Zjevení 1

Mám-li kázat něco o knize Zjevení, potom chci předeslat, že existuje sedm hlavních výkladových přístupů k této knize. Hned na úvod chci napsat, že nepoužiji ani jeden z nich. Jednak se jednotlivé výkladové školy prolínají, jednak ve Zjevení vidíme i odraz tehdejší politické situace v Římské říši, jednak kniha Zjevení v sobě nese rysy apokalyptiky a je otázkou, jak se s tímto stylem nebo žánrem vyrovnat. Řecké slovo apokalipsis znamená zjevení nebo odhalení. Jenže když čteme tuto knihu, někdy je opak pravdou. Spíše nám leccos zahaluje. Jenže věříme, že celé Písmo včetně Zjevení, bylo napsáno k našemu povzbuzení, napomenutí a nabití moudrosti, zároveň že celé Písmo včetně Zjevení je Bohem vdechnuté a že k nám promlouvá právě v té situaci, ve které se nacházíme. Co je tedy oním výkladovým klíčem ke knize Zjevení? Ústředním tématem této knihy je osoba Pána Ježíše. On je ústřední postavou knihy a od toho bych se chtěl odrážet a z toho chci vycházet. Jedná se zde o zjevení „apokalipsu“ jeho osobnosti a určité poodkrývání budoucnosti, ale opět skrze jeho osobnost. Druhý klíč lze najít ve způsobu, jak autor do knihy vkládá své vlastní zkušenosti. Čtyřikrát v této knize čteme, že se autor ocitl ve vytržení Ducha a poté následuje dlouhá pasáž. Pojďme se nyní podívat na obrazy PJK. Prolog: Kristus, který se zjevuje (Zj 1, 1 – 8), první vidění: Kristus v církvi – navěky živý. Místo: Patmos. (Zj  1, 9 – 3, 22) druhé vidění: Kristus v Kosmu – vykupitel. Místo: Nebesa (Zj 4, 1 – 16, 21), třetí vidění: Kristus vítězící - bojovník. Místo: Poušť (Zj 17, 1 – 21, 8), čtvrté vidění Dovršení Kristova díla - Beránek. Místo: Vysoká hora.  Epilog: Kristovo pozvání k věrnosti, odměně a obecenství (ZJ 22, 6 – 21).

Tedy Zjevení nám nabízí několik obrazů Krista, zároveň nám pootvírá dveře do budoucnosti, nicméně jen velmi opatrně. Některé sekty i církve na základě Zjevení pomyslné dveře otevřeli úplně a tím se dopustili chyby, někdy dokonce úletů. Zjevení není cosi jako Vetřelec, Scifi v křesťanském balení ani UFO se vrací.. Spíše nám ukazuje na to, abychom byli připraveni na setkání s Kristem, který dle svých slov přijde znovu a bude soudit. Číst a vykládat Zjevení je zároveň dobrodružství, ke kterému chci každého pozvat.

Zjevení 1

V první kapitole se dostáváme na ostrov Patmos, kde se Jan ocitl ve vyhnanství (Zj 1,9), jak píše, „pro Boží slovo a svědectví Ježíše“. Toto se odehrálo v době panování Tita Flavia Domitiana (51, Řím - 96, Řím), který byl mladším synem císaře Vespasiana a současně posledním flaviovským vladařem. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli přímo ukázkovými vzory panovníků, se Domitianus stal vzorem tyrana na trůně. Za jeho vlády došlo k novým sporům se senátem a k jeho krutému pronásledování. Domitianus zavedl síť placených udavačů, mrhal státními prostředky. Jeho výrazem byl i požadavek, aby byl nazýván pán a bůh (dominus et deus) na znamení, že jeho moc je absolutní z hlediska státoprávního i náboženského. S tímto měli pochopitelně problémy křesťané a tak za jeho vlády dochází k jejich tvrdému pronásledování a Jan je jednou z jeho obětí. Ostrov Patmos, kde je proroctví psáno, leží v Egejském moři a dnes je na seznamu UNESCO. V době Jana to ale byl nehostinný ostrov, kam byli posíláni vyhnanci. V 1, 9 je jediná zmínky a o tom, co se Janovi stalo. Vše ostatní se týká naděje, kterou Jan měl a která přesahovala tento časný život. Zároveň naděje, která se opírá o důvěru v Krista. Zastavme se u tohoto bodu. Když někdy pročítám titulky novinových článků, když se dívám na informace ze současného dění a na jejich interpretace, potom se nemohu zbavit dojmu, že Apokalipsa právě začíná. Zdražili benzín o celou jednu korunu. EU přišla na to, je pomazánková máslo je tuk, nikoli máslo! Spořit na penzi mohou jedině bezdětní… atd. Vůbec nechci zlehčovat některé situace, kterými prochází řada lidí i v této zemi. Někdy je život krutý a to dokonce krutější, než představa, že si nenamažu pomazánkové máslo na chleba. Přesto, že se špatně nemáme, někdy kvůli maličkostem vykládáme svět skoro jako Apokalipsu. Zároveň se zkusme přenést do doby ap. Jana. Senát byl velkorysý vůči uctívání bohů porobených národů, jenže křesťané otravovali společnost tím, že o svém Ježíši vykládali a získávali pro Ježíše další lidi, zároveň odmítali uctívat císaře. Císař jim ale jejich Boha nebral, jen chtěl, aby si přibrali další, aby – dnešními slovy, nebyli fanatici, kteří si stojí za svojí poznanou pravdou. A zde císař narazil, ale narazili i mnozí křesťané. Přes tyto problémy Jan vidí naději. Oproti tomu my naději ztrácíme, protože ztrácíme pohled na zdroj naděje. Proto se potom jediným a hlavním cílem života stává zabezpečit sebe a své blízké. To je OK pokud se z toho ovšem nestane životní program.  

Jan nám na úvod představuje hlavní postavu – Krista. Píše o něm jako o tom, kdo nás miluje a rozvázal nás z našich hříchů zároveň jako toho, kdo přichází. Na několika místech NZ vidíme, že učedníci resp. pisatelé NZ očekávali, že JK přijde hodně brzy, již za jejich života. Někteří dokonce přestávali pracovat, protože pokud víte, že příští týden přijde JK, potom práce nedává moc smysl. Stejná vlny se opakovali ale i v dějinách. Z těch našich např. známe poutě na hory, které předcházeli husitství. Po těchto poutích se potom hory přejmenovávaly na Oreb, Tábor a další. Lidé tam odcházeli, protože čekali každou chvíli druhý příchod. Byli to blázni? Postupem času jsem se naučil mít úctu k lidem, kteří nejen uvěřili nějaké pravdě, ale i se podle ní zařídili. Tito lidé jsou pro mě jistým mementem. Zároveň ale naše brzy je jiné, než Boží. I když je čas pro všechny stejný, Bůh ho přece jen má víc. Když Jan píše, „toto se má brzy stát“, potom nás spíše vede k tomu, že nikdo z nás neví dne ani hodiny a to i v tom smyslu, že nevíme, kdy náš Pán opět přijde.

Podívejme se nyní na obraz Krista – na jeho podobu.  Ještě před tím bych chtěl říci jeden příběh. George Buttrick, bývalý kaplan na Harwardu vzpomínal na to, jak mu často do kanceláře přišel nějaký student a řekl, nevěřím v Boha. Buttrick měl odzbrojující odpověď: Usaďte se a řekněte mi, v jakého Boha nevěříte. Pravděpodobně v něj nevěřím ani já. Potom mu začal vyprávět o Ježíši. Ježíš je protilékem na falešné představy o Bohu. Když se P.  Yenciho ptali proč je křesťanem, řekl: Jednak absence dobrých alternativ a jednak Ježíš. Skvělý, nezkrotný, jemný, tvořivý, těžko definovatelný, nezjednodušitelný, pokorný. Chci mít Boha jako je on. M. Luther nabádal studenty, aby před skrytým Bohem, běželi ke Kristu. Podívejme se na jistý portrét ve Zjevení, který ovšem zapadá do této knihy. Zj 1, 12 – 16. Srv. s Dan 7:9 Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. V Danielovi tedy vidíme velmi podobný popis – Boha – Ježíše. Asi chápeme, že se nejedná o popis, který bychom očekávali v rubrice „hledá se“. Jedná se o řeč symbolů, nikoli anatomický popis. Na co nám ukazuje dlouhé roucho, zlatý pás až k prsům, bílé vlasy? Tyto obrazy ukazují na symbol vlády, který se v souvislosti s JK bude ve Zjevení opakovat. K odznakům moci bílé vlasy ukazují na šediny, což je symbol moudrosti. Tedy je zde moudrý vládce, zároveň čteme o očích jako ohni. Oheň nám v Bibli často ukazuje na přečišťování, které se dělo skrze vypalování nečistot a na soud. Navíc ve své pravici drží 7 hvězd. V dalších kapitolách vidíme, že hvězdy jsou symbolem andělů sedmi sborů, kterým Jan píše (1, 20). Nyní z jeho úst vychází dvojsečný meč. O dvojsečném meči se píše v souvislosti s Božím slovem, které je přirovnáváno k dvojsečnému meči, který proniká na rozhraní ducha duše, až do morku kostí, které rozsuzuje naše touhy (Žd 4, 12). Zároveň zdrojem a klíčem k jeho porozumění je Kristus. Čteme o tváři, která svítí jako slunce v plné síle. Tedy jako slunce, do kterého se ani nemůžeme podívat. Zároveň vidíme narážku na SZ, kde čteme, že kdo by viděl Boha tváří v tvář, zemře. Vidíme zde obraz spravedlivého panovníka, mocného vládce. Na jednu stranu bytost s vlastnostmi Boha, na stranu druhou „Syna člověka“ nebo syna Mariina. Zde ale vidíme Ježíše nikoli zdola – tedy jako člověka, ale jako Boha. Tento obraz dokresluje to, když JK říká já a otec jedno jsme. Co to ale znamená pro nás? Obecně máme tendenci zdůrazňovat Ježíšovu dobrotu, citlivost, lásku, jemnost - mohli bychom říci jeho lidské a tedy nám představitelné vlastnosti. To, že byl Bohem, považujeme spíše za teologický koncept, který ale s naším životem nemá moc co do činění.

Přenesme se na chvíli do doby Jana. Probíhá pronásledování, Jan je zřejmě poslední žijící apoštol, všichni ostatní jsou popraveni. Jan nemá kontakt s okolím, je na ostrově. Nic nenapovídá tomu, že to, co mu předal Ježíš, se naplní nebo dokonce rozšíří. Spíše se naplňují slova Pavla, že přijdou falešní učitelé a nebudou šetřit stádo. Toto je pohled Janův. Pohled celé knihy Zjevení je, že se jedná o poslední časy, o to, co bychom mohli nazvat kosmickou bitvou. Náš pohled – třetí je, že i my prožíváme situace, které nemáme ve svých rukou. A v tomto všem najednou vidíme další pohled - Krista nikoli jako omezeného člověka, ale jako Boha, panovníka a krále. Zároveň jako toho, o kom je vv. 5 řečeno, že nás miluje. Je to ten, kterému se nic nevymkne z rukou. Zároveň ale v tomto obrazu vidíme oheň, dvojsečný meč, rozžhavenou pec… toto vše ukazuje na soud na to, před Bohem těžko někdo obstojí, že máme co do činění se svatou a nejmocnější bytostí vesmíru. Proto Jan reaguje tak, jak reagovali poddaní, když přišli před krále, nebo proroci, kteří se setkali s Bohem. Např. Izaiáš když se setkal s Bohem, padl a řekl běda mi, jsem ztracen. Onou reakcí je pád.  Před panovníkem se ve starověku padalo, na výraz poddanství a zároveň vydání se.  Často ti, kdo se setkali s Ježíšem, prožili svoji vinu, hřích, nehodnost. Jenže zde příběh nekončí. Čteme, že JK na Jana pokládá pravici a říká jedno z nejčastějších slov Bible – neboj se. Ježíš netouží po otrocích, kteří ho uctívají z pocitu strachu, ale po těch, kdo ho milují a proto ho následují. V příštích kázáních se dostaneme doprostřed dění kosmické bitvy, budeme hovořit o soudu, o Kristově vítězství, budeme někdy krčit rameny, protože prostě nebudeme všemu rozumět, v tom všem ale bychom měli slyšet, neboj se. Ježíš udává i důvod – mám klíče života i smrti. Tyto klíče fascinovali lidstvo od nepaměti. Klíče, které by dokázali darovat život, stejně tak ho ukončit. Zároveň nikdy lidstvo nemělo tyto klíče zdánlivě ve svých rukou. Lidstvo si poradilo s neplodností jako nikdy v historii, děsíme se, kam až může dojít biomedicína, jak díky eugenice člověk bude schopen určit, jak by měli vypadat třeba jeho potomci. Leccos prostě máme v rukou… zároveň lidstvo dokáže jedním stiskem na klávesu zničit mnoho životů najednou. Jakoby platilo – nikoli Bůh, ale my máme klíče života a smrti. Přesto víme, že tomu tak není. Dokonce se tohoto stavu někdy obáváme, protože je to člověk, který je schopen klíčů, které vynalezl, zneužít. Připomíná mi to následující monolog kapitána Achaba z lovce Mobi Dicka: „Co to je. Jaká to nepostižitelná síla, nevyzpytatelná, úděsná síla, jaký ošidný, skrytý plán a mistr, jaký krutý, nelítostný císař mi to rozkazuje, že mě navzdory všemu, co miluji a po čem toužím, mě něco neustále žene, postrkuje a tlačí, že mě to bezohledně nutí být ochoten dělat něco, čeho se ve svém pravém, přirozením srdci ani neopovažuji odvážit?“ Toto je monolog kapitána, který je posedlý tím, že uloví Mobi Dicka. Nebere na vědomí obrovské nebezpečí, které je s tím spojeno.  Neposlouchá ani svoji posádku, která ho přemlouvá, aby toho nechal. Nakonec mu jeho první důstojník řekne toto: „Přestaň a pohleď. Moby Dick vyhledává tebe. To ty, ty sám, jej hledáš jako šílený“. V tomto přesně tkví moc zla. Táhne nás. Raskolnikov v románu Zločin a trest po svém zločinu říká, že se cítil jako by ho někdo vzal za ruku a neodolatelnou, slepou silou jej táhl. Člověk má zřejmě více moci než dříve a to i nad životem a smrtí, ale nemá moc sám nad sebou, proto tato jeho moc je děsivá. Proto i dnes potřebujeme slyšet, že je to JK, který je počátek a konec, který má klíče od našeho života.

Tito ale nestačí jen slyšet – je třeba toto prožívat a zároveň na tuto skutečnost vsadit svoji existenci. Vsadit na to, že i uprostřed nejistoty existuje jistota, uprostřed nenávisti existuje láska, uprostřed nekontrolovaně narůstající lidské moci, existuje vyšší moc než lidské, že uprostřed bolesti je naděje, že bolest nebude mít poslední slovo.  Tato naděje je zakotvena ve vyznání ale i prožití, že Kristus je oním počátkem i koncem, Alfou i Omegou. A tuto jistotu bych přál všem nám, prožívat znovu a znovu. Poté se nám totiž tato pravda stane pravdou s velkým P, zároveň se nám stane klíčem do někdy poněkud složité knihy Zjevení…