Služba

Oběť a služba

Řím 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Text, který na tomto místě čteme, je na první pohled jasný, zároveň jej lze jen těžko pochopit bez hlubších souvislostí, které vychází jednak z kontextu celé knihy Římanům, jednak z některých textů Starého zákona.

(Proto) vás vybízím

V některých překladech je po slovech „vybízím vás“, zdánlivě nepodstatné slovo „proto“. Jde o to, že prvních 11 kapitol knihy Římanům se týká učení. V NZ neexistuje systematičtější kniha, než kniha Římanům. Základní křesťanské doktríny týkající se ospravedlnění, spasení, předurčení, posvěcení mají základ právě v této knize. Nicméně tento výčet končí 11 kapitolou a ve 12 nastává předěl, který je uvozen slovem „proto“ a následuje slovo vybízím, v některých překladech „urguji“. Proč je zde toto naléhavé spojení? Proč „proto urguji“? Odpověď je tato – protože jste toho mnoho slyšeli, protože jste dostali dobrý teologický základ, protože znáte základy učení, je třeba posunout se dál, a na tomto základě stavět. Ona stavba potom jsou nejen další myšlenky, ale v duchu tohoto textu, jsou to činy, konkrétněji – že přinášíme sami sebe jako oběť. Myslím, že křesťané se pohybují v několika extrémech. Buď neznají toho, kterému chtějí sloužit, mají zmatek v základních věcech víry a díky tomu služba dříve či později degeneruje. Prostě pouze z nedělního kázání se žít nedá. Tento extrém je prvních 11 kapitol Římanům. Druhý extrém je v tom, že je teoretický základ, člověk poznává Pána Boha, ale zde to končí. Tento extrém je Římanům 12 – 15. Jiný extrém je potom ten, že Boha ani neznám, ani mu nesloužím. Pavel nám v souvislosti se službou píše – je třeba Boha znát, tedy studovat jeho slovo, porovnávat jím svůj život a na tomto základě přinášet oběť. Krátké souvětí, které v řečtině doslova zní „proto na vás urguji“ se stává svorníkem jak knihy Římanům, tak vlastně celé křesťanské víry.

Pro Boží milosrdenství

Když se v Písmu díváme na systém oběti a tedy i služby Bohu, potom vidíme dva hlavní koncepty.

Lv 4:14 Když vyjde najevo hřích, kterého se dopustili proti příkazu, přivede shromáždění mladého býčka k oběti za hřích a dovedou jej před stan setkávání.15 Starší pospolitosti vloží před Hospodinem ruce na hlavu býčka a porazí jej před Hospodinem.16 Pak přinese pomazaný kněz trochu krve z býčka ke stanu setkávání.17 Kněz namočí v krvi prst a sedmkrát z ní stříkne před Hospodinem na oponu. 18 Trochou krve potře též rohy oltáře, který je před Hospodinem ve stanu setkávání; všechnu ostatní krev pak vyleje ke spodku oltáře pro zápalné oběti, jenž je u vchodu do stanu setkávání.19 Všechen tuk z něho odstraní a na oltáři jej obrátí v obětní dým. 20 Naloží s býčkem jako s býčkem obětovaným za hřích, stejně s ním naloží. Kněz za ně vykoná smírčí obřady, a bude jim odpuštěno.

Pokusme si shrnout základní koncept oběti. Kněží měli obětovat za hřích, tedy proto, že se skrze hřích lid Bohu odcizil, měl vinu a díky této oběti docházelo k odpuštění a smíření. Boží milosrdenství se zde projevilo tak, že Bůh nepotrestal člověka za jeho viny, zároveň si ale člověk skrze oběť zvířat uvědomuje, že „každý špás něco stojí“. Že naše hříchy stáli někoho život. Ve SZ zvířata, poté Pána Ježíše.

Nicméně je zde i druhý druh oběti:  

Lv 7:11 Toto je řád hodu oběti pokojné, která se přináší Hospodinu: 12 Jestliže ji někdo přinese jako projev vděčnosti, ať přinese k děkovné oběti nekvašené bochánky zadělané olejem a nekvašené oplatky pomazané olejem. Bochánky budou z bílé zasmažené mouky, zadělané olejem. 13 Vedle bochánků přinese kvašený chléb jako svůj dar ke svému hodu díků oběti pokojné.14 Z každého daru přinese po jednom kusu jako oběť pozdvihování pro Hospodina. Patří knězi, který kropí krví z pokojné oběti; je jeho.

Tato oběť není reakcí na hřích, ale je vyjádřením vděčnosti. I proto zde nečteme nic o zabíjení zvířat, ale přinášení darů úrody – tedy člověk si připomínal, že nic z toho co má, není díky němu, ale že se jedná o projev Božího milosrdenství.

Pokud pozorně čteme, potom najednou vidíme mezi oběma oběťmi svorník a tím je milosrdenství. Bůh je milosrdný protože odpouští hříchy a Bůh je milosrdný protože dává úrodu resp. oblasti, věci, které potřebujeme k životu (zdraví, jídlo, mír) a které si většinou nemůžeme koupit.  Oba způsoby obětí se vzájemně doplňují.

První – tedy oběť za hřích plyne z vědomí, že jsem se Bohu odcizil, druhá – tedy díkuvzdání plyne z vědomí, že to, co mám je díky Bohu. První ukazuje Boha jako Soudce a Spasitele, druhá jako Stvořitele a dárce života. První oběť – tedy za hřích, je základem pro druhou.

Jinými slovy nejdříve je potřeba poznat Boha jako usmířeného soudce a Spasitele, potom jako našeho Stvořitele, kterého uctíváme. Tedy nejde uctívat bez usmíření. Nelze sloužit bez usmíření. Východiskem služby potom je skutečnost, kterou popisuje Pavel, který moc dobře znal to, co se pokouším vysvětlit – onou skutečností je Boží milost, tety to, co Bůh udělal pro mě. Zde stojí za to připomenout Zinzendorfa, který pod obrazem Krista s trnovou korunou a nápisem „to jsem udělal pro tebe, co uděláš ty pro mě“ prožil silné povolání do služby. Vlastně se v tomto naplnilo to, co píše Pavel. Zinzendorf stejně jako Pavel klade jako základ pro službu to, co Bůh udělal pro mě – tedy Boží milosrdenství. Motivací služby a z ní plynoucí oběti se potom stává vděčnost, nikoli strach, či pocit viny.

Abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Ve SZ kněz přináší na oltář zvíře nebo dar úrody, zde Pavel posouvá pojem oběti. Hovoří o tom, že přinášet máme sami sebe. Tento koncept potom rozvádí, když píše v dalších verších o konkrétní službě resp. službách. Přinášet sám sebe znamená přinášet to, co ke mně patří – tedy čas, peníze, energii, schopnosti atd. PJ to shrnuje slovy Lk 9:23 Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. 24 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. 25 Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?

Jinde ale Ježíš hovoří o tom, že jeho jho netíží. Jak do sebe tyto dva texty zapadají? Tak, že jeho jho netíží, pokud jsem se pro něj rozhodl s pocitu vděčnosti. Pak nepočítám ztráty. Pak se neobávám přinášet sám sebe. Termín nesení kříže je převzat z křížové cesty, kdy Kristův kříž nesl Šimon z Kyrény. Všimněme si důležité věci – byl to Šimon, který v okamžiku kdy nesl kříž, byl Kristu nejblíže a byl to Šimon, který díky tomu, že nesl Kristův kříž, šel stejným směrem. Asi není třeba příliš zdůrazňovat, že v okamžiku, kdy se rozhodneme následovat, jsme Kristu blízko a jdeme jeho směrem.

Vnitřní člověk

Sami sebe ale znamená ještě jednu věc. Člověka netvoří jen to, co je vidět, ale i vnitřek. NZ bohoslužba není ceremoniální, ale klade důraz na to, co je uvnitř. Tímto ale pouze rozvíjí SZ témata. Izajáš 1:11 „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. 12 Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?

13 Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.

14 Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. 15 Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. 16 Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. 17 Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.

Problém Izraele nebyl v tom, že by nesložil Hospodinu. V naší mluvě bychom řekli, že ve sboru bylo mnoho služebníků. Nevedli dětské kluby, nesloužili v MC, neměli staršovstvo, ale Bohu sloužili svým osobitým způsobem. Dnešní mluvou bychom dokonce řekli, že jim to ve sboru docela šlapalo. Bohoslužba a všechny další aktivity fungovaly tak, jak měly. Kdyby někdo přišel na vizitaci, asi by je pochválil. Jenže Hospodin má jiný pohled. Pokud Pavel říká něco o živé oběti, potom Izaiáš píše Izraelcům, a tedy varuje i nás slovy – je to mrtvé v tom smyslu, že forma je sice hezká, ale vnitřek je prázdný. Jinými slovy služba Bohu nemá být náhradou za vztah s Bohem. Aktivita vně nemůže nahradit to, kdo jsem.  A to kdo jsem, se utváří skrze vztah s Bohem. V tomto principu se skrývá Pavlova výzva, abychom přinášeli sebe sama jako oběť živou. Abychom dávali život, musíme být napojeni na zdroj života a tím je Bůh. Jinak se z naší služby stane aktivismus, skrápěny pouze naším potem, který bude vše, jen ne požehnáním nejen pro druhé, ale ani pro nás a pro PB.

Závěr: Nejde sloužit bez usmíření. Jinými slovy nejde přinášet oběť (naší služby) bez oběti (Pána Ježíše). Zároveň hlavní motivací do služby je milost a z ní plynoucí K vděčnosti, jako motoru služby je třeba připojit výzvu, že máme přinášet sebe, tedy že oběť znamená… oběť, ve smyslu nesení kříže. Nakonec že oběť se nemá stát náplastí na prázdnou duši. Pokud tomu tak je, stává se naše oběť mrtvou. Přál bych nám všem, abychom s těmito třemi rozměry mohli přinášet Bohu milou oběť.

1.      Pokus se svými slovy popsat dva druhy obětí ve SZ a jak tyto oběti souvisí s oběťmi, které máme přinášet my?

2.      Pavel si dovoluje své posluchače „vyzývat“ nebo dle některých překladů na ně dokonce urgovat… konkrétně k tomu, aby se obětovali? Proč je pro Pavla tak důležité? Jak toto souvisí s našimi životy? Naší službou?

3.      Text Řím 12, 1 propojuje obě části knihy – jak konkrétně a co z toho plyne pro nás? Proč jsme někdy v nebezpečí jednoho z uvedených extrémů?

4.      Proč myslíte, že je oběť spojována s vděčností? Jak toto souvisí se službou?

5.      Jak chápete nesení kříže? Jak to konkrétně aplikujete ve svém životě? O co se jedná?

6.      Proč je v Písmu takový důraz na „vnitřní bohoslužbu“? Jak buduješ „vnitřního člověka“? Co bys případně potřeboval změnit?

7.      Co tě v tomto studiu nejvíce oslovilo?