Existuje peklo?
Peklo
Lukáš 16:19 Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. 20 U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů,21 a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu(n) toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. 22 I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. 23 A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho(p) Lazara. 24 Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ 25 Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. 26 A nad to vše jest(q) mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ 27 Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu,28 neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘29 Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ 30 On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ 31 Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘„
Nejen z tohoto podobenství vidíme, že Ježíš věřil existenci pekla. Přečtu ještě pár jeho výroků na toto téma.
Matouš 25:41 Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
Marek 9:45 A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. 47 A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; lépe je pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla,
Matouš 13:40 Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. 41 Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, 42 a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.
Matouš 25:29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 30 A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Zjevení Janovo 20:13 Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. 14 Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. 15 A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.
Jedná se o místo odsouzení bezbožných, kdy Písmo nám nechce sdělovat stejně jako o nebi detaily. Neměli bychom si představovat jezero, které neustále hoří a v němž plavou hříšníci, kteří se nemohou utopit a proto jsou spalováni věčným ohněm. Spíše se jedná o obraz soudu a hlavně o místo nebo stav, kde není Bůh a kde již není naděje. Skřípění zubů chce naznačit hněv, zuřivost, když si člověk uvědomí, jakou udělal chybu. Pasáže o pekle nemůžeme ignorovat, protože o nich velmi jasně mluvil Kristus.
Bible učí, že umírají-li lidé, kteří směřují do pekla, jsou před fyzickým Kristovým návratem, vyloučeni s Kristovy přítomnosti, ale nejsou na nějakém fyzickém místě, protože nemají tělo. Při poledním soudu bude naše tělo vzkříšeno a duše se s ním opět spojí. A právě při druhém příchodu pak budou ti, kdo budou odsouzení uvrženi do pekla.
Je ale třeba dodat, že peklo je trestem, ale není mučením. Znamená vynesení definitivního rozsudku, který oznamuje, že člověk opakovaně odmítal žít podle záměru, kvůli kterému byl učiněn. Je tedy trestem ale i přirozeným důsledkem určitého způsobu života. Chesterton to vystihl slovy Peklo je poklonou skutečnosti lidské svobody a důstojnosti lidské možnosti volby.
Nechci v tomto kázání hovořit o posmrtných věcech, spíše se chci ptát, jak může dobrý Bůh připustit peklo? Nejedná se spíše o jakousi středověkou představu? Nebo o pozůstatek představy jakéhosi kmenového zlého Boha?
Pokusím se na tuto otázku odpovědět. Naše kultura se výše uvedeným biblickým textům vzpírá. Je nepředstavitelné, že by Bůh měl soudit nebo dokonce trestat či se hněvat.
Pojďme se na některé námitky podívat. Bůh je Bohem lásky a proto se nemůže hněvat a být spravedlivý. Jenže pravda je taková, že každá skutečně milující osoba je někdy plná zloby a to nikoli navzdory lásce, ale díky svojí lásce. Pokud vidíte nějakou osobu a vidíte, že ji někdo ničí anebo dokonce že ničí ona sama sebe, vaše reakce není, ale to přece nevadí, ať si užívá svojí svobody, ale rozzlobíte se. Citát: Pomyslete, jak se cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním. Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně miluje. Na mnoha místech Bible čteme, že Boží hněv pramení z jeho lásky a potěšení z toho, co stvořil. Hněvá se na zlo a nespravedlnost, protože obojí ničí jeho mír a integritu.
Miroslav Wolf z Yale university napsal: Kdyby se Bůh nehněval na nespravedlnost a lež a neučinil by konečnou přítrž násilí, nebyl by to milující Bůh, jehož by stálo za to uctívat. Wolf vlastně říká, že násilí vzniká z nedostatku víry v Boha odplaty. Jiný myslitel, držitel Nobelovy ceny C. Milosz napsal: Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni.
V každém z nás je smysl pro spravedlnost, otázka je, jak ho uspokojit, aniž bychom v sobě živili touhu po pomstě. Podle ateistického konceptu, který s Bohem nepočítá, vlastně není rozdíl mezi Stalinem a Janem Husem. Ano žili jinak, ale oba zemřeli a po smrti je nicota, takže žádná spravedlnost, nic. Anebo je Bůh, který soudí a který je konečným zdrojem spravedlnosti.
Jenže je k soudu třeba peklo? Proč posílat lidi do pekla? Podívejme se na podobenství, které jsem četl na začátku. Vidíme boháče a Lazara. Boháč nežádá o propuštění z pekla, ale říká, že Bůh mu neposkytl dostatek informací o posmrtném životě. Je také zvláštní, že na rozdíl od Lazara boháč nemá jméno. Toto naznačuje skutečnost, že svoji identitu, kterou jméno dává, nezakládal na Bohu, ale na jmění. Jeho „jméno“ je boháč. Jenže tuto identitu mu nepřidělil Bůh, ale on sám. Jinak řečeno, peklo je svobodně zvolená identita odděleně od Boha, kdy se já sám sobě stávám bohem.
Druhá věc, která je v příběhu naznačena, je, že jsme svědky izolace, kdy dotyčný člověk stále více obviňuje druhé lidi a okolnosti, aby ospravedlnil svoje chování. S. C. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: fantastický výlet z pekla do nebe líčí, jak lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou nabádáni, aby se zbavili svých hříchů, v jejichž důsledku byli polapeni peklem. Jenže oni to odmítnou.
Lidé v pekle jsou v Lewisově knize zkroušení, nešťastní, ale autor objasňuje proč. Vidíme jejich pýchu, stihoman, sebelítost, jistotu, že ostatní jsou ti špatní a toto všechno v nich běsní jako požár. Ztratili pokoru, příčetnost. Jsou uvězněni v kobce své soběstřednosti. Trvale se rozpadají a trvale obviňují všechny okolo sebe, ze svého stavu. Představa Boha vrhajícího svíjející se lidi do pekla, lidi, kteří prosí Boha, aby je do pekla nevrhal, je absurdní. Lidé v Lewisově autobusu mají svobodu, kterou si sami nadefinovali. Jejich největší omyl je v přesvědčení, že když budou následovat Boha, ztratí svobodu. Jenž v tomto je ironie, protože volbou proti Bohu ztratili vlastní svobodu a zničili svůj potenciál dosáhnout svobody. Lewis proto peklu říká největší monument lidské svobody. V Řím 1, 24 čteme: Bůh je podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneužívají svá těla. Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že jim poskytne to, po čem nejvíce touží. Ještě jednou Lewis: Existují pouze dva druhy lidí – ti, kteří řeknou Buď vůle tvá Bohu a ti, jimž Bůh nakonec řekne: Buď vůle tvá. Všichni co jsou v pekle, si vybrali sami. Bez volby svého vlastního osudu by peklo nebylo peklem.
Myslím, že někdy zapomínáme na to, že Bůh je nejen milující, ale i spravedlivý a svatý. Že hřích není jen tak nějaké selhání, ale hřích stál život Božího syna. Že na něm Bůh odsoudil naše nepravosti. Možná si řekneme, že to mohl udělat jinak, třeba tak, že by je prostě přešel. Jenže když soudce jen tak něco přejde, pak není spravedlivý. Aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, je třeba trest anebo milost. Bůh potrestal Ježíše, aby nám byla dána milost. Jenže aby byla dána milost těm, kdo si jí zaslouží? Nikoli, ale těm, kdo o ní stojí, kdo svých hříchů litují. Ostatní milost nedostanou a vztahuje se ně spravedlivý trest. V absolutním měřítku věčné odloučení od Boha, což ale není nic jiného, než pokračování toho, jak tito lidé žili již na zemi, pokračování toho, pro co se svobodně rozhodli.
Nikdo z nás neví, kdo kde bude po smrti. Tedy měli bychom tuto jistotu mít my, ale do druhých nevidíme. Jisté je, že Bůh se z existence pekla neraduje, jeho cílem je, aby všichni spaseni byli. Ke spasení ale nikoho nenutí, aby ho následoval a aby přijal jeho trest, který nesl na sobě Ježíš. Jenže pak platí, že si trest poneseme sami.
Nás, kteří Krista známe, by toto mělo motivovat hovořit s druhými o Ježíši, ti, kdo Krista neznají, by toto realita pekla mohla motivovat k hledání Ježíše.