Zj 2, 1 - 7

Pokusme se podívat na Efez jako na příklad sboru či církve s jeho zápasy, prohrami i vítězstvími.

Pochvala a příklad

… znám tvou službu. Když jsem četl zmiňovanou knihu, potom jeden z největších úpadků prodělávají církve, které se zaměřují pouze na uspokojování duchovních potřeb lidí. Jinými slovy církve, do kterých lidé chodí podobně jako do hypermarketu pouze s tím rozdílem, že v hypermarketu za zboží musíte platit, kdežto církev nabízí duchovní služby zadarmo. „Dodavatelé posvátna“ jsou z větší míry placeni státem. Z krátkodobého hlediska toto funguje, z dlouhodobého je to podobné, jako když máte doma děti a jediné co od nich chcete, je aby doma přespali a učili se. Člověk zřejmě nebyl stvořen pouze k tomu, aby jen přijímal a konzumoval. Otázka skutků je pro nás protestanty poněkud ožehavá… na jednu stranu jsme spaseni z víry, na druhou stranu má v Písmu texty jako např:

Mt 25:31 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;

32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce postaví po pravici a kozly po levici.

34 Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne…

Nechci tento text vykládat, jen vidíme, že skutky hrají roli, mají před Bohem význam. V jakém kontextu ještě bude řečeno.

Úsilí a vytrvalost – již ve slově vytrvalost se skrývá význam: To, co trvá. Asi není problém se pro něco nadchnout. Dlouhou dobu jsem pracoval jako celocírkevní pracovník a moji kritici - kolegové mi někdy vyčítali, že mám snadnou práci, která se skládá z toho, že někam přijedu, zazářím a odjedu. Na rozdíl od nich, kteří musí den co den pracovat na jednou sboru, nikdy nezazáří a kteří, na rozdíl ode mě, musí projevit vytrvalost. Nechci s tímto polemizovat, problém je poněkud složitější, jenže je jasné, že vytrvalost je vlastnost, která je vzácná. Mnohem snadněji se pro něco nadchneme, než u něčeho vydržíme. Toto by mohli vykládat nekoneční začátečníci… Sbor v Efezu dostává pochvalu za to, že snášel útrapy uprostřed těžkých zkoušek. Právě uprostřed nesnází je těžké zachovat věrnost. Konkrétně když se věci hroutí, když se nelze dovolat spravedlnosti, když bolí tělo, když se nedaří… jedna reakce je vzpoura, hádání se s Bohem či s lidmi, jenže dnes, myslím, je mnohem běžnější reakce již zmiňovaná lhostejnost. Prostě mi dejte pokoj a nechte mě, abych si dělal, co chci, abych se uzavřel do svého světa, tam byl sám sobě pánem a hlavně abych do ničeho nemusel investovat úsilí.

Zachoval jsi věrnost poznané pravdě – toto souvisí s předešlým bodem. Do sboru se dostali tzv. Mikulášenci nebo v jiných překladech Nikolaité, kteří se ukázali jako falešní učitelé. Jedna z charakteristik falešných učení v době Jana, ale i dnes byla, že tvrdili, že není potřeba církev. Církev skutečně není zprostředkovatelka spásy, zároveň církev je ustanovena Kristem. Tedy dost dobře nelze říci – není jí třeba. Efezští se vyrovnali falešným učitelům tím, že stáli na poznané pravdě. Zde je důležitý princip. Církev by měla stát na pravdě evangelia nikoli na marketingových tricích nebo na manipulaci se svými členy nebo na silných osobnostech. Když falešní učitelé přišli, Efeští jejich učení poměřovali učením apoštolů. Myslím, že dnes nám hrozí, že poměřujeme úspěšnost církve, sboru nikoli učením apoštolů, ale tím, zda se nám v církvi líbí, zda nám vyhovuje kázání, zda je zde práce s dětmi atd. Toto vše a mnohé další oblasti jsou důležité, na druhou stranu falešní učitelé, kteří se vloudili do efezského sboru, zřejmě mnohým lidem imponovali a zřejmě leccos dělali dobře. I proto vidím jako důležité, že ve sboru fungují skupinky i generační setkávání, kde se studuje Písmo.

Ale… opustil jsi první lásku. Na jednu stranu se sbor uchránil před falešným učením, jenže naše láska nepatří pravdě, ale osobě, učitelovi, nikoli učení. Všimněme si, že Kristus oceňuje službu, vytrvalost, věrnost pravdě, ale toto jakoby nestačilo. Nepřichází ale další požadavek co by měli dělat, v jaké oblasti by měli přidat. Efeští si vedli dostatečně dobře a dělali vše, co měli. Zřejmě bychom v jejich sboru nenašli žádnou chybu. Obětaví, vytrvalí, písmáci…. Překonali krizi. Žádný velký hřích se mezi nimi nevyskytoval. Odolali tlakům z vnějšku, ale podlehli tlakům zevnitř. Konkrétně řečeno – chybí ti láska a proto připomínáš ozubená kola, která se sice točí, ale chybí jim vazelína.Možná bychom řekli, že láska je neměřitelná, že toto je příliš abstraktní požadavek. Jenže si představte následující věc. Dáte svojí manželce dárek, staráte se o děti, snažíte se dělat, co jí na očích vidíte a ona se vás zeptá: „Miláčku, proč to pro mě děláš“? Vy jí odpovíte: Protože to je moje manželská povinnost nebo dělám to z hlediska vyššího principu mravního. Asi by se jí to nelíbilo, protože by chtěla slyšet, že to děláte z lásky. Prostě i na motivech záleží. Proč je láska tak důležitá? Protože láska dává všem výše zmiňovaným věcem hodnotu a smysl. Můžete sloužit, ale z pocitu strachu, můžete být vytrvalý, ale abyste sobě nebo druhým něco dokázali, můžete být věrný pravdě, ale jen abyste dokázali druhým jejich nepravdu…

Asi cítíte, že bez lásky jsou všechny tyto vlastnosti jaksi na vodě a někdy dokonce vedou spíše k fanatismu nebo pocitu viny.  Je příznačné, že existuje dost lidí, kteří kdysi byli velmi nasazeni pro službu Pánu a teď nemohou církev ani cítit. Hovoří o tom, že byli zmanipulováni, že službě Bohu věnovali vše a teď když nepodávají výkon, nikdo o ně nestojí. Jedni z duchovně „nejzaseknutejších“ lidí jsou bývalí oddaní služebníci. Proto je tak důležité, aby to co dělám pro Pána, vycházelo z lásky k němu, aby to co dělá církev, vycházelo z lásky k pánu církve. Několikrát jsem byl svědkem rozhovoru, který se nesl zhruba v dimenzích, je obětavý, pracovitý, nasazený pro Boží království ale je nesnesitelný. Chybí mu láska… Když jsem s dotyčným mluvil, argumentoval zhruba takto… snažím se, dřu a nikdo mě neocení. Jenže nikdo nezpochybňoval snahu, problém byla láska resp. její nedostatek. Když PJ hovoří o posledních dnech, charakterizuje je takto: Mt 24:9 Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. 10 A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; 11 povstanou lživí proroci a mnohé svedou 12 a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. 13 Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

PJ hovoří, že opadne láska mnohých… jakoby od této reality se odvíjelo vše další.

H. Nouwen v knize Život milovaných dětí, popsal svůj vztah s jakýmsi Fredem Bratmanem – redaktorem New York Times, který s Nouwenem přišel udělat interwiew. Po prvním setkání Nouwen vnímá Bratmana jako „vězně za mřížemi společnosti, která ho nutí pracovat na něčem, čemu nevěří. Jak jsem se na něj díval, pocítil jsem k němu hluboký soucit - troufám si říci, že více než to - hlubokou lásku k tomu člověku. Za jeho sarkasmem a cynismem jsem cítil krásné srdce, které chtělo dávat, tvořit, žít plodný život.“ Neskončí však u jednoho setkání a muži se spolu spřátelí. Bratman později prosí Nouwena, aby napsal něco pro jeho přátele o duchovním životě. Nouwen uvažuje, jak by mohl tento požadavek shrnout do několika slov. Nakonec jeho shrnutí vypadá takto: „Od chvíle, kdys mne požádal, abych napsal pro tebe a pro tvé přátele něco o duchovním životě, stále uvažuji, zda bych ti mohl, až si přečteš to, co jsem ti chtěl říci, shrnout všechno jediným slovem. Po celý loňský rok se mi to zvláštní slovo postupně vynořovalo z hlubin srdce. Je to slovo ‚milovaný‘, a jsem přesvědčen, že mi bylo dáno i kvůli tobě a tvým přátelům. Naše četné rozhovory mě vedly k vnitřnímu přesvědčení, že slova ´Ty jsi můj milovaný´ zjevila nejdůvěrnější pravdu o všech lidských bytostech, ať už patří k nějaké zvláštní tradici nebo ne. Frede, chci ti především říci, že jsi milován, a chci především doufat, že ta slova uslyšíš v té něžnosti a síle, jíž je láska schopna. Mým jediným přáním je, aby tato slova pronikla každý kout tvé bytosti: ´Jsi milován´.

Jak se tento rozměr našeho duchovního života vytratí, jak toto vymizí se sboru, naše služba a vše další se stane jen dřinou a povinností, která navíc nevydrží moc dlouho.

Přesně tento rozměr se vytratil z Efezského sboru, který z hlediska měřitelného růstu perfektně prospíval, z hlediska Boží optiky selhával, protože se vytratila láska. PJ říká – obnov svoje zdroje, vrať se k původní lásce. Jenže otázka zní jak?

Řešení

Rozpomeň se, odkud jsi klesl. Kde bylo tvoje původní místo? Kde byla tvoje první láska? Kde je ono místo? Je to Kristův kříž. Tam jsme se poprvé setkali s jeho láskou k nám. Znamená to opět se vrátit pod kříž, připomenout si, že jsem přijatý a milovaný a zároveň zde nechat to, co mi brání jít blíž ke Kristu. Mohou to být konkrétní hříchy, ale stejně tak vědomí, že vyprchala moje láska k němu. Že žiju, jako by Kristus nebyl. Že možná propadám do pocitů lhostejnosti. Zajímavé je, že Kristus zde hovoří i o tom, co se stane, když se církev, sbor ale i jednotlivec nevzpamatuje – pohnu tvým svícnem. Když hoří láska ke Kristu, sbor, jednotlivec dává druhým světlo. Nakonec to je posláním církve – být světlem světa. Pokud Kristus pohne svícnem, znamená to, že sbor přestává svítit. Sbor funguje, vše běží dál, ale chybí smysl existence. Zároveň je zde ale i zaslíbení – pokud budeš činit pokání, pokud se vzpamatuješ, dám ti jíst ze stromu života. Pro ty, kdy zvítězí je výhled, který přesahuje tento časný život.

Proč se tedy obtěžovat církví? Protože se v ní nachází lidé, kteří mají daleko k dokonalosti, zároveň kteří vědí, že dokonalost není cesta k Bohu ani k druhým. Onou cestou je láska, která se stává základem všeho dalšího konání a která všemu dalšímu konání dává smysl. A tuto lásku, bych přát všem nám. Lásku jak k Bohu tak k sobě navzájem.