Společenství církve
Pro nevěřící je církev někdy synonymem vymývání mozků a sexuálních skandálů, pro věřící někdy jedním z mnoha zájmových kroužků, který mi pomáhá s výchovou dětí, s duchovním růstem a případně s nalezením přátel. Situace v Čechách je v porovnání se světem ve vztahu k církvi trochu specifická a to zřejmě díky 300 letům spojení oltáře a trůnu, následně první republice, která do jisté míry svoji identitu staví na hesle pryč od Říma – což znamená nejen pryč od církve ale i pryč od Rakouska, které bylo hluboce propojeno s Římskou církví. Po relativně krátké době následuje období nacismu a pak komunismu, kdy nejlepší osobnosti, které církev má jsou povražděny nebo končí v nuceném exilu. Další část se ohýbá a zůstává mlčící většina a pár statečných, kteříže nemají šanci, aby byl slyšet jejich hlas. Když se takto velmi zběžně podíváme na vlastní historii, není divu, že se mnozí dívají na církev tak, jak se dívají. Když někdy lidé kritizují církev říkám jim zhruba následující. Církev dělala a dělá chyby, zároveň – jakkoli vám to nepřeju, kam půjdete se svými rodiči nebo sami, budete-li nevyléčitelně nemocní? Půjdete do hospicu a kdo zřizuje a provozuje všechny hospici v ČR? Církev. Máme zde další instituce – Armáda spásy, Naděje, azylové domy, různé kluby mládeže, domovy pro svobodné matky, Teen Challenge atd. Nechci dnes ale obhajovat církev, jen říci, že některé negativní výroky, i z řad křesťanů, jsou hloupé a neobjektivní.
Když čteme v Bibli o tom, že lidé přicházeli k víře v Ježíše, potom vidíme, že se zároveň stávali součástí církve. Nikdo je k tomu nenutil, ale sami pochopili, že víra v Krista má dvě roviny. Vertikální – tedy já a Bůh, a horizontální – tedy já a druzí. Chtěl bych se podívat na dva obrazy církve a našeho společenství, které považuji za nosné.
Boží rodina
Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. Oz.11,1 V tomto textu se píše o Izraeli, nicméně tento výraz lze přenést do roviny Božího lidu, kterým jsme a který Hospodin přirovnává ke svému synu
Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Ef.2,19
Pán Bůh na tomto místě vlastně potvrzuje text z Ozeáše, když říká, že patříme k Boží rodině.
Písmo připodobňuje církev k rodině ne k instituci či organizaci. Pojďme se podívat na několik rysů rodiny s tím, že se je pokusíme aplikovat do reality církve a ještě konkrétněji, do roviny tohoto společenství.
Nevybíráte si sourozence ani rodiče. Zdravá církev je pestrá směsice lidí, kteří by spolu za normálních okolností nic moc neměli. Na jednu stranu zajisté najdeme v církvi řadu sociologických rysů, zároveň si však dovolím tvrdit i opak – tedy že církev je sociologický nesmyl. Nebo ještě přesněji – zdravá církev je sociologický nesmysl. Asi bychom nenašli jiné společenství, kde se pravidelně setkává profesor s dělníkem, matka v domácnosti s úspěšným podnikatelem, důchodce s člověkem na vrcholu sil, člověk dokončující doktorát z matematiky s člověkem, který sotva dodělal základní školu, bývalý vězeň s člověkem, který má čistý rejstřík atd. Dnes rovněž není běžné, aby spolu tvořili mladí lidé společenství bez toho, že by spolu spali, není běžné, aby lidé dávali část svých peněz – a často část nemalou, na jakousi, hlediska vnějšího pozorovatele, abstraktní ideu… a mohl bych pokračovat. Vybavuje se mi citát H. Nouwena – „společenství je místo, kde je vždy někdo, s kým byste chtěli žít ze všech nejméně.“ Několikrát se mi stalo, že mi lidé řekli zhruba následující – to snad není možné, že Adama a Martin jsou tvoji synové. Když Adam vidí západ slunce, vidí otevírající se nebe. Když to samé vidí Martin, komentuje to slovy, že mu to připomíná, jako když spadne atomová bomba. Jeden chce k narozeninám ninjovský oblek, druhý lego… Nevybrali jsme si je, ale oba jsou naši, oba se učíme milovat. Církev si na rozdíl od organizací svoje členy nevybírá a v tom je její síla a zranitelnost zároveň.
Rodinu tvoří všichni její členové. Ne jen otec a matka, ne staršovstvo a kazatel, ale všichni. A nejen to, všichni v ní mají své jedinečné, neopakovatelné místo. Jako dítě církve – vzpomínám na jednu starou paní, jak nám po bohoslužbě rozdávala bonbóny. Taky vím, že rodiče z toho byli dost nešťastní, protože bonbony byli zjevně po záruce. Nějak mi utkvěla – díky ní se mi sbor stával místem, kam jsem chodil rád. Nebo si vzpomínám jednoho kluka, který, když jsem dozpíval, se mnou chodil až domů a naslouchal mi. Byl asi o 10 let starší, nevím, zda v tom viděl smysl, ale díky jemu jsem vydržel v církvi. Najednou vidím, jak různí lidé, různého věku, mi pomohli na cestě za Kristem. Zároveň ale vnímám, že každému sboru hrozí nebezpečí v tom smyslu, že nastane situace, kdy rodinu (sbor) začne tvořit jen pár lidí. Kdy nastane syndrom udřených rodičů či prarodičů a vysmátých dětiček, kteří mimo svých úsměvů případně nespokojenosti nic do společenství rodiny nepřinášejí. Záměrně jsem vybral slovo „tvoří“. Tvořit znamená cosi aktivního, já něco dávám – podle svých možností resp. obdarování. Znakem nezdravé rodiny je, když někdo začne vnímat rodinu pouze jako místo, kde beru. Tyto stavy jsou legitimní, když jsem nemocný, když se mi nevede dobře, pak rodina má fungovat jako záchranný kruh, ale nemá tomu tak být stále.
S tímto souvisí třetí rys rodiny jako církve, který bych se pokusil vystihnout slovy matky J. Wesleye – které dítě mám nejraději? To, které je v daném momentu nemocné, které trpí. Další rozměr rodiny – místo, kde mohu přijít se svým trápením bez toho, že trápení bude definováno jako slabost. Možná zde je největší rozdíl oproti instituci, která přijímá, pokud podáváte výkony. Za to jste nakonec placeni. Od toho ve sboru funguje domácí scházení, od proto je možné přijít za někým, komu důvěřuji. Zároveň zde někdy vidím problém – někdy chodíme za druhými proto, že chceme potvrdit to, co chceme slyšet. Když to neslyšíme, děláme závěr, že není za kým jít.
Tělo Kristova a nevěsta Kristova
Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. Ef 1, 22 - 23
Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.1 Kor 12
Poněkud zvláštní výraz „tělo Kristovo“ – proto bych si ho dovolil přeložit. Církev je páté evangelium. Ať chceme nebo ne, lidé posuzují křesťanství podle církve. Tedy nevidí Krista nebo doslova Ježíšovo tělo, ale vidí církev. Nakonec mnoho lidí, kteří se setkali osobně s Kristem, učinilo svůj první krok skrze církev resp. skrze vztahy, které viděli mezi křesťany. Ale platí i opak.
Když Bible přirovnává církev k tělu, potom vidíme několik důsledků. První by se dal shrnout do slov – potřebujeme se, stejně jako se potřebují jednotlivé údy v těle. Zároveň tělo je cosi reálného, tedy potřebujeme se reálně. Co to znamená? Mnohokrát jsem slyšel tvrzení, že mi stačí, že jsem členem neviditelné církve. Zní to hezky, téměř mysticky a hlavně je toto tvrzení příjemné, protože je o ničem. Ono je totiž velmi hezké být součástí jakéhosi neviditelného bratrstva. Jenže když v Bibli čteme o církvi, potom ta se skládala ze zcela konkrétních lidí z masa a kostí. Chápu, že termín neviditelná církev chce odlišit ty, kdo do církve chodí jen z tradice od těch, kteří skutečně následují Kristovo učení. Nicméně je třeba tímto termínem operovat opatrně. Když se vrátíme k obrazu těla, potom je příznačné, že když je nemocná jedna část těla, ovlivňuje to celé tělo, i když mnohokrát si toho nejsme hned vědomi. Jedna pomluva, kořen hořkosti a další syndromy mohou v konečném důsledku vést ke špatným koncům.
Gal 6:1 Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Kol 2:8 Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.
Na mnoha místech v souvislosti s církví (společenstvím) čteme „dávejte si pozor“. To, že ve společenství jsou dobré vztahy, to, že tělo funguje dobře, není nic samozřejmého.
Druhá důležitá věc – tělo potřebuje výživu. Živiny, které potřebuje zdravé církev, nejsou ničím neznámým – je jím Boží slovo, evangelizace, modlitba atd. Pro naše společenství v tomto bodě vidím určité mementum – hodně sloužíme, mnozí jsme nasazeni v mnoha oblastech a jsem za to velmi vděčný. Zároveň nám hrozí, že přestáváme brát, považujeme to za zbytečnost.
Tělo Kristovo – středem církve je Kristus a největší ambicí a touhou je líbit se mu. Pro mě jako muže je zajímavé pozorovat, kolik týdnů před svatbou dívky řeší svatební šaty. Proč? Nevím, ale myslím, že se chtějí líbit ženichovi. Možná o toho je zvyk přijet na svatbu těsně před svatbou a šokovat ženicha. Církev je společenstvím lidí, kteří mají daleko k dokonalosti, přesto usilují o to, líbit se Kristu, což přeloženo do konkrétních slov znamená touhu následovat jeho učení a žít podle toho, jak nás učil. Pokud se církve skládá z lidí, pro které Kristus není Pánem, kteří mají Krista jako dobrého učitele, který ale nemá nárok promlouvat do jejich života, dříve či později církev vymře.
Závěr: Mnoho času trávím přemýšlením o církvi nebo společenství v tomto sboru. Vím o našich silných, ale i slabých stránkách. Vím, jak snadno se mezi křesťany může podrůst kořen hořkosti, falešné učení, jak snadno se mohou začít šířit negativní pocity, jak snadno podlehneme přístupu „církev jako jeden z mnoha koníčků“, není ani výjimkou, že se církev či sbor časem rozpadne. Proto někdy děkuji PB slovy – děkuji, že církev není moje dílo a že se mnou nestojí ani nepadá. Nemám to v rukou, chci ti dát to nejlepší co umím a zároveň tě prosím, abys byl tím, kdo toto společenství vede.
- .Jak vnímáš sbor? Vidíš ho jako rodinu? Proč ano a co to naopak chybí?
- Pokud ses stal členem sboru, něco si sliboval Bohu a lidem. Pamatuješ si ještě co? Znamená pro tebe něco tento slib?
- Pokud se cítíš součástí Boží rodiny – tedy sboru, co této rodině chceš přinášet? Jak to konkrétně děláš?
- Myslíš, že lze být křesťanem bez církve? Proč dnes existuje řada křesťanů, kteří toto vyznávají? Co bys jim řekl?
- V textu čteme, že jedním z „ambicí“ nevěsty je líbit se ženichovi. Jak konkrétně ty, jako součást církve, se snaží líbit Kristu?
- Tělo potřebuje výživu – stejně tak tělo Kristovo. Kde se duchovně živíš? Je pro tebe sbor místem, kde se můžeš duchovně živit?
- Oslovila tě nějaká myšlenka, otázka v tomto studiu? Proč, co bys chtěl změnit ve svém vztahu k církvi resp. sboru?