Duchovní růst
Jan 15:1 „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. 2 Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. 3 Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. 4 Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 5 Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. 6 Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. 7 Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. 8 Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. 9 Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 10 Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11 To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ 12 „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. 13 Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Možná že znáte vtip, který se říká o vínu a Pražácích. Prý existují tři druhy vína – suché, polosuché a pro Pražáky… Je pravda, že i toto podobenství vyžaduje určitou znalost vinařství, což mi chybí. Nicméně základní obraz je jednoduchý. Ježíš sám sebe přirovnává k vinnému kmeni a svoje následovníky vyzývá k tomu, aby nesli ovoce. Svého otce - tedy Boha přirovnává k vinaři čistícímu vinohrad. Z celého podobenství je jasné, že snahou vinaře je provést některé nezbytné kroky k tomu, aby vinice dávala dobrý výnos, neboli aby dávala ovoce. Vinař v tomto podobenství odřezává ty ratolesti, které nenesou ovoce a ty, které ovoce nesou, vinař čistí. Podívejme se trochu podrobněji na proces pěstování vína. Leden – prořezávání keřů, únor – proklestění keřů, březen, duben - příprava půdy. Červen – provádí se letní řez, červenec – čistění, které děje mj. i skrze odstraňování květenství, které by odebíralo energii keři. Dále vinaři odstraňují v srpnu část listů, aby se umožnil lepší přístup slunci a vzduchu. V září – před sklizní se zastřihávají keře, aby se energie soustředila do zbylých hroznů. Vlastně celý proces pěstování vína, stejně jako jiného ovoce je umožnit určitými moudrými zásahy, aby energie proudící z kmene, umožnila co nejkvalitnější ovoce. Zároveň smyslem vinného keře, stejně jako jabloně, švestky atd. je nést ovoce. Tímto se vinný keř liší třeba od keře rododendronu, jehož hlavním cílem je krása, ne nesení ovoce…
PJ v tomto podobenství vlastně říká, „vy“ – tedy myslí své následovníky, máte nést ovoce. Na první pohled je vše jasné, co jiného mají křesťané dělat. V této chvíli zbývá již jen poslední krok – sestavit tabulku od nejaktivnějších členů církve po ty nejméně aktivní. Nejaktivnější jsou jakýmsi prototypem křesťana prezentovaného v tomto podobenství, nejméně aktivní půjdou na hranici. Jenže Ježíš se přesně v tomto bodě pevně drží vinařského podobenství. Vv. 4 nečteme nic o tom, jak velké či kvalitní má ovoce být. Čteme, že nejdůležitější je, aby ovoce bylo při kmeni. Proč? Protože ovoce nemůže být nekvalitní, pokud je kvalitní kmen. A je-li ke kmeni přirovnáván JK, potom je kvalita jistá. Jenže co není samozřejmé, je, zda skutečně z kmene bereme život, zda skutečně jsme napojeni na vinný kmen. „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Na vinici je tento princip jasný. Pokud je hrozen bez kmene, shnije. Stejné by to mělo být i v církvi – jenže tam to není tak snadno vidět. Několikrát jsem byl svědkem toho, že člověk velmi aktivní, slovy našeho textu „přinášející ovoce“, byl charakterově pokleslý, zatrpklý a vůbec – ostatní se mu obloukem vyhnuly. Nesl tedy ovoce nebo ne?
Když PJ hovoří o ovoci, na prvním místě klade důraz „zůstaňte při kmeni“ a ovoce se dostaví. Nebo jinak – pokud jste při kmeni, tedy pokud jste v Kristu, nemůžete jinak, než přinášet ovoce. Váš život přirozeně bude obohacením pro druhé – protože to je smysl ovoce a vinař z vás bude mít radost. V této chvíli je pokušení předložit nějakou metodu jak být v Kristu, jenže metody jako se modlit, meditovat, číst písmo známe a ani o tom psát nechci, protože kdo chce, ten si způsob najde. Nebo jinak – kdo nechce, tomu nepomůže ani nová metoda. Když jsem byl v USA zaujalo mne, kolik druhů Biblí zde vychází. Bible pro ženy, muže, pro sportovce, děti, dospívající, vojáky, dokonce existuje Bible, která je vodotěsná… jenže jak mi jeden pastor řekl, pokud není, kdo by Bibli chtěl číst, moc to nepomáhá. Ježíš hovoří o tom, že pokud ovoce není při kmeni, nedává ovoce. Z pohledu zahrady je to jasné, ale z pohledu služby? Pokud nejsme s Kristem, nebereme od něj mízu, potom sice jsme aktivní, ale aktivita není to samé, jako nesení ovoce. Myslím, že zde se odehrává primární zápas každého křesťana – abych byl nejdříve s Ježíšem. Proč? Je to podobný princip jako v jakémkoli vztahu. Můj partner stojí především o to, abych s ním měl vztah, abych byl s ním. Až díky tomu si uvědomuje, že to co dělám, je vlastně vyjádřením lásky.
Ježíš poté svoje podobenství konkretizuje, když říká, kde se ovoce má konkrétně projevit. O tom prvním jsme již hovořili – jedná se o výzvu „zůstaňte ve mně“. Jde o to, že skrze vztah s Kristem dochází přirozené proměně charakteru a proměněný charakter se stává východiskem do služby.
Druhý projev zralého ovoce je skryt ve slovech „Zachovávejte má přikázání“. Jinými slovy zde vidíme výzvu k poslušnosti. D. Bonhoeffer v této souvislosti vyřkl známá slova: „Jen poslušný věří, jen věřící poslouchá.“ Tedy víra a poslušnost jdou ruku v ruce. Myslím, že slovo poslušnost v dnešní době působí jak červený hadr na býka. Motto mnohých lidí zní: Nikdo mi nebude mluvit do života. A to nejen nikdo z lidí, ale ani Bůh. V tomto duchu mi radil i jeden kamarád – kazatel. „Chceš-li na sboru přežít, nemluv moc lidem do života (hlavně ne do výchovy).“ Vzápětí dodal: „Vím, že je to špatně, ale pokud chceš vydržet, nedá se nic dělat.“
Neposlušnost u věřících znamená, že si jsem ochoten vybrat, co se mi z Bible hodí, ale jedná se o můj soukromý výběr. Problém ale je v tom, že poslouchat budeme vždy, otázka je pouze koho. Všichni známe slova otčenáše „buď vůle tvá i na zemi“. V této prosbě je víc než pouze prosba o Boží vůli. O tuto vůli se modlíme proto, aby se uskutečnila v mém životě, ale i v životě mých dětí, rodiny, sboru, našeho města atd. „Problém“ je někdy v tom, že podvědomě vidíme, že by se Boží vůle mohla protínat s mojí a chováme se jako děti. Uvedu příklad z rodiny. Kdyby se děla vůle mých dětí, potom by se jedla především nutela, chodilo by spát až ve stavu totální únavy z počítačových her, pochopitelně škola by se zrušila… Jednou jsem hovořil s nešťastnými rodiči. Vzpomínám si na povzdech matky: Nejhorší je dívat se, jak moje děti sebe sama ničí. Děti ale měli pocit, že si perfektně užívají života.
Vím, že ne vše je v životě jasně nalajnované, že často nevíme, jaká je Boží vůle pro náš život, ale hledání Boží vůle není to samé, jako poslušnost. Mnohokrát dobře víme, co (ne)máme dělat, jen se nám nechce a tak si věci racionalizujeme… Náš text nás učí, že proměna nepřijde skrze silnější vůli, ale pokud zůstáváme v Kristu. Najednou totiž získáváme na mnohé oblasti Jeho pohled… na naše finance, na vztah k druhým, na vztahy na pracovišti a na desítky dalších oblastí. Možná, že někdo řekne „zůstávat v Kristu je strašně abstraktní“. Odpověděl bych – stejně abstraktní jako milovat. Záměrně nepředkládám „deset bodů jak být v Kristu“, protože to není na prvním místě o metodologii. Mydlím, že následující citát to dobře vystihuje: „V podstatě lásky (vztahu) přece je dát se vést intuicí, vymýšlet fantazie plná řešení, objevovat nové cesty a možnosti. Láska (vztah) činí člověka vynalézavým. Někdy je i trochu šílená. Ale její šílená řešení jsou lidštější než ta nekonečná hra na rovině "vítězství-porážka". (A. Grun)
Třetím projevem dobrého ovoce a růstu je vzájemná láska, tedy vyzrálost ve vztazích. Setkal jsem se s obětavými lidmi, kteří nesmírně pomohli Božímu dílu, kteří dokonce pomáhali druhým, kteří svědčili o Kristu, ale nebylo s nimi k vydržení. Byly to lidé přecitlivělí na svoji osobu, neschopní spolupráce, svárliví, pomlouvační někdy i dost tvrdí… přesto velmi obětaví. Jakkoli pochopitelně do těchto lidí nevidím, kladl jsem si otázku, kde se stala chyba. Pravdou je, že až ve vztazích – především vztazích blízkých, se projeví, kdo skutečně jsme. V našem textu potom vidíme jasný “link“. Pokud máme být schopni milovat, potom musíme brát mízu od Krista. Text lásku dokonce radikalizuje, když hovoří o tom, že máme „položit život za své přátele“. Konkrétně to znamená dokázat se za druhého obětovat, což je obecně něco, co jde proti mé přirozenosti. Myslím, že církev je místem, kde se vztahy často testují, zároveň kde skrze vztahy někdy docházíme k tragickému závěru, že naším středem už není Kristus, protože pokud by byl, nemohli bychom se k sobě chovat tak, jak se chováme...
Začtěme se do následujících slov: Když jste prozkoumali nedostatky druhého člověka, dejte se do hledání pokladů ukrytých v něm, pokladů, které vám byly dříve zahaleny vaším nedostatkem lásky a porozumění. (Z knihy O toleranci)
Text hovoří o tom, že každý člověk je hoden lásky, že v každém se ukrývá poklad a že ignorance k těmto pokladům není důsledek naší empatie, či nesprávného psychologického vhledu, ale nedostatek lásky. Pokud nemilujeme, nebo dokonce máme vůči někomu averzi, pochopitelně na něm vnímáme především to špatné. Jenže i tento člověk je nositelem Božího obrazu a tedy je hoden naší lásky. Kde jinde než v církvi by se toto potom mělo projevit…
V souvislosti s láskou a vztahy vůbec bych rád napsal jedno slovo: Odpuštění. Bez něj jen těžko můžeme jít životem dál. Člověk, kterému jsme neodpustili, na nás leží jako těžký batoh. Někdy uvažujeme tak, že bychom odpustili, kdyby se nám dotyčný omluvil, kdyby podal ruku k usmíření. Jenže toto je nesprávný směr uvažování. Musíme odpustit, i pokud dotyčný o smíření nestojí. Sílu odpustit věřící člověk získává u Krista a to především proto, že to je Bůh, který v Kristu odpustil nám.
Nakonec ještě jedna věc. Kdo nenese ovoce, dopadne stejně jako ratolest, která nenese ovoce. V podobenství je psáno, že bude vyvržena na oheň a spálena. Nevím, co přesně tato slova znamenají. Jisté ale je, že být křesťanem a nést ovoce by mělo být stejně přirozené, jako vinný kmen obsypaný vínem. Pokud tomu tak není, vinice resp. keř je nemocný. Logický závěr by tedy měl být audit našich aktivit. Jenže tento text říká něco jiného – udělej si audit toho, jak jsi blízko Kristu. Pokud jsi v něm, ovoce se dostaví. Pokud ne, buď jsi buď pouhým aktivistou, nebo dáváš kyselé hrozny.
1. Pokud piješ víno, jaké máš nejraději? Poznáš kvalitní víno od „vína pro Pražáky?“
2. Co si představuješ pod výrazem „nesení ovoce?“
3. Ježíš v tomto podobenství konkretizuje nesení ovoce na některé oblast. Vyjmenuj je.
4. Proč nemůžeme nést ovoce bez Krista? Přece sloužit lze i bez něj (i když to není ideální stav). Jak myslíte, že se liší služba při kmeni a mimo kmen? Pozná se to vůbec?
5. Jedno z ovoce je láska (vv12). Co podle vás znamená položit svůj život za své přátele? Jak toto aplikovat v tvém společenství?
6. Další ovoce je poslušnost (zachovávejte má přikázání). Nevede tento příkaz k legalismu (zákonictví)? Víš o nějaké oblasti, kde zápasíš s neposlušností? Tedy víš, co bys měl či neměl konat, ale nekonáš? Dá se to změnit? Jak?
7. Proč je v Písmu tak často propojován charakter s ovocem (se službou?)
8. Oslovilo tě něco z tohoto studia či z textu kázání?