Následování nebo všeho s mírou?

Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Ihned opustili sítě a šli za ním. O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním. Mk 1, 16 - 20

Občas mám pocit, že některé texty v Bibli je dobré vzít na vědomí, ale nic víc. Tento text je jedním z nich. Na první čtení se znám, že je to sice zajímavé, ale nic víc. Představ, že bychom to měli udělat stejně, zavání fanatismem. Naše kultura se fanatismu bojí a ví proč. Nejrůznější fanatismy působí mnoho bolestí. Jednou z možností, jak se na fanatismus dívat, je, že to či ono beru příliš doslova. Mám jíst zdravě, ale nemám tím otravovat svoje okolí nebo nemusím zkoumat u každého jídla nutriční hodnoty. Mám sportovat, ale ne několik hodin denně a 5x za den koukat na váhu. Mám se start od děti, ale nemám řešit každý jejich kňourání nebo známku atd. Jenže jak je to v náboženství? V křesťanství? Protože se obáváme fanatismu, hrozí nám opačný extrém a tím je apatie a lhostejnost. Možná že fanatik se místo chození do práce a péče o rodinu modlí, jenže řešením není nemodlit se. Nakonec bychom asi řekli, ani jeden extrém není správným, proto je třeba vydat se zlatou střední cestou. Jinými slovy to vyjádřil Aristoteles, který psal o umírněnosti – což je jiný výraz pro zlatou střední cestu. Přeloženo pro nás to znamená, není třeba žádné přehnané zanícení, zároveň bychom neměli stát úplně stranou. A to platí jak v životě, tak v křesťanské víře.

Otázka je, zda takto funguje křesťanská víra. Zda i Ježíš, stejně jako Aristoteles říká „všeho s mírou“.  V Lukášově evangeliu Ježíš kázal k zástupům a řekl: Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Lk 14, 26

Toto moc umírněně nezní a popravdě kdyby to neřekl Ježíš, pak by to znělo jako slova nějakého fanatika. Možná bychom Ježíšovi poradili, aby svoje tvrzení poupravil a řekl něco ve smyslu většina z vás to může brát tak nějak umírněně, ale potřebuji pár spolehlivých mužů a žen, kteří to berou s učednictvím fakt vážně. Ježíš tady mluví k zástupu, tedy ke všem. Těm kdo by se k němu připojili by pak ještě dodal skutečně fanatické tvrzení – jo ještě dodávám, že se musíte zříci svých dětí, otců a příbuzných.

Co s tím? Není lepší to přeskočit? Nebo učesat? Od toho jsou přece teologové, kteří nám vysvětlí, že to tak Ježíš nemyslel. Navíc originální překlad není, kdo se nedovede zříci svých dětí, příbuzných, ale kdo je nenávidí. Jednou se máma vracela z lázní a když jí autobusák vyndala zavazadla z autobusu, tak to spletl. Bylo 9 hodin večer, sobota a já si připravoval kázání. Máme mi volala, abych pro ní zajel autem, že to zavazadlo je brutálně těžké. Představte si, že bych jí řekl mami, ale já si připravuji kázání, Boží věci jsou přednější a navíc tě podle slov Pána Ježíše nenávidím. Pomoz si sama.

Pokud máte pocit, že to přeháním, tak já ta slova o nenávisti neřekl. To řekl Ježíš. Jak to tedy číst a hlavně jak podle toho žít? Ano nemáme být fanatici, ale nemáme být ani na opačné straně pomyslného spektra.

Na jiných místech v Písmu Ježíš hovoří o tom, že nemáme aktivně nenávidět a to dokonce ani své nepřátele. Tedy nepřátele nemáme nenávidět a rodinu ano??? Pokud ne, pak způsob, který zde Ježíš používá, je styl, kterému rozuměli jeho posluchači.

Je to nadsázka, kdy nenávist je míněna jako relativní stav v porovnání s něčím jiným. Dám příklad – když vidím, jak se chováš a jakém city chováš ke své ženě, pak ostatní vazby v tvém životě k jiným ženám se s tím nedají srovnat.  To neznamená, že ostatní ženy nemáš rád, že s nimi pohrdáš, že jsi k nim ošklivý, ale je jasné, kdo je ta jedna. Když vidím, jak miluješ matematiku, tak ostatní předměty blednou. Ne že a ně kašleš, ale matika je pro tebe matika. Kdosi napsal, že nenávist je relativní stav v porovnání s něčím jiným. A dodal bych správný stav v porovnání s něčím jiným. Důraz není nenáviď, ale miluj.

Ježíš říká když se rozhodnete mě následovat, chci aby bylo jasné, patrné, kým pro vás jsem. Chci, aby vztah se mnou prosakoval ve všem, co děláte a jak vedete, směřujete svůj život. Proč? Protože to, co je pro nás nejdůležitější, nakonec určuje vše další. To není fanatismus, to je realita. Pokud je nejdůležitější Ježíš, pak se to projeví v našich vztazích, jak o druhýcj mluvíme, jak jsme ochotni sloužit, na našich penězích resp. štědrosti.

Problém někdy je, že náš, můj přístup vypadá asi takto: Budu tě Ježíši poslouchat, pokud se mi bude v životě dařit, pokud se budu těšit dobrému zdraví, pokud budeš plnit zajímavou ingredienci v mém životě… Tedy Ježíš se v tomto konceptu stává prostředkem k dosažení nějakého cíle. Jenže to je přesně to, co on nechce. Nechce se nechat využívat, ale když nás povolává k následování, pak cílem musí být on sám. Jenže toto zní možná trochu fanaticky ne? Jak on sám!? Proč vlastně věřím? Přece abychom dostali dobré rady do života a dostali se do nebe?

Myslím, že přesně zde se skrývá obrovské neporozumění a klam, kterému žel mnozí křesťané podléhají a díky kterému udělali z křesťanství pouhé náboženství, které nikoho moc nepřitahuje. O co jde.  Evangelium znamená dobrou zprávu, kdežto my ho někdy prezentujeme jako dobrou radu. Je to rada, jak žít a jak se dostat do nebe. Jasné, že evangelium v sobě zahrnuje i rady, ale zásadní je, že se jedná o zprávu, že si nelze zasloužit přístup k Bohu, že jsme dostali dar Boží milosti. Zároveň tato zpráva má mít dopad do našeho života a ovlivňuje v něm vše další.

Evangelium nespočívá v tom, že se rozhodneme žít podle nějakých rad, ale že přijmeme Krista a následujeme ho ve všem co děláme. Ježíš říká: Následuj mě. Vezmu tě na cestu a nechci, abys z ní odbočoval nalevo nebo napravo. Chci být pro tebe tím nejdůležitějším, chci abys mi důvěřoval, držel se mě a neohlížel se nazpátek. Zavedu tě na místa, o kterých si řekneš, proč jsi mě pro všechno na světě zavedl zrovna sem? Chci, abys mi v takové chvíli důvěřoval.

Možná bychom namítli, ale to je fanatismus. Já nechci a nepustím otěže života z rukou. Někdo řekl, že budete tak mrtvý tak dlouho, dokud budete odmítat zemřít. Jinými slovy pokud nezemřeme sami sobě, jsme mrtví. Pokud máme pocit, že tom je tvrdé, pak jsme pochopili, co Ježíš učil.

Na kempech jsme hrávali hru, kdy jsme si převázali oči páskou a šli jen podle hmatu a nechali se vést podle niti. Ježíš nás může vést podobně. Může se nám to někdy zdát tvrdé, bláznivé nebezpečné, může to vypadat jako cesta do míst, které nás rozdrtí, Jenže pokud následujeme Krista, pak nás to nerozdrtí, protože on se nechal rozdrtit místo nás. On následoval nit až na kříž, aby nás přivedla do jeho náruče.

Přál bych si, abychom nestáli někde opodál, aby naše víra nebyla Ježíš ale, následování ale, oběť ale, štědrost, ale. Jenže to se nedá naordinovat, nedá se jít v tomto na sílu. Je to rozhodnutí svěřit Kristu svůj život. Toto se neodehrává někdy na začátku křesťanského života, ale jedná se o každodenní rozhodování, zápas právě v těch konkrétních oblastech, ve kterých se nacházíme a v kterých se rozhodujeme.

Přál bych nám všem, aby pro nás evangelium byla skutečně dobrá zpráva se všemi důsledky, které z toho plynou.