Pokoj a bolest
Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se. Iz 8, 13 - 15
V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy –světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat– i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Lk 2, 29 - 35
Text, který jsme četli u Izaiáše, cituje ve svém chvalozpěvu částečně Simeon. V latině je známý jako Nunc dimittis. Je to podle verše 29 – Nunc dimittis servum tuum – nyní propouštíš služebníka svého. Pokud posloucháte klasickou hudbu, pak Simeonův chvalozpěv je častým námětem Vánočních skladeb. Jenže v drtivé většině končí veršem 31 navzdory tomu, že do něj podle Písma patří i slova o tom, že Ježíš bude dán k pádu mnohým a že Mariinu duši pronikne meč. Proč skladatelé tyto verše svých skladeb většinou nezakomponovali. Nevíme, ale můžeme si domýšlet, že zpívat o Vánocích, že Ježíš bude dán k pádu mnohých a že se do duše zaboří meč není nic moc. Vánoce jsou svátkem míru a pokoje a není proto třeba řinčet mečem. Problém ale je, že mečem řinčí nejen Izaiáš – tam bychom to možná trochu čekali, ale i Simeon při svém Vánočním chvalozpěvu. Jenže může být pokoj bez bolesti?
Někdy ano, ale někdy a možná častěji ne. Bez někdy bolestivého přiznání si pravdy, se v našich vztazích prostě nepohneme dál. Součástí terapie někdy je bolestivá cesta do duše. Někdy je třeba podstoupit bolestivé vyšetření, abychom se uzdravili. To neznamená, že bolest je stoprocentní jistota k nabytí pokoje, k uzdravení, ale je téměř jisté, že bez ní – pokud ji dobře zpracujeme - se nepohneme vpřed. Abychom uvedli lehčí příklad, pak pokud někdy vidíte běžet vrcholové běžce, pak máte pocit, že se pokojně vznáší. Jenže za jejich „pokojným vznášením“ je mnoho hodin dřiny a boleti. Jinými slovy za pokojem někdy je bolest.
Na jednom místě Ježíš dokonce říká, nemyslete si, že jsem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč (Mt 10) Ježíš pochopitelně nevyzýval k násilí, ale ukázal, že jeho zvěst, jeho následování, přinese mnohé kontroverze. Pravda je, že Ježíš řadu lidí dráždí, a to ne proto, že jeho následovníci jsou nutně arogantní, ale prostě někdy rozděluje a někteří o něj slovy Izaiáše klopýtají. Představa, že dnes někomu řekneme, že „nikdo nepřichází k Bohu než skrze Ježíše“ je vrchol arogance. Jenže to neříká církev, ale Ježíš. Nebo slova o tom, že součástí víry je pokání, také může leckoho vytočit.
Chtěl bych ukázat na dva druhy konfliktů, které plynou z následování Krista. Ježíš vzbuzuje konflikty mezi lidmi a v lidech. V Izaiášově proroctví, které pak vyřkne Simeon, čteme, že Hospodin bude pro někoho útočištěm, svatyní, a pro jiné, dokonce pro vyvolený národ bude kamenem úrazu. Bude pro jedny k povstání, pro jiné k pádu. Co znamená, že Ježíš vzbuzuje konflikty mezi lidmi? Je to tak, že kdo je konfliktnější, ten je zbožnější? Jistě ne. Jde ale o to, že kvůli víře se někdy můžeme dostat do konfliktu, který jsme si nenaplánovali.
Apoštol Petr píše, že když adresáti jeho dopisu uvěřili, změnilo to jejich život. Jenže stalo se, že jejich bývalé kamarády to doslova „dráždí“ (1 P 4, 4). Nemusí to tak být vždycky, ale někdy naše okolí dráždí, když s ním nedržíme basu. Na mnoha místech světa jsou křesťané pronásledováni, ostrakizováni, vylučováni ze společnosti a to ne proto, že jsou militantní, že mají moc, ale prostě protože jsou křesťané a odmítají se přizpůsobit některým požadavkům, které jsou proti jejich přesvědčení. Proč?
Japonský spisovatel Endó popisuje zánik křesťanství v Japonsku na přelomu 16. a 17. století. Děj je popisován jedním z kněží, kteří se tajně doplavili do Japonska, aby podpořili skomírající a stále víc primitivní víru, která se uchovala jen v horských nebo zapadlých oblastech Japonska. Popisuje, jak jednoho dne biřicové přicházeli do vesnice a slídili po křesťanech. Pochopitelně nikdo neměl víru napsanou na čele a tak nutili vesničany, aby šlápli na svatý obrázek. Z jejich víry už zůstalo jen pár obrázků. Pokud nešlápnou, budou ukřižováni. Zde je jeden rozhovor kněze s vesničanem: Padre, prý na nás budou chtít, abychom šlápli na Kristův obraz, zamumlal Mokiči se sklopenou hlavou, jako by mluvil sám pro sebe. A když nešlápneme, budou vyšetřovat nejen nás, ale celou ves. Kněz váhá a pak řekne, můžete šlápnout. Odpověď – proč na nás Bůh posílá takové utrpení? Padre přece my jsme nic zlýho neudělali. Pak přijdou stráže a řeknou, ať šlápnou oni vesničané to udělají. Jenže pak jim řeknou, že to nestačí a ať plivnou na obrázek Marie. A to už vesničané nedokážou. Výsledkem je pomalé ukřižování v moři… zajímavé v knize je, že někteří kněží, kteří jim měli přinést víru nebo je ve víře posilnit nakonec podlehnou. Kniha se jmenuje Mlčení asi proto, že Bůh mlčel v tom smyslu, že se prostě křesťanství povede vymýtit a nejen to – mnoho nevinných kvůli víře trpí. Křesťanství negramotných, které je navíc velmi jednoduché, nikoho neohrožovalo, ale přesto bylo systematicky ničeno. Proč? Proč Bůh rozděluje? Jasné, že jsme okolo sebe konfrontováni i s jiným tzv. křesťanstvím, které z Ježíše udělalo bezmocného filozofa, automat na dobrou náladu, bytost, která nám má pomoci zvednout sebevědomí nebo zajímavé téma filozofických diskusí. Takový Ježíš samozřejmě nikoho nerozděluje, ale není to Ježíš Bible.
Když se díváme dobu, kdy vznikalo křesťanství, pak římská společnost byla zaplavena nejrůznějšími božstvy, kulty a mystérii a počítalo se s tím, že každý má svoji soukromou víru a slouží svým bohům. Mimo to ale bylo povinné veřejně uctívat bohy svého města a císaře. Všechny instituce měli své patrony, bůžky a hlavně veřejné obřady k jejich poctě. Pokud se někdo neúčastnil, pak to vzbuzovalo strach, že se městu bohové pomstí. Navíc mnohé tyto mystéria měli i své kněze. Když vzniklo křesťanství tak se ukázalo, že křesťané se těchto veřejných poct účastnit nebudou, navíc křesťané neměli chrámy, oběti ze začátku ani kněze. Sice nikoho neohrožovali, ale byli jiní. A už to provokovalo. Navíc i poselství evangelia budí odpor, především to, že potřebujeme odpuštění.
Zřejmě nás náš šéf nás nebude nutit vzdávat poctu bohům, stačí žít čestným životem a už si můžeme naběhnout. Člověk nechce pomlouvat, brát úplatky, nepřipojovat se ke korupci, chce se zastat těch, kdo jsou na okraji a už to může být problém. Někdy prostě jen nechceme jít s proudem a už to provokuje. Lidé mají pocit, že se tím, že se k něčemu nepřipojíme nebo naopak připojíme, tak se děláme lepšími než oni. Myslím, že každý z nás nebo většina z nás tam kde jsme, řešíme některá etická dilemata plynoucí z naší víry, protože víra nám některé oblasti života a práce staví do jiného světla, než lidem okolo nás, což působí někdo odpor okolí. Zároveň je třeba, abychom se v těchto zápasech dokázali podpořit a nebyli na to sami.
Druhý konflikt je vnitřní. V souvislosti s Marií v tomto textu čteme, že její duši pronikne meč.
Každý rodič zná bolest, když trpí jeho dítě a to čekalo i Marii. Jenže se nejednalo jen o Marii. Pokud jsme Ježíše pozvali ho do svého života také naším srdcem pronikne meč. Zakusíme hluboké vnitřní konflikty, zmatky a někdy i bolest. Křesťan se vyznačuje dvěma výraznými znaky. Na jedné strany je to vnitřní zápas a na druhé straně vnitřní pokoj.
Když uvěříme v Krista řada v lecčem zakoušíme pokoj. Tím není řečeno, že vše je v pohodě, ale něco se mění. Zároveň ale víra přináší řadu nových zápasu. Tento paradox někdo vyjádřil následujícím způsobem.
„Mnoho lidí navštěvuje každou neděli modlitebny a jejich jména jsou zapsané do křesťanských matrik. Měli svatbu v kostele a až zemřou budou mít církevní pohřeb. Nikde je ale nevidíte že svým náboženstvím zápasí. Nemají ponětí o duchovním chvění, o konfliktech plynoucích se sebezapření. Takové křesťanství ale není křesťanstvím bible. To není náboženství, které založil Ježíš a kázali apoštolové. Opravdové křesťanství je zápas.“
Ukážeme si dva příklady. Je potřeba podstoupit vnitřní konflikt pokání. Je to něco jako desinfekce. Když se dostane do rány, štípe to, ale kůže se hojí. Bolí to, ale je to cesta k odpuštění. Pak je tady vnitřní konflikt sebezapření. Stará přirozenost chce, abychom stále byly pány svého života, ale naše nové já přenecháme vládu Bohu. Když se zkříží dvě vůle začne boj. Po každém takovém střetu s Bohem ale vyznáváme, ať se nestane má vůle ale tvá.
Když Maria slyšela tvou vlastní duši pronikne meč mohla odpovědět, ale já v duši žádný meč v duši nechci. I proto, že tuto bolest přijala, jsme skrze Krista mohli a můžeme zakusit pokoj my.
Závěr: V čem prožíváme nějaké dilema, kde se střetává naše víra s realitou okolo nás? Můžeme se modlit, aby nám Ježíš dal odvahu toto řešit nebo vytrvat.
Je něco, kde se kříží moje a Boží vůle?
Modleme se za to, aby nám Bůh dal pokoj a pokud je něco, co je mezi námi a jím, abychom to odstranili.