Zj 3, 13 - 20

Rád bych začal ilustrací, které mi moc cti nepřidá. O prázdninách jsem vzal kluky na pouť a v rámci jedné atrakce nějaký muž převlečený za pohádkové zvířátko zval děti na provizorní stupínek s tím, že když zazpívali, dal jim plyšovou hračku. Velmi mne upoutala nějaká holčička, která na požádání zazpívala písničku Skákal pes. Když skončila, pán si vzal do merku naše kluky a vyzval je, aby šli na stupínek a i oni něco předvedli. „Problém“ je, že kluci umí většinou křesťanské songy. Proč problém? Protože jsem se najednou cítil strašně špatně, když jsem si uvědomil, že kluci půjdou nahoru a začnou zpívat třeba „pam, pam pampelišky“ nebo „kdo stvořil?“…nic jsem klukům neříkal, nicméně jejich rozhodnutí nejít na „pódium“, protože se styděli zpívat, jsem docela uvítal. Prostě a upřímně: zastyděl jsem se za to, že by to se učí doma a v besídce, měli vyjádřit veřejně. Cestou domů jsem přemýšlel nad svojí pokryteckou vírou, kdy o křesťanství hovořím před mnoha lidmi a kdy v takto jednoduché situaci selžu (trochu sem se cítil jako apoštol Petr).

Neříkám, že pouze tento příběh mne charakterizuje, chtěl jsem ale ukázat určitý rozpor víry. Prostě: „Když jsme děti doma, budeme si zpívat křesťanské písně, ale raději se o tom děti nikde moc nešiřte“.

Chci, aby moje děti věřili, ale aby zároveň nebyli outsideři.

Chci, posilovat víru lidí v církvi v církvi, ale nechci ve světě vypadat jako zpátečník.

A mohl bych pokračovat.

Problém je, že živá víra s sebou občas nese, že outsideři budeme, že někdy budeme vypadat jako zpátečníci a že někdy před ostatními tvář ztrácet budeme. Toto před námi nakonec netajil ani Ježíš, když říká „ve světě budete mít trápení“. Tato slova nejsou myšlena do totalitní doby, ale do každé doby. Pokud budete svědkové, budete mít problémy.

Pojďme se nyní společně podívat na několik symptomů mrtvé víry jako opaku víry, kterou v této kapitole popisuji a to na základě výše uvedeného textu ze Zjevní.

Kéž bys byl horký nebo studený, kéž bys byl černý nebo bílý. Nazval jsem tento první symptom, který se jmenuje víra bez zaujetí.

Konkrétně mám na mysli heslo „hlavně co se křesťanství týká, nebýt fanatik“. Jenže si neuvědomujeme, co že to vlastně fanatismus znamená. Fanatismus přece není zaujetí pro věc, obětování se, nasazení se pro to, čemu věřím. Víra bez zaujetí znamená, že místo radikality apoštola Pavla, který nás vede k rozhodnutí, následujeme příkladu Aristotela, který hovoří o etice středu – tedy o vyhýbání se krajnostem. Přeneseno do našeho tématu nechci být ani moc pohan, ale nechci být ani moc křesťan. Nechci být ani černý, ani bílý, chci být šedivý, chci přihořívat, ale nechci hořet nebo slovy Zjevení, nechci být ani horký, ani studený a proto zůstanu vlažný. Nazval bych to víra bez vášně, bez zanícení, bez zaujetí.

V této souvislosti mně dovolte citovat následující text: „Lidé, kteří říkají, že věří v Boha, a přitom ho nemilují ani se ho nebojí, nevěří vlastně v něj, ale v lidi, kteří je učili, že Bůh existuje. Ti, kdo věří, že věří v Boha, ale nemají v srdci žádné vášnivé zanícení, věří pouze v myšlenku Boha, ne v něho.“ (Miguel de Umanuto)

Kladu si otázku, zda se z mojí víry nestala rutina, z které v lepším případě zůstalo jen slušné chování. Velmi často v našich kruzích hovoříme „o vztahu“ jako důležitém prvku víry v Boha. Jenže co je to za vztah, když o něm před druhými raději nemluvím, co je to za vztah, když se za svého partnera stydím, co je to za vztah, když se z mého srdce vytratila touha druhého vidět, setkat se s ním, co je to za vztah, když v něm chybí emoce a nebo naopak co je to za vztah který vytryskne čas od času jen díky emocím, a potom téměř neexistuje. To není vztah, ale jen povídání o vztahu. Je to jen víra v myšlenku Boha, víra v lidi, kteří mi o Bohu řekli, ale v Krista. 

Kdysi mi můj otec řekl, abych nevpisoval inkoustovou tužkou do Bible, že jí ničím. Tenkrát jsem tam podtrhával, vpisoval si, psal otazníky. Stejně tak do křesťanských knih. V posledních letech jak by se toto zaujetí pro věc ztrácelo. Jako by mne Bible nebo duchovní literatura vůbec už neměly čím překvapit. Tenkrát to byla těžko srozumitelná kralická bible a měl jsem jednu. Dnes mám doma Biblí několik, ale ona prvotní vášeň jako by chyběla. A možná, že to není jen moje zkušenost.

Druhý apel v našem textu zní „vzpamatuj se“ dokud je čas nebo jinak: Druhý symptom šedí víry je „víra bez rozhodnutí“.

Začtěme se do slov M.L.Kinga:

„Může vám být 38 let zrovna tak jako mne. A jednoho dne před vámi najednou stane velká příležitost a vyzve vás, abyste podpořili nějaký zásadní princip, nějaký důležitý problém, nějakou velikou věc. A vy tu příležitost odmítnete, protože máte strach. Odmítnete ji, protože chcete dlouho žít. Máte strach, že ztratíte práci, nebo máte strach, že vás budou kritizovat, nebo máte strach že ztratíte popularitu, nebo máte strach, že vás někdo probodne nebo zastřelí nebo vyhodí váš dům do povětří, a tak k tomu odmítnete zaujmout stanovisko. Možná se ve zdraví dožijete devadesáti, ale v těch osmatřiceti jste stejně mrtvý, jako budete v devadesáti. Zastavení vašeho srdce nebude nic jiného než opožděné oznámení o předčasné smrti vaší duše.“[1]

Tento úryvek je z jednoho kázání dr. M.L. Kinga, který byl pronesen necelé dva roky před jeho smrtí, když mu bylo 38. King velmi dobře pochopil, že pokud nepřijme výzvu, kterou, jak věřil, měl od Boha, pohřbí svoje srdce, které je centrum vztahu s Bohem. Pokud odumírá srdce, nefunguje ani vztah, tedy ani živá víra tak, jak je popisována v Bibli. Mrtvá víra je víra, která se projevuje tím, že se bojíme postavit jednoznačně k věcem Božího království, že se bojíme se svojí vírou v Krista jít na trh, že relativizujeme Písmo. Zároveň se projevuje tím, že nám silně lezou na nervy ti, kdo za svojí víru nestydí, kdo někdy působí trochu jako fanatici, kdo to podle nás se svojí vírou přehánějí. Možná tito lidé skutečně občas mají lehce pomýlenou teologii, nicméně možná jim ještě neodumřela ona část srdce citlivá na vztah s Bohem. Zároveň ještě mají chuť a sílu se snažit principy Božího království aplikovat do svého života a nejen to - i o nich otevřeně hovořit.

Možná znáte příběh o obrácení Aurelia Augustina. Slova, která vám odcituji mne kdysi hluboce zasáhla: „Můj dobrý přítel Alipius byl se mnou. Hovořil jsem s ním – v mém srdci byla bouře. „Co je s námi!“ křičel jsem. „Podívej se, jak prostí a neučení lidé spěchají k Bohu! Ale my se vší naší vědomostí vězíme v hříchu. Proč nemůžeme být jako oni a následovat je? Proč ne také my? Bože, co je to s námi?“

Augustina zastavilo, že lidé, kteří to nemají všechno tak dobře srovnané, následují Boha. Znepokojovalo ho, že lidé bez většího vzdělání o Bohu, milují Boha a navíc v sobě mají jakousi zvláštní sílu, která je posiluje vést čistý život. Zároveň cítil, že se musí rozhodnout – příběh Augustina pokračuje – vyběhl jsem do zahrady, padl na zem, bil o ni čelem a rval si vlasy a plakal jsem hlasitě. Křičel jsem: „Bože, proč ne teď, proč ne teď?“ [2]

M. L. King poznal, že se musí rozhodnout – následovat principy Božího království nebo pohřbít svoje srdce a s ním i živou víru. Zřejmě by se mu vedlo dobře a určitě by za pár let nebyl zastřelen. King se ale rozhodl svoji víru a srdce nepohřbít a to ho stálo život. Zároveň King věděl, že když pohřbí svoje srdce, tu část osobnosti citlivou na Boží hlas, vlastně už nežije, ale jen existuje v jakési životní šedi. A to nechtěl. Proto volil život – krátký život, ale život s Bohem, a to raději než přežívání, byť dlouhé.

Augustin poznal, že se musí rozhodnout – nejen následovat Krista, ale i odhodit věci, které mu v následování bránili. Jeho vyznání totiž pokračuje. Když bil hlavou o zem a chtěl se rozhodnout patřit Kristu, najednou se ozval i druhý hlas: „Mé staré zvyky, mé hříchy mně našeptávaly – chystáš se nás opustit? Nebudeš už moci dělat to či tamto. Myslíš, že můžeš žít bez rozkoší?“ Stejně jako Luther, se i Augustin rozhodl. Oba se rozhodli pro radikální následování, odmítli zůstávat v jakési šedi víry. Oba dva potom svoje rozhodnutí dotáhly do konce a po nich mnozí a mnozí další, kteří většinou nebyli nijak známí, nicméně bez nichž by církev nerostla.

Mrtvá víra chce zůstat uprostřed, protože má strach z rozhodnutí. Chci sice věřit, ale jen tak aby mi to nekomplikovalo život.

„Radím ti“ -  následuje několik obrazů, co má církev v Laodikeji dělat. Jinými slovy zde Jan radí přilož polínka ke své vydoutnávající víře, jinak úplně shoří. Třetí symptom mrtvé víry jsem nazval: „Víra bez přikládání polínek“.

V 1 Tes 5, 19 čteme neuhašujte plamen Ducha svatého. Okolo tohoto verše je řada výzev co máme dělat – usilovat o dobré, radovat se, modlit se, děkovat, nepohrdat prorockými dary, dobrého se držet. Není tam úplný výčet, co bychom jako křesťané měli dělat, nicméně logika textu ukazuje, že naše víra potřebuje být něčím přiživována, podobně jako oheň potřebuje zdroj, ze kterého může hořet. Víra začne umírat, když jí nedodáváme zdroje. Uvědomuji si, že důrazy na četbu Písma, modlitbu, službu, svědectví, společenství mohou někdy působit až zákonicky. Jednou za mnou po kázání přišel jeden člověk a svěřil se mi: Můj táta šustí Biblí, ale je to zlý člověk, který zničil život můj, mým sourozencům i mojí matce. Tenkrát jsem mlčel – nevěděl jsem co odpovědět. Vím ale, že to nic nevypovídá o Bibli samotné. Toho člověka nezdeformovala Bible. Samotná četba Bible, modlitba, svědectví, společenství nejsou automaty na zdravý duchovní život, na druhou stranu bez těchto živin víra vydoutná. Nic z vyjmenovaného není cílem křesťanství, ale může být prostředkem k oživování víry. Jako kazatel jsem si po několika letech např. uvědomil, že v mém životě téměř chybí svědectví nevěřícím lidem. Snad s kazatelny, snad občas rozhovor s někým na dně, ale svědectví chybělo. Poznal jsem, že to má negativní dopad na můj duchovní život a musel sem to změnit. Jindy jsem si uvědomil, že skoro nečtu Bibli. Asi se ptáte jak tedy mohu kázat – pochopitelně to ji čtu, jenže mám na mysli normální čtení, jen pro sebe. Opět jsem poznal, že to mojí víru pohřbívá.

Nechci bagatelizovat problémy v tom smyslu, že problémy máme jen pro to, že si nečteme Bibli nebo protože se nemodlíme. Na druhou stranu bych rád odmítl klišé některých křesťanských poradců, kteří s oblibou popisují následné schéma: Přišel za nimi nějaký člověk, měl problémy, šel za lidmi z církve a ti mu poradili modli se a čti Bibli. Poradci s oblibou konstatují, že se jedná o neodborné, nesmyslné a necitlivé rady, protože problémy lidí jsou přece „mnohem hlubší“. Ano, ale i ne. Pochopitelně všechny problémy nemají původ v zanedbávání základních křesťanských oblastí, nicméně pokud svojí víře nedáváme palivo, pak vydoutná a pak nejsou zdroje, na jejichž základě bychom mohli žít.

Když čteme diagnózu vlažného či šedého sboru ve Laodikeji, potom vidíme, že problém měl vlastně jen Bůh, a že lidé ve sboru byli v pohodě. Medicína na jejich pohodu je jasná – mast k protření očí, bílý oděv a přečištěné – tedy ryzí zlato. Všechny tři medikamenty ukazují na jedinou věc – a tou je pokání. Zde se dostáváme k dalšímu rysu mrtvé víry, kterým je víra bez úsilí o svatost a toho plynoucí víra bez pokání.

V našem chození s Bohem se snadno mohu dostat do situace, kdy mě jisté věci přestanou vadit. Srdce najednou ztvrdne, to co jasné každému kdo vedle mne žije pár minut, já sám na sobě nevidím. Jde o to, že každý hřích je spojen s něčím příjemným. Hřešíme nejen proto, že jsme hříšní lidé, ale i proto, že nám to dělá dobře, proto, že nám to někdy usnadňuje život. Jiná věc jsou následky, ale ty většinou nechceme domýšlet. Pokud se vzdalujeme od Boha, potom se zároveň vzdalujeme od zdroje radosti. Onu radost si musíme najít jinde. První co je po ruce, je hřích. Hřích je v prvních okamžicích příjemný, a v prvních okamžicích přináší pocit radosti a uspokojení. Zároveň snad neexistuje hřích, který bychom si nebyli schopni omluvit.

Nechci nikomu vnucovat, že má jednou za týden projít jakýmsi morbidním sebezpytováním vedoucím k neuróze, na druhou stranu duchovní růst znamená, že mi Bůh postupně odhaluje v mém charakteru věci, které se mu nelíbí, které mu vyznávám a které měním. A to se děje skrze pokání. Velmi snadno se může stát, že upadnu do stereotypů života až nakonec na Boží hlas, který mne mj. vede ke stále proměně, přestanu slyšet. Nakonec jsem podobně jako církev v Laodikeji zcela spokojený…k tomu, abych některé stereotypy začal měnit, aby se moje víra stával opět živou, ale tím mi v některých věcech začala komplikovat život, ale potřebuji odvahu – naleznu ji?