Bible a slovo Boží

Úvod – slovo Boží nebo vyprázdněné zboží?!

Nedávno mě zastavil jeden muž s otázkou, co má dělat, když jeho dívka chodí každý den na mši. Ptal jsem se ho, v čem je problém. Hovořili jsme spolu a na konci rozhovoru řekl, že tam chodí proto, že sbírá sílu ze svátosti eucharistie na den, který je před ní. Tímto příkladem neříkám, že máme nebo nemáme brát každý den tělo a krev Páně. Chci ukázat následující posun. Když začínala reformace, reformátoři tvrdili, že jeden z hlavních způsobů, jak Bůh hovoří k člověku, není svátost eucharistie, ale že Bůh k člověku promlouvá skrze Písmo. Navíc člověk již nepotřebuje prostředníka v podobě kněze, který jediný může vysluhovat eucharistii, která zpřítomňuje Krista. Krista zpřítomňuje Bible – Boží slovo a k tomu si člověk vystačí sám. V protestantských chrámech a modlitebnách nebylo v centru náčiní k VP a oltář, ale kazatelna. Důvod byl jasný – to, co zprostředkovává nebo zpřítomňuje lidem Krista, není svátost, ale slov - v duchu textu „slovo se stalo tělem“. To, co pro onu dívku znamená svátost eucharistie (VP), by pro nás mělo bát slovo.

Reformátoři věřili, že kazatel vyřizuje Boží slovo a tím lidem zprostředkovává Krista. Proto tradičně na evangelických teologických školách bylo a do jité míry je věnována největší pozornost přípravě kázání. Dnes ale slyšíme, že je to přežité, že členové od kazatele neočekávají až tak slovo, ale pastoraci, vedení a nevím co ještě. Toto vše je legitimní, zároveň vidíme, že důraz na slovo jako to, co zpřítomňuje JK se postupně ztrácí. Tuto realitu vidíme nejen v církvi, ale někdy i u sebe a to tak, že Bibli buď nečteme, nebo ano, ale nic nám to moc nedává. Stejně tak pro mnohé není příliš vysokou prioritou nechat se vyučovat Božím slovem. Ne vždy tomu tak je, ale jisté trendy jsou patrné… Snad je to tím, že jsme zaplaveni informacemi, a jak někdo podotkl, slovo je smetí, stalo se struskou, snad je to z jiných důvodů… V podobném duchu mi jeden křesťanský poradce nepřímo řekl, že Písmo – Bible pomoc lidem nepřinese, zvláště v době moderních terapeutických postupů, které naroubované na křesťanství určitě úlevu přinesou…

Slovo jako GPS

Podívejme se, jak se na Písmo dívá Žalmista. Ž 119, 105… svíce nohám mým jest slovo tvé a světlem cestě mé. Pisatel na tomto místě otevřeně přiznává – nevidím. Člověk nemusel žít v postmoderním věku inflace slova, aby ztratil orientaci, aby začal žít jen podle pocitů či toho, jak žijí druzí. I kdysi se doba stávala nepřehlednou a i kdysi byli lidé, kteří si dobře uvědomovali, že nevidí, že ztrácí orientaci. A uprostřed této skutečnosti najednou žalmista vyznává – orientační bod existuje a je jím Písmo, Tvoje slovo. Několikrát se mi stalo na kole, že jsem jel a najednou nevěděl, kde jsem. Volal jsem domů s prosbou, aby se manželka podívala na www.mapy.cz a poradila mi, jak dál. Něco podobného žalmista vyznává ve vztahu k Bibli – je mi světlem, loučí nebo GPS. Písmo osvětluje naše cesty životem dvěma způsoby. Jednak tím, že když ho čteme, postupně proměňuje naše myšlení. Děje se to, co je v Bibli popsáno jako „mít mysl Kristovu“. Toto se děje na principu, že tě ovlivňuje to, co do sebe vpustíš. A to platí jak o jídle, tak o duchovní potravě. Druhý proces se odehrává tak, že člověk vědomě hledá odpověď na nějakou otázku, čte text Písma a někdy odpověď přijde. Když jsem zažil svoje zdravotní problémy a hledal odpověď proč, Pán mi dal verš o tom, že Boží syn se naučil poslušnosti skrze utrpení. Byla to jasná odpověď do mé tehdejší situace…

Toto vše by mohlo vést k závěru, že Bible nás má hlavně poučovat, dávat směr. To by bylo málo.

Slovo jako milostný dopis

Ž 119:103 Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa.

Žalmista zde hovoří o lahodné chuti – tedy Bibli nečtu z jakéhosi „musu“, ale protože chci nebo protože toužím. V mém stole mám jak posvátnou relikvii hromadu dopisů, které mi psala Daniela, když jsme spolu chodili. Svým způsobem lituji dnešní „chodiče“, že nezakusí rozechvění při rozbalování dopisů nebo rozechvění, když se dozví, že mají dopis od svého milého na poště. Asi mi budete věřit, že k přečtení těchto dopisů jsem se nikdy nemusel nutit a nejen to – že jsem je četl stále dokola. Stejně se nemusíme nutit jít to, co nám chutná. Podobný vztah k Písmu vyznává žalmista. Svůj vztah k Písmu přirovnává nejen k medu, ale i hlídce: Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Ž 130, 5 – 6

Pokud jste někdy byli na hlídce, potom víte, že nejhorší únava přichází k ránu – přesně jak to popisuje žalmista. Strážný sleduje každou minutu. Pisatel tento stav přirovnává k četbě Písma – tak jako se nemohu dočkat, až přijde ráno, tak očekávám na Slovo. Ptám se sebe ale i nás, zda to co popisuji, vůbec známe…

Slovo jako poklad

Když J. A. Komenský odcházel do exilu, když s bolestí poznával, že jeho milovaná Jednota bratrská je systematicky vyhlazována, píše svému národu následující slova: "Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení; nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím, ...odkazuji tobě za dědictví knihu boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti byl poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci ztrávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání." ("Kšaft umírající matky Jednoty bratrské", 1650)

Komenský píše, že to nejdražší, co národu odevzdává je Písmo svaté – Bible. Oblastí, které stará Jednota zanechala, bylo mnohem více, ale Komenský vyznává, že to nejdražší je Písmo svaté. V okamžiku, kdy se z našich životů, rodin, skupinek a sboru vytratí četba a studium Písma, potom se obávám, že se začneme stávat jakousi podivnou psychoterapeutickou skupinou, postavenou na směsici prožitků, útržků různých názorů a postojů, které ale nemají s Písmem nic společného.

Slovo jako rentgen

Podívejme se ještě na jeden verš: Žd 4:12 Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. 13 Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

            Když jsem byl na polední operaci, velmi mi pomohla jedna doktorka, která na magnetické rezonanci odhalila „bláto ve žlučovodech“. Jednalo se o jakési miniaturní kamínky, které působili bolest a zánět. Boží slovo je vlastně určitý rentgen. Ptám se, jak moc hledáme odpovědi v Písmu na oblasti, které řešíme, zda jsme ochotni na základě oslovení Božím slovem něco dělat jinak. V tomto textu vidíme, že jedna věc je, co někdy pochytíme, co cítíme, druhá potom Boží oslovení., které naše představy může pořádně změnit.

            Závěr – nechat se o - Slovit

Když je v češtině předložka „o“, někdy to znamená něco ve smyslu přidat, připojit. Např. o-plodnit, o-zřejmit, o-psat, o-balamit nebo v našem kontextu o-slovit. Jak se tedy nechat oslovit? Určitě záleží, s jakým srdcem vůbec k Písmu přistupujeme, jak moc jsme ochotni nechat Bohem měnit. K tomuto vnitřnímu nastavení bych chtěl ukázat na pět způsobů, jak lze přijímat text Písma. Jedná se u čtení, studium, naslouchání kázání, meditaci a učení se zpaměti. Kdosi těchto pět způsobů přirovnal k pěti prstům držícím Bibli. Čím méně prstů Bibli drží, tím je větší pravděpodobnost, že nám vypadne z rukou.  Přidal bych ještě jednu věc a tou je pravidelnost.

            Mnohokrát jsem byl tázán nevěřícími, jak uvěřit Bohu. Moje odpověď je – zkus s Ním začít komunikovat, oslov ho, řekni mu, co k němu cítíš. Vztah začíná komunikací. Pokud věříme, že víra je mj. vztah s živým Bohem, potom se zřejmě bez komunikace neobejdeme a to neplatí jen o nevěřících, ale o všech lidech, včetně těch, kdo věří. Bůh se rozhodl s námi komunikovat především skrze své slovo. Je dobře, že hovoříme o modlitbě, jenže modlitba je především naše oslovení Boha. Potřebujeme i jeho oslovení. A tím je mj. právě slovo.

Několik otázek k textu:

• V kázání bylo Boží slovo přirovnáváno k různým věcem. Která z nich je vám v souvislosti s Písmem nejbližší? Proč?

• Jaké jsou tvoje největší stimuly Bibli číst?  Co ti naopak brání?

• Pokud máš rodinu nebo jsi vdaná/ženatý, jak vypadají vaše společná zastavení nad Biblí?

• Máš nějaký systém v četbě a studiu Písma?

• V textu (kázání) zaznělo pět způsobů přijímání Božího slova. Jaký ti je nejbližší?

• Co myslíš, že je potřeba k tomu, abych prožil Boží oslovení skrze Písmo? Kdy naposledy jsi takové oslovení prožil? O co šlo?

• Je v textu něco, co tě oslovilo nejvíc? Proč?