Proč se Ježíš nenarodil v chlévě
Lukáš 2:1 Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.2 Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.3 Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města.4 Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, 5 aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena(m) a čekala dítě. 6 Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.7 I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. 8 A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda.9 Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10 Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus(n) Pán, v městě Davidově. 12 Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“
Když čteme vánoční příběh, máme pocit, že vše víme. Marie dostane porodní bolesti, nikde pro ní není místa a tak nakonec sežene ubytování v chlévě, kde uprostřed zvířat rodí. Někde je tento výjev pozměněn na jeskyni. Pointa je jasná – král světa se rodí v chudobě a mimo pastýřů o něj nikdo nejeví zájem.
Jenže je zde několik jenže.
Josef se vrací do místa, odkud pocházel. Je vysoce pravděpodobné, že ho v této vesnici znali, navíc že v ní stále žil někdo z jeho užší či širší rodiny. Představa, že do vesnice svého původu přijde Josef s těhotnou Marií a nikdo mu z jeho příbuzných neotevře domácnost je nepravděpodobná.
Josef byl z královské rodiny krále Davida. Nakonec i druhá jméno pro Betlém bylo město Davidovo. Jak známo Židé přikládali rodokmenu zásadní význam. Představa, že se vrátí tak významný muž z těhotnou manželkou a nikde se pro něj nenajde místo je divná.
Každá kultura má respekt nebo soucit před ženou, která má rodit. Stejné to bylo na blízkém východě a je vysoce nepravděpodobné, že by Betlém, kde navíc Josefa znali a kde měl i jistou dobrou pověst byl výjimkou a že by nechali Marii jít rodit kamsi do chlíva.
Marie měla v nedaleké vesnici příbuznou, kterou krátce před narozením navštívila a která se jmenovala Alžběta. Pokud by tedy Josef a Marie viděli, že nemohou najít místo, proč by nešli o pár kilometrů dál a nepoprosili o pomoc příbuzné?
Ježíš se nenarodil okamžitě po příchodu do Betléma, ale doslova zatímco tam byli. Tedy je zde jakýsi čas, ve kterém Josef mohl zařídit nějaké ubytování.
A nakonec známe přísné židovské předpisy, které se týkali kultické čistoty, která se ale přenášela i do hygieny. Představa, že někdo jen tak rodí mezi zvířaty v chlévě, pro ně byla strašně těžko představitelná a jednalo by se až o tu skutečně krajní variantu.
Zkráceně: Josef se vrací domů, kde má příbuzné, kde je váženým občanem se svojí těhotnou manželkou, která má navíc v nedaleké vesnici příbuznou, se kterou si dobře rozumí. Toto vše se odehrává v kultuře, která je pohostinná. Skutečně si myslíme, že Josef s Marií nikde nenajdou místo a Marie rodí v chlévě?
Myšlenka chléva, kde Marie opuštěná od lidí, kteří jí nevezmou domů, se rodí zřejmě od slova jesle a pak z textu, který byl napsán 200 let po narození Ježíše, a který se jmenuje Jakubovo protoevangelium a které popisuje narození Ježíše, jak jsme zvyklí ho vnímat. Když se ale začtete do dobových reálií, pak realita byla taková, že jesle nebo někdy žlab, byly součástí každé hlavní místnosti, kde bydleli rodiny. Obyčejná rodina měla většinou jednu maximálně dvě místnosti, kde společně žily. Obydlí vypadalo tak, že součástí byl chlév, do kterého se zaháněla zvířata na noc, především jako ochrana před zloději a v zimě jako zdroj tepla. Zhruba půl metru až metr nad půdorysem chléva byl obyvák, kde rodina spávala, a přes den žila. Ve spodní části obývací místnosti byly do země vydlabány žlaby, někdy tam stály jesle, aby z nich zvířata mohl v noci jíst seno. Jednoduchost bydlení na středním východě ukazuje i Ježíš když říká: A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě Mt 5, 15. Jedno světlo osvětlí celý dům, tedy lze předpokládat jednu místnost.
Když Lukáš psal, že se pro Josefa a Marii nenašlo místo, použije slova, které znamenalo další místnost. Abych ukázal, co to přesně znamenalo, přečtěme si následující text: Řekl jim: „Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde, a řekněte hospodáři: ‚Mistr ti vzkazuje: Kde je světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?‘ A on vám ukáže upravenou velkou horní místnost; tam připravte večeři.“ Lk 22, 10 – 12
Ježíš se ptá po nějaké místnosti, kde by mohl mít poslední večeři a dostane odpověď, že dotyčný má ještě jednu speciální místnost pro hosty. Jenže tyto místnosti byly plné a tak Josef s Marií jsou ubytováni v domě, který měl jednu společnou místnost. Zajímavé též je, že Matouš jasné říká, že mudrci našli Ježíše v domě (Mt 2, 11)
Proč popisuji tento kontext? Abych ukázal, že se Ježíš nenarodil někde v chlévě, daleko od lidí, ale že se ho musel někdo ujmout. Že si jej a jeho rodinu někdo musel vzít domů. Že nějaká rodina, u které Ježíš ležel, jak čteme v Písmu, v jeslích nebo ve žlabu určeného pro zvířata, zřejmě nemohla zvířata zahnat na noc pod střechu, protože zvířata by se Ježíše dotýkala. Tím rodina riskovala, že zvířata někdo ukradne. A ukrást zvířata znamenalo ukrást celý majetek. Nechci spekulovat, možná Ježíše odnesli někam do postele, ale anděl v noci říká pastýřům, že Ježíš bude v jeslích. Důležité ale je, že někdo musel Ježíše a jeho rodinu přijmout domů. Tito lidé dali to nejlepší, co mohli.
Co si z příběhu vzít. Co znamená pozvat si Ježíše domů?
Nikdy se nedozvíme, kdo byl tím, kdo Ježíšovu rodinu k sobě vzal. A tak jakýsi pan a paní bezejmenní hrají jednu z klíčových rolí v Betlémském příběhu. Chtěl bych se jich zeptat, co je k tomu vedlo? Znali se s Josefem? S někým z jeho rodiny? Vedl je Bůh? Nevíme. Jenže právě těmito lidmi je tvořena církev. Svět vidí a někdy snad i obdivuje ty, co jsou na stupínku, ty, kdo jsou slyšet a vidět. A svým způsobem to je pochopitelné, tito lidé mají v církvi svojí roli, ale Boží království roste většinou mimo ně nebo nikoli jen skrze ně. Totiž pro Boha nikdo není bez významu. Před týdnem jsem dostal dopis od jedné ženy, které jsem pochoval manžela: Začátkem července 2018 mi umřel manžel. Po tak dlouhém a těžkém odcházení jsem se pár dnů po pohřbu sesypala psychicky i fyzicky. Prý posttraumatický syndrom. Až někdy v květnu jsem začala mít pocit, že se znovu nadechuji. Teď koncem listopadu jsem se dostavila na lékařskou preventivní prohlídku plnou překvapení. Do ordinace jsem vskotačila jako zdravý jedinec, z ordinace se vyplížil diabetik. Dva dny mi trvalo, než jsem to rozdýchala, ale pak jsem si řekla: co tady vyšiluješ? Vždyť je tu spousta důvodů k vděčnosti. A co všechny ty roky, kdy jsem byla zdravá a mohla jsem všechno, co jsem si vzpomněla a na co jsem se zmohla? Za to dnes děkuji, že jsem tak dlouho mohla. A tak si žiju vesele dál. Hlavně že můj vztah s Pánem Ježíšem to nijak neohrožuje, ten mi nic na světě nemůže vzít, takže se mi žije dobře v bezpečí Boží náruče. Tato žena nebude nikde přednášet, popisovat do knih svůj boj. A až na mě a pár dalších se nikdo nedozví, co prožívá. Stejně jako se nikdo nedozví, kdo ubytoval Ježíšovu rodinu a co u toho prožívali. Ale možná si tito lidé jednou, až když se dozvěděli, s kým měli tu čest, řekli, že byli blízko Mesiáši, tak jako tato sestra vyznává, jsem v Boží náruči. Byli mu blízko proto, že neodmítli potřebné. Možná se u nich naplnilo to, co dítě v jeslích později vysloví, když se stane mužem: Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších, mě jste učinili.
Druhá věc – tito lidé dopředu nevěděli, koho ubytovávají. Kdyby se vědělo, že se jedná o Mesiáše, věřte mi, že by vypukla rvačka o to, kdo Marii s Josefem ubytuje. Tito lidé se snad znali s Josefem, zároveň pokud se s ním znali, pak se asi ptali to je tvoje žena? A kdy jste se brali? Ani jsme nezaznamenali datum vaší svatby. To je hezké, že čekáte dítě. Anebo se neptali, protože Josefa neznali a Josef se zřejmě nechlubil, že se jedná o jeho nastávající. Tito lidé dělali to, co je správné bez ohledu na to, co jim to přinese na výhody. Kdyby dopředu věděli, že ubytovávají Mesiáše, asi by neváhali, ale oni nevěděli nic. Nic nepropočítávali, nespekulovali, prostě viděli těhotnou dívku a mužem, kteří potřebovali místo. Viděli potřebné lidi a tak pomohli. Jistě je moudré promýšlet věci, smysl našeho počínání, častokrát je dobré dělat to, co je třeba, co je správné a neřešit až tak výsledky nebo efektivitu. Zde jako ozvěna zaznívají slova o tom, že PB chce, abychom byli především věrní, pravdiví a neřešili vždy a za každou cenu až tak úspěch v podobě efektivity a výsledků.
Narození ve stáji někde daleko navozuje soucit, člověk by snad byl schopen takovému páru zaplatit i ubytování někde v penzionu. Příjemné na tom je, že se to odehrává kdesi daleko od nás. Pustit si někoho domů, k sobě, do obýváku, je horší, protože je to hodně nablízko, na tělo. Jenže tak jako se Ježíš narodil u někoho, nablízko, tak stejně chce žít s námi. Nablízko, na tělo. Jenže to v sobě nese riziko, že nám změní plány, tak jako je změnil rodině, kde se jeho rodiče ubytovali. Otázka je, zda jsme ochotni na tuto změnu plánů přistoupit. Dopředu se toho často bojíme, ale když se jednou ohlédneme zpět, nebudeme litovat.
Přál bych nám v tomto čase Adventu naplno prožít, že Ježíš nám je blízko a zároveň okolo sebe vidět potřebné a nejenom vidět, ale i něco z toho, co jsme přijeli s nimi sdílet a to nejen nyní, ale po celý rok.