo znamením Božího vyvolení, se stal adoptivním synem Božím. Druhý žalm se pravděpodobně používal při korunovaci nového krále. Hospodin říká: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře! (…) Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,6-7). Davidovské dynastie spolu s celým Izraelem ale byla odvedena do exilu, což bylo velkou zkouškou pro židovskou víru. Naděje na nastolení nového krále po návratu z exilu se nenaplnila a potomek Davidův – Zorobábel nebyl nikdy pomazán na krále. Z čela židovského národa zmizela postava královského mesiáše. V souvislosti s touto skutečností a také s nedokonalostí králů se přívlastek mesiáš začal přesouvat do více či méně vzdálené budoucnosti na očekávaného krále, který by byl plně Božím služebníkem, a tak by znovu zřídil a vnitřně obnovil izraelskou pospolitost. Představy o mesiáši se v Izraeli značně lišily. Základní proud těchto představ byl spojen s jeho pozemským politickým působením. Zároveň si ale připomeňme slova proroka Zachariáše: „Rozjásej se, siónská dcero! (…) Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (…) Vyhlásí národům pokoj, jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země“ (Zach 9,9-10). Zde vidíme naději přesahující tento svět a politické zřízení. Podle knihy Daniel je naděje na příchod Božího království vyjádřena postavou Syna člověka, který je vládcem budoucího věku, v němž bude lidstvo vykoupeno ze všeho trápení a vin. V době Ježíšově byla mezi Židy velmi živá naděje, která se opírala o tyto přísliby. Jedním se základních vyznání víry Judaismu bylo 12 článků víry, které ve 12 století zformuloval židovský filozof a teolog Maimonides. Jedním z 12 článků je o tento: Věřím celým srdcem, že Mesiáš přijde, a přestože se svým příchodem otálí, budu Ho čekat každý den. Údajně s tímto článkem na rtech umírali Židé v plynových komorách.
Chtěl jsem tímto jen ukázat, jak živá byla myšlenka Mesiáše a zároveň jak silné to muselo pro Marii být, když se dozvěděla, že je vyvolenou ženou nebi spíše dívkou, protože jí bylo zhruba 15 let. Jak tedy Marie reaguje a jak se jí můžeme inspirovat.
Marie uvažovala… Bible používá slovo dielogizeto – v tomto slovu slyšíme logizeto, logika. Slovo se dá přeložit, jako uvažovala, přemýšlela, zvažovala… nabízí se otázka, zde pro víru něco podobného jako rozum nebo uvažování potřebujeme. Víra je přece víra a ta koná navzdory rozumu. Není správná víra něco, proti čemu se rozum bouří? Neudělala Marie chybu, když přemýšlela nad zázrakem? Někteří sociologové začínají naší době dávat nový přívlastek – prý žijeme v době post-faktuální. Hovoří o tom, že to, co na současného člověka působí nejsilněji nejsou fakta, ale emoce nebo velmi krátká, zjednodušená tvrzení, která oslovují především emoce. Na člověka vždy působila více emocionální sdělení než rozum, ale nikdy v historii nebylo tak jednoduché emoce oslovit a vybudit. Někteří tvrdí, že volby v USA do velké míry rozhodl Twitter. Lidi více zajímali dvě až tři věty na Twitteru než odborné analýzy od renomovaných politologů nebo sociologů. Pokud chcete vést diskusi o islámu, ukažte na FB obrázek s uříznutou hlavou a mnoha lidem je jasné, co islám je. Číst si nějaké pojednání na toto téma je zbytečné. Obrázek mluví jasnou řečí. Nechci utkat od tématu, od Marie. Jen chci ukázat posun, v kterém se jako společnost nacházíme. Marie nám ale ukazuje jinou cestu – Marie uvažovala, rozvažovala, přemýšlela. Čtu teď knihu Jonathana Sackse „O svobodě a náboženství“ a autor vyznává: „Po celou historii si Židé vážili dětí. Vybudovali na nich svůj hodnotový systém. Našimi pevnostmi byly školy, naší vášní výchova a našimi hrdiny učitelé.“ Židovská úcta k dětem byla v tom, že jim dali vzdělání, že je učili myslet a to jak o věcech tohoto světa, tak o Bohu. Věřili, že rozum je Božím darem. Zralá víra o Bohu přemýšlí – tak jak to vidíme u Marie.
Marie pochybuje a ptá se… pokládá logickou otázku a vyjadřuje logickou pochybnost. Vstupuje do dialogu s Bohem. Bůh jen málokdy jedná jasně, černobíle. Když se podíváme do Písma, pak mnoho svědků víry vede s Bohem dialog a zároveň prožívá i pochybnosti. Nebo jinak – vede dialog, který začíná u pochybností a otázek. Lukáš mohl o Mariiných otázkách pomlčet. Mohl rovnou skočit k odstavci o tom, že Marie pokorně přijela, co od ní Bůh žádal. Jenže takto to nefunguje. Pochybnosti přichází nejen ve složitých obdobích života, ale i tím, jak roste naše víra. Zakladatel komunity v Taizze napsal: Pochybnost je jistě bolestná skutečnost, může však existovat společně s vírou. Jeden člověk jednou řekl Ježíšovi: „Věřím.“ Ale zároveň hned dodal: „Pomoz mé malé víře!“ Naše víra má hodně mezer. Ale není třeba z nich mít strach. Povzbuzují nás a nedovolují nám, abychom se přestali Boha s důvěrou ptát: „Co ode mě očekáváš?“ Marie dělá jednu důležitou věc – svoji pochybnost komunikuje s Bohem. Upřímně mu sdělí, co si myslí, zároveň neřekne to je nesmysl, o tom vůbec nebudu uvažovat. Tečka… Spisovatel a kazatel T. Keller Mariinu otázku komentuje tak, že je za ní velmi vděčný, protože díky její otázce přichází odpověď, která se stala pro jeho život klíčová a kterou používáme asi i my. Má na mysli slova „Pro Boha není nic nemožné“.
Marie se podřizuje, poslouchá – nakonec řekne: Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova. Nejen u druhých, ale i u sebe se setkávám s přístupem víra ano, ale následování nikoli. Chci se stát křesťanem, ale Ježíši nechtěj, abych odpustil své tchyni, přestal okrádat na daních, abych žil v sexuální čistotě, sloužil druhým… a nebo prostě následoval. Nechci vzbuzovat pocity viny. Nechci víru redukovat, na smíš a nesmíš. Nechci nikoho posuzovat podle míry zainteresovanosti v církvi. Hovořím o poslušnosti ke Kristu. Německý bohoslovec D. Bonhoeffer používal termín laciná milost. Psal o tom, že laciná milost je odpuštění bez pokání, křest bez kázně ve sboru, VP bez vyznání hříchů. Milost bez následování a bez kříže. Milost bez poslušnosti. Pravda je, že následování Krista něco stojí, zároveň se ale Ježíš tímto nikde netajil. Ještě jednou Keller. Mnoho křesťanů chce o ceně vyjednávat, nikoli jí přijmout. Jsou ochotni se se některých věcí vzdát, ale zároveň si určit jakých. Marie řekne – ano, podřizuji te ti, i když to bude leccos stát. U Matouše je reakce Josefa, který se rozhodne na Boží příkaz Marii nepropustit. Jenže tím d smrti na sobě má stigma. Kdykoli riskuje, že mu někdo řekne – tak ty jsi si vzal tu Marii, co otěhotněla dříve, než jsi si jí vzal? Jakmile se staneme vyznávajícími křesťany, půjdeme v Mariiných a Josefových mokasínech. Ježíš říká, že svět k nám pojme nenávist. Nemusí se hned jednat o Súdán, stačí být v práci a nebo kdekoli – být prostě vyznávajícím křesťanem něco stojí a bude stát. Přesto ale Marie vyznává, staň se mi tvoje vůle.
Poslední věc – Marie jde a svěřuje se Alžbětě. Jinými slovy svoje zápasy přenáší na svoji sestru v Kristu. Její zápas nezůstane jen mezi ní a Pánem Bohem, ale nese jej se svojí přítelkyní. Alžběta jí povzbuzuje slovy blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána. Myslím, že pro Marii bylo velmi důležité takováto slova slyšet. Její přemýšlení, pochybnosti, otázky, nesnadné rozhodnutí najednou někdo jiný slyší a povzbuzuje jí ve smyslu Marie, jdeš správnou cestou, stojím s tebou. Tento text ukazuje ne sílu společenství, na sílu toho, když svoje zápasy neneseme sami a nebo jen s Bohem. Možná, že to zní trochu rouhavě – přece jen „s Bohem stačí“ ne? Ano i ne. Potřebujeme i bratry a sestry a pokud je kolem sebe máme, pak je to Boží dar a je třeba k nim takto přistupovat a nenést svoje břemena sami. Zároveň ale i být pomyslnou Alžbětou, která naslouchá a povzbuzuje…
Marie se nám stává obrazem zápasícího člověka, který ale nerezignuje na rozum, na rozhovor s Bohem, na poslušnost a na společenství. A tento postoj bych přál všem nám. Kulisy ve kterých žijeme, jsou jiné, ale nezměnil se člověk a Bůh. Proto nás Marie svým postojem oslovuje i dnes.
Marie rozvařovala….Jak moc u tebe hraje ve víře roli rozum. Buď konkrétní.
Marie pochybovala a ptala se…Kdy jsi naposledy ve své víře prožíval pochybnost a jak jsi s ní pracoval?
Jak vedeš svoje dialogy s Bohem? Jak se ti to daří?
Marie se podřídila….V čem zápasíš ohledně poslušnosti k Pánu Bohu? Kde se bojíš, nebo se ti nechce následovat? V čem tě víra něco stojí?
Mare šla za Alžbětou… Čím je pro tebe společenství? Máš „svoji Alžbětu“? Jsi pro někoho Alžbětou?
Co tě na tomto příběhu nejvíce oslovilo a proč?