Zj 12

Pokusme se převyprávět to, co čteme v tomto textu. Vidíme těhotnou ženu, které se blíží porod. Dítě, které má porodit, má „vládnout nad národy železnou berlou“. Zároveň má toto dítě výsadu být blízko božímu trůnu. Z tohoto i jiných textů se lze domnívat, že toto dítě je Ježíš. Viz. např: Zj. 19:15 Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou… 16 Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.

Izajáš 9:5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."

6 Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky.

V okamžiku, kdy má žena porodit dítě do děje vstupuje ohnivý drak – který je v dalším textu ztotožněn s ďáblem. Zmínku o podobném zvířeti představujícím ďábla najdeme i v Danielovi: Daniel 7:7 Potom jsem v nočním vidění viděl, hle, čtvrté zvíře, strašné, příšerné a mimořádně mocné. Mělo veliké železné zuby, žralo a drtilo a zbytek rozšlapávalo svýma nohama. Bylo odlišné ode všech předešlých zvířat a mělo deset rohů. Ďábel se pokouší zničit dítě, poté i ženu a nakonec i ty, kdo se drží Ježíšova svědectví.

Někteří vykladači ale hovoří o tom, že žena je symbolem Izraele, z nějž Ježíš vyšel, z nějž se „zrodil“. Odvolávají se na Josefův sen Genesis 37:9–11, kdy se Josefovi klaní slunce, měsíc (reprezentující jeho rodiče) a jedenáct hvězd (reprezentující jeho bratry, s Josefem 12 – tedy symbol Izraele). Jiní hovoří o církvi a to na základě Zj. 12, 17 – potomstvo církve jsou „její věrní, kdo se drží svědectví Ježíšova“, jiní hovoří o Evě a to na základě Gen 3, 15 kde se píše o konfliktu mezi jejím síměm a ďáblem. A nakonec obraz ve Zj. 12 evokuje Marii, protože skutečně její dítě bude slovy Zjevení „pást národy“.

Pojďme se na popis podívat z vánoční perspektivy, protože přinejmenším některé děje zde popsané, Vánoce připomínají. I kdybychom ale četli text z jiných naznačených perspektiv, potom se v jednom lze shodnout. Jako by to co se odehrálo na zemi bylo doprovázeno jakousi kosmickou válkou, nebo lépe řečeno to co se odehrálo na zemi bylo doprovázeno tím, co se odehrálo v nebi. Vraťme se ale vánocům. P. Yencey hovoří v souvislosti se Zj. 12 následujícím způsobem: „Dvanáctá kapitola knihy zjevení nám poodhrnuje oponu, abychom alespoň koutkem oka zahlédli Vánoce tak, jak vypadaly ze vzdáleného místa někde za Andromedou: Vánoce z pohledu andělů.“ Poté co spisovatel převypráví příběh Zj. 12, komentuje jej: „Zjevení je kniha zvláštní a její čtenáři musí porozumět jejímu stylu, aby jim ta výjimečná podívaná dávala smysl. V každodenním životě se paralelně odehrávají dva příběhy, jeden na zemi a druhý v nebi. Kniha zjevení se na oba dívá současně, a tak umožňuje na chvilinku nahlédnout do zákulisí. Na zemi se narodilo miminko, jeden král to zvětřil následovala štvanice. V nebi začala velká invaze, odvážný nájezd vládce sil dobra na vesmírné stádo zla.“

Útok proti dítěti

            První důležitý moment zde popisovaný, ale nejen zde, vidíme v tom, že jakmile má žena porodit syna, přichází ďábel ověnčený korunou, tedy symbolem královské moci a chce pohltit, nebo zničit dítě – tedy zničit to, co Bůh započal. Když slyšíme betlémský příběh v podání mnoha písní či obrazů, potom na nás dýchá především romantika. Teplý chlév, čerstvé seno, jásající nebe, šťastní pastýři, šťastná maminka a otec. Nic z toho, co čteme ve Zjevení, ale do velké míry i co čteme u Lukáše. K Vánočnímu příběhu patří pokračování, kde jednu z hlavních rolí hraje Herodes. Jednalo o psychopata, který zabil své dva švagry, pak manželku a dva vlastní syny. Pět dní před svojí smrtí nechal uvěznit velikou skupinu občanů s tím, že mají být popraveni až zemře a to prý proto, aby v zemi byla náležitá smuteční nálada. Za jeho vlády prý skoro nebyl den, kdyby se nepopravovalo. Země byla doslova prosycena špicly a donašeči. Prý se politické ovzduší za Ježíšova narození dá srovnat se 30. lety v Rusku nebo 50. u nás. Do tohoto bláznivého období, na hony vzdáleného romantice se narodí Kristus, aby o pár dní později došlo k rozkazu vyvraždit chlapce do dvou let stáří. Jakoby ďábel popisovaný ve Zjevení našel nástroj svého konání, kterým byl Herodes a rozhodl se zlikvidovat Boží dílo hned jak započalo. Mám za to, že zde se skrývá jedno z důležitých poselství Vánoc, které zapadá do textu v Ef 6:12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Zde nečteme, že lidští nepřátelé neexistují, ale že jsou nástrojem mocností, které ovládají tento věk. Přesně tak, jak seto odehrálo o Vánocích. Je realitou, že když se někde koná Boží dílo, působí i síly opačné, které nenávidí to, co Bůh koná. Snad i proto nás Písmo na tolika místech vyzívá k bdělosti a k vědomí, že jako Boží lid stojíme na frontě, v boji, který vůbec nepřipomíná romantiku Vánoc. Poselství Vánoc mj. sděluje, že kde se něco započalo z Ducha, tam přichází ďábelské útoky. Tam kde vznikají nové sbory, tam přichází zlý, aby ničil. Tam kde se uzavírají manželství před Bohem, tam působí zlý atd. Zároveň bych ale rád dodal v souvislosti Vánoc, že tak jako Herodes jako nástroj v rukou satana chce zlikvidovat dítě, tak jako drak popisovaný ve Zjevení chce zlikvidovat dítě, tak podobný boj se vede i o naše děti, vnoučata. Pokud tomu věříme, potom bych nás všechny právě v tomto vánočním čase a právě tváří v tvář této realitě duchovního boje rád vyzval k určité introspekci – co předávám svým dětem. Co předáváme dětem v tomto sboru. Jak moc o ně zápasíme před Bohem. Proti nim nestojí psychopat Herodes, ale někdo mnohem mocnější.

Nedávno jsme si připomínali 20 let Sametové revoluce. To co nakonec vyburcovalo lidi z letargie bylo, když jejich děti dostali nářez na Národní třídě a kdy jedno z nich bylo údajně zabito. Pak si mnozí uvědomil s jakým režimem vlastně mají co do činění. Kladu si otázku, zda já sám nejsem v jakési letargii, zahlcen aktivitami a prací, zda bojuji o své děti a to ne tak, že jim ulehčuji život, ale na modlitbách, v předávání Božího slova ale i svého, Bohem proměněného charakteru.

Útok proti ženě

Ve Vánočním příběhu nic nečteme o tom, že by Marie musela utíkat na poušť – tak jak je to v textu Zj. 12. Přesto se podívejme na Marii trochu blíže a spekulujme, co prožívala a možná dojdeme k závěru, že si svoji poušť v souvislostech s narozením Ježíše prožila. Když se Marie dozvěděla, že porodí Ježíše říká „jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“. (Luk 1, 38) Vše vypadá velmi pohodově – prostě se dozvěděla že počne z Ducha a bylo to. Jenže Matouš celou věc popisuje naturalističtěji. Mt 1, 19 – Josef chce Marii propustit. Zřejmě poté, když mu Marie řekla, že je těhotná. Sice potají, ale propustit, protože mu je jasné, že se dopustila cizoložství. Víme, že za cizoložství byl podle židovského zákona trest ukamenováním. Nevíme, jak moc se tato praxe v době narození Krista aplikovala, ale přesto… Být svobodnou matkou znamenalo přinejmenším se vystavět pohaně. Nakonec ji Josef přijímá, protože má též sen, jenže drama nekončí. Když je Marie v pokročilém stádiu těhotenství, odchází kvůli daňovým zákonům do judského Betléma. Na cestě jí chytí porodní bolesti a protože není místo, kde by porodila, Marie rodí v chlévě, což není ideální místo pro porod, který se, jak známo, má odehrávat ve sterilním prostředí. Poté z několikaměsíčním dítětem opět absolvuje cestu, tentokrát do Egypta, tedy do cizí země. Židům Egypt připomínal skutky mocného Boha, který jim přinesl vysvobození. Teď tam prchá Marie, ztracená v cizí zemi, utíkající před vlastní vládou. Nakonec když se chce vrátit domů, bojí se dalšího herodovce Archeala a proto se usidluje v Nazaretě (Lk. 2, 22). Tato realita zní trochu jinak než jak je psáno v jejím chvalozpěvu. Možná tváří v tvář všem těmto dramatickým okolnostem si klade otázku, zda skutečně toto bezmocné a pronásledované dítě, které navíc rostlo v Nazaretě, z nějž slovy jeho krajanů „nemůže vzejít nic dobrého“, naplní naděje svého lidu. Tyto všechny okolnosti ukazují, že sice Marie přijímá Boží rozhodnutí, zároveň se ale nejednalo vůbec o nic snadného.

Opakuje se známá historie, že Bůh nedává svým věrným na této zemi protekci. Obrazy, které znázorňují Marii, která v podstatě nemá emoce, jsou stejně pravdivé jako kdyby někdo maloval bez emocí někoho z nás, kdo se dozví nepříjemnou diagnózu. Bůh neumístil drama narození svého syna do vakua ale doprostřed událostí, které prožívá a který zná každý z nás. V okamžiku, kdy si Marii PB vyvolí, zadělává jí na problémy, protože problémy patří k následování. Jenže toto neplatí jen o Marii. Později toto říká Kristus, když hovoří o nesení kříže. Zároveň ale můžeme následující hlas: „Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“

Marie neprožívala jen radost z narození dítěte, ale i hledání a otázky, nicméně skrze její chvalozpěv vidíme naději. Říká se, že člověk může spáchat sebevraždu třemi způsoby – sáhnout si na život, nechat se zabít a nakonec může sám sebe nechat žít bez naděje. Autor tohoto aforismu vlastně říká, že kde není naděje, není život, ale pouhá existence či přežívání. To, čím je nám Marie obrovským příkladem a inspirací, je skutečnost, že svoji naději vkládá do rukou Božích.

Útok proti vyvoleným

Uprostřed popisovaného nebeského dramatu čteme vsuvku – Zj. 12, 10 – 12. Ďábel pronásleduje ženu a její dítě, ale do tohoto zápasu se připletou i další – ti, kdo následují Krista. Vzpomínám si na jednu rvačku během níž se jeden z jejích aktérů zeptal, zda někdo patří k jeho oponentovi. Protože ten, kdo se ptal, měl navrch, všichni mlčeli. Tady bojuje ďábel, je svržen z nebe, jenže si nedá pokoj a svůj hněv obrací proti následovníkům toho, proti komu bojuje – proti křesťanům. Bojuje proti nim, ale prohrává. Prohrává ne díky silným osobnostem, duchovním gigantům, ale těm, kdo byli ochráněni Kristovou krví a proto se nebáli o beránkovi svědčit a proto se dokonce nebáli ani nepřítele největšího - smrti.

Na tomto textu je fascinující, že vlastně spojuje syna, s krví Beránkovou. 33 let Kristova života se zde spojuje na pár okamžiků. Pravda je, že to od sebe vlastně nelze oddělit. A tak v okamžiku, kdy se narodí dítě, ďábel bojuje svoji poslední
bitvu, padá na zem a najednou se ozývá „nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha“. Jako bychom slyšeli podobná slova z Lk. 3 – „Narodil se Spasitel, Kristus, Pán“. Proto se nemusíte bát. Najednou vidíme, že žena o které se píše ve Zj. Nemá pouze syna ale i další potomstvo, které je popsáno jako ti „kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova“. Zároveň jsou to ti, kdo nad zlým zvítězili pro krev Beránka. Rozumím tomu tak, že se jedná o křesťany, protože kdo jiný zvítězí pro krev Beránka. Jsou to ti, kdo přijali Boží milost uprostřed zápasů a těžkostí a tato milost je vedla k tomu, že se nesklonili před šelmou. Rád bych to co jsme četli dokreslil jedním příběhem a citátem. V roce 1916 napsal mladý teolog Paul Tillich uprostřed běsnění bitvy u Verdunu následující slova: „Zhroutil se mi svět“. V roce 1948 tentýž autor napsal knihu Třesoucí se základy (The Shaking of Fundations). To co budu citovat jako by shrnovalo něco z toho, o čem hovoříme v souvislosti s milostí a zápasem. 

Být zasažen milostí neznamená, že se nám jednoduše daří lépe se ovládat v oblasti morálky, že lépe zápasíme se svými chybami a že máme lepší vztahy s jinými lidmi. Morální pokrok může být ovocem milosti, není to však milost sama.

Milost nás zasahuje, když trpíme velkou bolestí a hlubokým neklidem.Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasahuje nás, když už nedokážeme snést znechucení sebou samotným, svou lhostejností, slabostí a nepřátelstvím, když nás trápí, že nám chybí směr a vyrovnanost. V takové chvíli pronikne do naší temnoty paprsek světla. Jako kdyby nám nějaký hlas říkal, jsi přijat, jsi přijat tím, co je větší než ty…. Nic nehledej, nic nepředváděj, jednoduše přijmi skutečnost, že jsi přijat. Pokud se nám něco takového stane, zakoušíme milost. Možná po takové zkušenosti nebudeme lepší než jsme byli, možná nebudeme ani více věřit. Přesto se však všechno promění.

Ve Vánočním příběhu čteme nebojte, protože Bůh ve svém synu sestoupil na zem a má ve vás zalíbení. V kosmickém dramatu popisovaném ve Zj. 12 čteme oni nad ním zvítězili. Díky Kristově krvi se, jak čteme, nezalekli. V prvním příběhu čteme nebojte se, ve druhém nebáli se. V obou příbězích čteme důvod proč se nebát. Protože vláda tmy byla poražena – i když ještě působí.

A tak bych vám chtěl o těchto vánocích přát nebojte se. Zároveň přát, aby i do vašeho života naplno zasáhl paprsek světla ať už prožíváte cokoli.