Zachariáš a Alžběta
Lukáš 1
ÚVOD
Naši oba synové chodí na klavír. Je někdy zajímavé poslouchat maminky, které čekají na své ratolesti nebo vidět rodiče, v jakých autech přijíždějí pro své děti. Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nezávidím, jen vidím jiný svět. V současné době je zásadní otázka kam s dětmi na lyže. Ukazuje se, že ideální destinace je Itálie. Mnohé děti – jak jsme se dozvěděli, po absolvování lyžařské školy již v pěti letech sjíždí černou sjezdovku. Nevím jaké lyže jsou „in“. Ovšem vím, že je základ jezdit pro celoročně své ratolesti terénním autem. Zřejmě maminky očekávají prudké zhoršení povětrnostních podmínek (-: Nemám nic proti tomu, co jsem popisoval, nemyslím si, že je v tom jakási závist. Jen si na těchto rozhovorech uvědomuji, co svět kolem nás považuje za úspěch a zřejmě i do velké míry za hodnotu.
Když Bůh neodměňuje
I v našem příběhu je určitá charakteristika lidí, jenže charakteristika z pohledu Pána Boha. Charakteristika, která nastavuje především jiné hodnoty. Čteme, že byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně. Možná bychom řekli, že to patří tak trochu do středověku, že se posunula doba. Doba se ale neposunula, jen se posouvá to, co my považujeme za smysluplné a za to, pro co stojí za to žít. Zachariáš byl kněz, který ale v chrámu sloužil jen několik dní v roce. Jinak se věnoval zřejmě zemědělství nebo nějakému řemeslu. Alžběta se zřejmě starala o domácnost. Tento pár ale prožívá bolest a tou je bezdětnost a asi i ztráta nadějí, že se toto někdy změní. Oby manželé byli pokročilého věku. Pokud je někdo bezdětný v naší době, potom důvodem jeho smutku je především touha po dítěti. V Izraeli byl tento problém poněkud složitější, protože bezdětnost byla považována Boží trest a naopak mít děti znamenalo být požehnaný. Nyní se dostáváme k jistému paradoxu – Zachariáš a Alžběta žijí bezúhonně, Zachariáš je navíc kněz, jeho jméno znamená „Hospodin pamatuje“a zde jakoby Hospodin zapomněl. Alžběta byla z rodu kněze Árona a její jméno znamená „Bůh je moje přísaha“, nebo též „Bůh je věrný“. Když si dále dohromady jejich charakteristiku, jejich jména a jejich bezdětnost, jaksi nám to moc nejde dohromady. Problém je, že toto jsou kupecké počty, které platí ve světě obchodu, ale ne u Pána Boha. Pán Bůh nám nedává odměny podle míry naší zbožnosti. Někdy je to právě trápení, které nás vede k prohloubení naší víry a důvěry. Z. a A. se svojí bezdětností nemohli nic dělat. „Pouze“ prosit Boha, aby na shlédl a skrze to se učit důvěře a vytrvalosti. Zároveň ale i očekávat, protože Bůh je Bohem překvapení, nových začátků. Je Bohem, pro kterého není nikdy pozdě. Věřím, že každý z nás má nějaké touhy či sny. Tak, jako to pro tento bezdětný pár byly děti, může to pro někoho dalšího být něco jiného. Otázka je, zda se nám to či ono stane tím, okolo se točí veškeré naše přemýšlení, život, za čím jsme ochotni i schopni jít „i přes mrtvoly“. Nebo zda svoje sny dokážeme čestně Bohu sdílet a zároveň u důvěřovat…
Mlčící kazatel
Příběh pokračuje zvláštní zkušeností Zachariáše v chrámu. Pro kontext je třeba vědět, že kněží v Izraeli byli rozděleni do tzv. tříd nebo v některých překladech oddílů. Každý oddíl mohl jednou za čas poslat své kněze aby sloužil jeden týden v chrámu. Každý den se losovalo co který kněz bude v chrámu dělat. Nejvyšší pocta byla obětovat kadidlo ve svatyni. Protože kněží bylo hodně, mohl toto kněz vykonat jen jednou za život. Během této své kněžské služby se najednou dozví, že bude mít dítě. Jenže z Božího rozhodnutí oněmí. Proč? Důvod máme popsaný naprosto přesně – „protože jsi neuvěřil slovům o tom, že se to narodí syn.“ Možná je to i naše zkušenost – sice se za něco nebo někoho modlíme, ale jedná se spíše o modlitbu naučenou, mechanickou, která se jen těžko dere přes rty. Jenže bych zde rád akcentoval jinou myšlenku – je příznačné, že Zachariáš je kněz. Němý kněz, kazatel je jako obchodník, který zapomněl sčítat nebo řemeslník, který přišel o ruce. Pán Bůh prostě Zachariáše odstaví. Alžběta odchází za Mariií aby se podělila o svoji radost a Zachariáš je sám vlastně celou dobu, po kterou Alžběta čeká Jana. Možná Bůh během tohoto období učí Zachariáše co to znamená slovo důvěra. Nechá ho, aby si některé věci znovu promyslel, snad i promodlil. Aby si dal dohromady některé svoje priority, aby si věci utřídil a seřadil. Zde vidíme, že žádný čas není ztracený – i dokonce čas, kdy jsme odstaveni z každodenní rutiny. Někdy se naopak zdá, že čím více se do své každodenní rutiny zahrabáváme, tím více jsme mimo.
Boží slitování
Je svůdné tento příběh interpretovat tak, že Jan byl vyslyšený, nebo jak rádi říkáme „vymodleným“, dítětem. Skoro bychom řekli čítankový příklad vyslyšené modlitby. Jenže pointa příběhu bude možná ještě trochu jiná. Okolí říká rodičům, aby dítě dostalo jméno po otci – tedy „Hospodin pamatuje“. Není jasnější důvod než takto malého pojmenovat. Hospodin na Zachariášovi pamatoval! Jenže dítě dostává jména Jan, což znamená „Hospodin se slitoval“. Jak víme, Jan se stává ohlašovatelem příchodu Mesiáše – Krista. Stává se ohlašovatelem Božího slitování. Zároveň je tím řečeno, že to co dostáváme, je výraz Božího slitování, Boží milosti ne našich zásluh. To, co Bůh Z. a A. dal, nebyla žádná jeho povinnost, přesto tak učinil, protože se slitoval. Boží milost a Boží slitování nám ukazuje, že vše co máme je jaksi navíc. Že věci jako život, láska, domov, děti atd. jsou darem. Ta nejzákladnější lidská reakce potom za dar poděkovat. Možná jsme někdy v pokušení se spíše dívat, jaké dary ještě nemáme.
A co děti???
Poslední věc – V. 15 – 17. Bude veliký před Pánem, tedy bude sloužit Hospodinu. Asi víte, jak Jan skončí – předčasně, protože je popraven. Zřejmě dělal to, co viděl u svých „obyčejných“ rodičů, které ale obyčejní nebyli. Následoval Hospodina. Zároveň vidíme, že Zachariáš i Alžběta vidí jako poctu, že jejich dítě bude použito Bohem. Když jsem odcházel z hudebky a díval se na odjíždějící terénní auta ve kterých se odváželi rodinky směřující na dovolenou do Dolomitů, musel jsem nad tím vším přemýšlet. Vůbec ne nad auty a Dolomity, ale nad tím, co považuji za úspěch a k čemu vedu svoje děti. Zda skutečně toužím po tom, aby uvěřili… ale to je strašně málo – zda jsem jim oním Zachariášem a Daniela Alžbětou. Zde je vedu k tomu, aby se stali nástrojem v Božích rukou.
Slavný závěr
Po těchto prvních kapitolách již o Z a A nic nečteme. Jan svůj život skončí o pár kapitol později. Přesto mě životy těchto tří lidí fascinují a přitahují – proč? Protože svůj život dali do rukou Božích a to nejen ve svém přesvědčení, ale ve svém konání. Přál bych toto každému z nás…