Zj 7 - 9 Hrůzy šesti polnic
Předchozí kapitola končí otázkou: Kdo bude moci obstát? Tuto otázku si klademe, když stojíme před něčím zlověstným, napjatým, těžkým… tuto otázku vyslovil pár týdnů před svoji popravou německý bohoslovec D. Bohnoeffer: Kdo obstojí? Pouze ten, komu není posledním měřítkem jeho rozum, jeho princip, jeho svědomí, jeho svoboda nebo jeho ctnost, a kdo to vše je připraven obětovat, kdo ve víře a jen ve spojení s Bohem je povolán k poslušnému a odpovědnému činu; člověk odpovědný, jehož život nechce být ničím jiným než odpovědí na Boží otázku a zavolání. Kde jsou takoví odpovědní lidé?” Jeho slova se ukázala jako nadčasová, a proto hluboce promlouvají i do našich dní. V 7 kapitole čteme o 144 tisících. Především díky jehovistům je toto číslo poněkud zprofanované… Jan píše, že tito lidé budou pečetěni, nebo bychom řekli označeni andělem vystupujícím od východu slunce, což může být narážka na ztracený ráj… důležitější ale je, že nese pečetidlo a dává na čelo „razítko“ 144 tisícům… Cejch na čele ve starověku znamenalo prokletí, na čelo dostávali cejch uprchlí otroci, ve SZ zákoně známe „Kainovo znamení“, jako symbol na jednu stranu prokletí, na stranu druhou nedotknutelnosti… Ale v NZ čteme o jiném významu: V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. Ef 1, 13- 14
Vyvolení skutečně může znamenat prokletí i ochranu zároveň, kdy slovem prokletí myslím pronásledování. Kdo ale jsou ti, kdo jsou pečetěni? Jehovisté? Židé? Vyvolení mimořádní lidé? Když se díváme na Izraelský národ, jehož pokolení zde jsou, až na pokolení Dan jmenována, potom vidíme, že jeho vyvolení pro něj byla zároveň klatba. Není třeba připomínat holokaust, pogromy atd. Stejné ale platilo o církvi i o situaci církve, v které se nacházel Jan. Byli vyvolení Bohem, ale jejich vyvolení jim přineslo i pronásledování. Zajímavé je, že v souvislosti se 144 tisíci se píše o Bohu - vv. 2, o Beránkovi čteme až v souvislosti s nesčetným zástupem. Toto pozorování by spíše ukazovalo na „zůstatek Izraele“, na Židy. Jenže podle Jana i Pavla patříme jako křesťané k novému Izraeli, protože jsme do něj naroubováni jako synové Abrahamovi a to skrze víru. V Řím 2, 28 – 29 čteme, že jsme Izraelem vnitřně, že jsme Boží Izrael.
Když se ve SZ pořizoval součet Izraelců, potom to mělo jediný důvod – přípravu k válce. Později se o této skupině (144000) ve Zj (Zj 14, 1 – 5) píše jako o těch, kdo „nepoznali ženu“, což byla praxe před tím, než šli SZ bojovníci do války. Ve Zj 14, 5 se o nich píše jako o prvotině sklizně vykoupených. Tedy jakýsi předobraz vykoupených. V Hebrejské poezii se prý rým tvořil skrze význam. Tedy něco se opakovalo podruhé, ale s posunutým významem. Pokud by toto platilo, potom 144000 je v malém to, co čteme ve velkém později. Určitě však platí, že oněch 140000 je zapečetěno Bohem, tak jako my jsme zapečetěni Duchem Božím.
Děj se rozvíjí a čteme o obrovském zástupu lidí, oslavujících Beránka. Zástupu, který jde napříč rasami a národy. Zároveň čteme o těch, kdo přišli z velikého soužení, kterým je PB záštitou a těch, kdo vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Tedy před Beránkem se nelze ukázat ve špinavých šatech. Tito lidé nezpívají nebo nehovoří o svém soužení, ale mluví o spasení. Zároveň na konci 7. kapitoly vidíme texty, které můžeme číst u Izaiáše a které odkazují na nový věk, na to, že vyhlížíme věk, kdy Bůh setře každou slzu s očí. Co nám tyto texty mohou sdělit?
- Vidíme zde obraz církve seřazené k boji, církve vítězící. Tímto potom není myšlena síla, moc, násilí, majetek, vliv, ale znamení, „pečetění“, je to vítězství plynoucí z nové identity, kterou nám Bůh dal. Někdy je problémem mnohých křesťanů, že jim chybí mentalita vítězů. Jediná ambice je přežít… nebo se dožít dovolené. Chápu, že život je někdy těžký, ale přesto. Cílem života přece musí být víc, než přežít. Co mentalita vítězů, mentalita boje znamená? Nikoli to, že ignoruji bolest, že chodím s plakátem po kanceláři a místo práce zpívám chvály do té chvíle, než mě vyhodí z práce, nebo že začnu vyznávat evangelium prosperity. Tato mentalita znamená, že moc zla, strachu, negativismu, smutku, úzkosti, prostě toho, co ovládá tento národ, nemá v mém životě poslední slovo. Stejně tak že nemá hlavní slovo ve sboru. Každý z nás má mnoho důvodů ke smutku, ale tak jako Bůh zapečetil svých 144000, tak zapečetil každého, kdo mu patří. To znamená, že o nás ví a že nás chrání. Znamená to, že před Bohem stojíme nejen jako jednotlivci, ale i jako církev, jako armáda, kdy jeden druhého podepírá.
- S tímto souvisí druhý rozměr – mnozí vyvolení pod beránkovým trůnem přišli z velikého soužení. Nechce se nám trpět a nikdy se lidem nechtělo trpět. Jenže JK říká, aby semeno vydalo ovoce, musí nejdříve zemřít. Je to utrpení, které nás někdy tříbí. Zároveň ale evangelia i epištoly hovoří o tom, že jako křesťané budeme mít trápení, protože jsme křesťané. Všimněte si, když nevěřící udělá něco špatně, nikdy mu nikdo neřekne „a to jsi nevěřící!? To přece nevěřící nedělají!“ Když něco udělá věřící, je pod lupou… V první skupině „kredit“ vyvolených vychází z toho, že jsou pečetěni, označeni, v další části z toho, že vyprali svá roucha v Beránkově krvi. Tedy jejich naději je Krev beránkova, to, co Kristus udělal pro nás, nikoli my pro něj. Zároveň je to beránek, který je vede k pramenům života. Zde si musíme položit otázku, kde čerpáme svoje prameny k životu my. Co je v mém životě skutečným pramenem života? Co mě pohání dopředu? Co mi dává sílu žít? H. Nouwen píše: „Čím dále uteču od místa, kde přebývá Bůh, tím měně jsem schopen slyšet hlas, který mne nazývá milovaným synem, a čím méně slyším tento hlas, tím více se zaplétám do světských manipulací a mocenských her.“ Právě uprostřed utrpení, trápení, zápasů potřebuji být „blízko Beránka“, jinak začnu hledat potvrzení a útěchu na špatných místech. Všimněme se ještě jedné věci. Beránek zde již nesedí na trůnu, ale jako pastýř mezi svými. Stejně tak Bůh není na trůnu, ale stírá každou slzu s očí… Bůh není někde daleko, je s námi a uprostřed nás.
Po tomto intermezzu nastanou další děje. V 7 kapitole dojde k rozlomení další pečetě a… nic se neděje. Je ticho. Jenže se jedná o ticho zlověstné, o příslovečný „klid před bouří“. Poté se motiv mění a to na 7 hrůzy sedmi polnic. Struktura kopíruje strukturu stvoření. Sedmý den je den odpočinutí. A zároveň odkazuje na mesiášský věk, ne věk příchodu PJK. Všechny hrůzy, o kterých jsme četli v souvislosti s pečetěmi, vyhřezli „v pracovních dnech, v šesti etapách“. Sedmý den je vyhrazen Božímu království a o tom se bude mluvit na konci knihy. Zde začíná další sedmidílná série, která se na naše dějiny dívá z jiné perspektivy. Šest pečetí popisuje určité historické děje, šest polnic bude popisovat především ekologické katastrofy. Když se rozlamují pečetě, jakoby se odhalovalo tajemství. Když slyšíme polnice, které navíc kontrastují s půlhodinovým tichem, potom se jedná o burcování, mobilizaci, boj, poplach. Ještě před tím ale – stejně jako před sedmi pečetěmi, čteme o modlitbách svatých. Když čteme podrobně v. 5, potom to skoro připomíná bombardování. Modlitby jsou přetaveny v burácení, blesky… skoro jak laser games. Tento text ukazuje, že modlitby nejsou před Bohem zapomenuty, že nic z toho, co zde na zemi bylo vysloveno, nebude ztraceno. Modlitby svatých nejsou nějaké unylé vzdechy, ale jsou zde přirovnávány k ohni, který zapálí požár. Čteme zde povzbuzení proti malověrnosti, že modlitby nic nezmění…že Bůh si stejně dělá, co chce. Kladu si spíše otázku, zda lze něco změnit bez modliteb.
Podívejme se nyní, co znamená polnice. Lidský synu, mluv k synům svého lidu a řekni jim: Uvedu-li na některou zemi meč, lid země si vybere ze sebe jednoho muže a ustanoví jej strážcem. Když spatří, že na zemi přichází meč, zaduje na polnici a bude varovat lid. Uslyší-li kdo hlas polnice, ale nedá se varovat a meč přijde a zachvátí jej, jeho krev padne na jeho hlavu. Slyšel hlas polnice, ale nedal se varovat, proto jeho krev padne na něj; kdyby se byl dal varovat, byl by se zachránil. Ez 33, 2 – 5.
Polnice znamená výstrahu před Božím soudem. Jejich troubení způsobuje různé katastrofy v přírodě, až po různě zmutovaná zvířata škodící lidem. Z časových důvodů nelze procházet jednotlivé pohromy, i když myšlenka toho, že Pelyněk znamená Černobyl, kobylky jsou symbolem stíhaček, atd. jsou zajisté velmi svůdné… Podívejme se na konec 9 kapitoly: A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které jsou slepé, hluché a nemohou se pohybovat; neodvrátili se od svých vražd ani čarování, necudností ani krádeží. Zj 9, 20 – 21
Někdy myslíme, že utrpení vede člověka k tomu, aby se vzpamatoval, aby si kladl
otázky, které si normálně neklade. Existuje přísloví, že v zákopech nejsou ateisté. Po všech hrůzách, které jsou zde popisovány, po všech soudech bychom čekali, že teď už všichni musí konečně kapitulovat, nicméně opak je pravdou. Lidé se zde klanějí výtvoru svých rukou. Na první pohled se nám zde popsaný děj zdá naivní. Uctívat sochy naivní skutečně je, ale…. V antice měla každá oblast přiděleného boha. Např. Bakchus – bůh vína a radovánek, Venuše – bohyně krásy a lásky, Fortuna – bohyně štěstí, Moneta – bohyně peněz, Amor – bůh vášně, Juno – bohyně manželství, Afrodita – bohyně krásy. Tito a mnozí další bohové zabezpečovali důležité lidské činnosti a lidé jim na oplátku obětovali. Naše společnost není v mnohém jiná než antická. Každá kultura má svoje idoly, kněží a rituály a dokonce posvátná místa, kdy se místo kostelů jedná o tělocvičny, stadióny, kosmetická studia, kanceláře atd. I zde se od člověka vyžaduje oběť, za kterou je na oplátku slibováno požehnání v podobě krásy, štěstí, peněz, sexu nebo moci. Sice neklekáme před Afroditou, ale někdy důraz na vzhled nás může zotročit. Neklekáme před Amorem, ale v skutečnosti se sex či falešná romantika mohou stát tím, co nás ovládá. Nepálíme kadidlo před sochou bohyně Monety, ale peníze se nám stanou tak důležitým, že obětujeme svoje děti či rodinu, neklekáme před Junou, ale díky své hyper-protektivitě ze své rodiny a dětí uděláme modlu… Co je vlastně idol? Cokoli co je pro nás důležitější než Bůh, co pohlcuje naši představivost, naše srdce, naši mysl… Jsou to oblasti našeho života, kde Bůh nemá co dělat, kde možná i víme, že děláme něco špatně, ale přesto jdeme proti Bohu. Text ve Zjevení ukazuje, že lidí, kteří se vědomě rozhodli uctívat jiné věci, než Boha bylo mnoho a že je ke změně nepřiměly ani pohromy, kterých byly svědky. Chesterton kdesi napsal, že když člověk nevěří v Boha, není na tom nebezpečné to, že nevěří v nic, ale že je ochoten věřit čemukoli. Pro nás bychom tento výrok mohli posunout s tím, že když věřící člověk nedůvěřuje Bohu, je ochoten důvěřovat čemukoli. Boha, v kterého nevěří, nahrazuje jinými bohy či idoly… a toto se stalo lidem popisovaným ve Zjevení, toto se děje lidem i dnes. S tímto ovšem zápasí i Boží děti.
Závěr: Dobrá zpráva zní, že jsme zapečetěni Duchem svatým, že můžeme mít jistotu, že patříme stejně jako oněch 144000 beránkovi. Zároveň však to, že jsme jeho, někdy znamená nepříjemnosti, utrpení. Zároveň až když zrno umírá, dává užitek… Přes tyto věci jsme hovořili o církvi vítězící, kdy mentalita vítězů je dána vědomím kdo jsme v Kristu a co v něm můžeme. Viděli jsme další hrůzy a Boží soudy, tentokrát vyjádřené skrze ekologické katastrofy. Přes to co jsme viděli, čteme, že se mnozí neodvrátili od svých model. Viděli jsme, že potřeba uctívat lidem vydržela do dnešních dnů, pouze se změnil objekty uctívání. Proto se modlíme, abychom zůstali těmi, kdo uctívají toho, kdo je uctíván i v knize Zjevení.