Církev - hnutí nebo kostel?

Chtěl bych tuto mimořádnou chvíli využít k jedné jednoduché a zároveň složité otázce – co je církev? Na počátku byla církev chaotickým hnutím, kdy sami první křesťané sami sebe spíše považovali za židovskou sektu. Neměli budovy, učení, vedoucí, strukturu, vlastně nic z toho co máme my a co nás zřejmě drží při životě. Představte si, že příští měsíc odejde kazatel, přijdete o budovu, přestanete být součástí CB a znovu si budete muset definovat svoje učení, protože najednou mezi vás přijde padesát nových lidí. Myslím, že bychom měli problém.

V podobné situaci byla první církev a to nás nutí k otázce jak je možné, že to ustála? A ještě jedna otázka – neděláme my něco špatně? Poprvé se v NZ objevuje slovo církev v Mt 16, 16 jako reakce na Petrovo vyznání, že Ježíš je Mesiáš. Ježíš mu na to odpoví „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“. Ježíš předpovídá, že zbuduje svoji církev, které bude základem. Petrovo vyznání, že Ježíš je Mesiáš se stane sjednocujícím faktorem církve po další staletí.

Jenže je zde ještě jedna velmi důležitá věc. Řecké slovo (ekklésia), znamenalo svolání lidí za nějakým účelem. Třeba svolá občanů k veřejné diskusi nebo svolání armády, kdy důležité bylo, že existoval nějaký účel, smysl, cíl, kvůli kterému se lidé setkali. Když tedy Ježíš použil tento termín, učedníci jeho slova pochopili takto: „Stanu se základem pro shromáždění lidí, jejichž cílem bude ke mně přivádět pohany!“ Klíčová otázka je, proč všechny překlady překládají slovo ekklésia, slovem církev. Neříkám, že je to špatný překlad, jen si myslím, že je to dáno posunem v porozumění, co je to vlastně církev.

Jedním ze zlomů v dějinách církve se stalo, když jí císař Konstantin uzákonil. Církev nejen přestává být utlačovanou skupinou, ale stává se silnou organizací. Postupně si začíná stavět kostely, které Římané nazývali baziliky, což byl výraz pro jakékoli veřejné budovy. Gótské (nebo germánské) společnosti, které byly také ovlivněné křesťanstvím, používaly slovo kirika, z něhož se v moderní němčině stalo Kirche. Toto slovo znamenalo „Pánův dům“ a používalo se pro označení jakéhokoli rituálního shromaždiště, křesťanského nebo pohanského. Z toho pak vzniklo i naše církev. Jenže ekklésia a kirche je něco jiného. Ekklésia je hnutí lidí za nějakým účelem, kirche je místo. U Kirche můžete zamknout dveře. U Ježíšovy ekklésie to nejde. Tento zdánlivě bezvýznamný posun má důsledky. Církev stále více soustředila svoje úsilí na kostel a hlavně stává se z ní cosi statického, co má především uspokojit ty, pro které se kostel stavěl – tedy křesťany. To, co začalo jako hnutí zasvěcené tomu, aby neslo pravdu o Ježíši Kristu do všech koutů světa, se stalo hierarchizovanou a ritualizovanou institucí zaměřenou na ty, kdo jsou uvnitř, která se jen v málo ohledech podobá svým prvopočátkům.

Tento posun z církve udělal mocenskou instituci, ale o tom hovořit nechci. Ztráta původního poslání hrozí i nám dnes, protože i my nebo naše sbory jsou v pokušení vnímat církev nikoli jako hnutí s posláním přinášet zvěst o Kristu, ale jako instituci. Realita je, že jistá duchovní gravitace táhne každou církev k tomu, že pomalu ale jistě jednak převládá instituční prvek a jednak církev ztrácí svoje poslání. Úspěch nebo požehnání se opak měří tím, kolik vygenerujeme aktivit, z nichž jsou mnohé určené pro ty, kdo jsou uvnitř, kdo jsou sytí. Jinými slovy sytíme syté, protože z ekklésie se stala kirche. Z hnutí se stal dům.

Jenže je zde ještě jedna otázka. Pro koho je ekklésie určena? Jak dobří musí být pak, až se dostanou dovnitř?  Mnohé sbory někdy působily a působí tak, že jejich nevyslovené poselství zní: Budete vítáni, abyste se k nám připojili, jakmile začnete věřit stejně jako my a chovat se stejně jako my. Tedy spasený člověk netancuje, nekouří, nepije alkohol, v neděli nechodí do kina, nerozvádí se, zároveň byly povoleném pomluvy, drby, tvrdé jednání atd. Vůbec se tomu nechci posmívat, jen nebezpečím tohoto pojetí byla milost.  Na druhém konci církevního spektra ale jsou ti, kdo prohlašují, že církev je pro všechny, bez ohledu na názory nebo chování. Tyto sbory si cení otevřenosti, tolerance, jenže na úkor pravdy. Klíčové je, co vyhovuje mě a pokud se cítím dobře, je vše v pořádku. Obětí liberálního postoje je pravda. A v tomto napětí nebo silovém poli církev žila a žije. Jaké je řešení?

Ježíšův přístup by dal shrnout takto: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1,14) O tři verše dál opakuje stejnou myšlenku. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (Jan 1,17) Vidíme nikoli rovnováhu mezi milostí a pravdou, ale plné ztělesnění obojího.

My oproti tomu ženeme milost a pravdu do extrémů. Nesprávné uplatňování pravdy v lidech často vyvolává pocit odsouzení. Nepochopení milosti v nás vyvolává pocit, jako by milost nechala lidem spoustu věcí „projít“. Pokud chceme budovat shromáždění, ekklésii, budou se naše sbory vyznačovat plnou mírou pravdy společně s plnou mírou milosti. Jenže mezi napětí mezi zákonem a milostí, spravedlností a milostí, pravdou a milostí v sobě nese prvek chaosu a napětí. Jakmile se ale tohoto napětí zalekneme, začínáme z hnutí dělat něco statického anebo neděláme nic.

Je totiž prakticky nemožné jednat férově a vyváženě, když se základními silami místního sboru stávají milost a pravda, tak jak to o sobě prohlásil Ježíš. Čteme-li evangelia, zjistíme, že Ježíš často férově nejednal, že něco jakoby přehnal a něco vypustil.

Ze stovek lidí si vybral dvanáct učedníků a třem z těchto dvanácti se věnoval víc než ostatním. Milost uzdravení nedopřál všem. Milost nasycení nedopřál všem. Zastavil se uprostřed průvodu a pozval se na návštěvu k Zacheovi. Proč zrovna k němu? Nebo Ježíš řekne pravdu člověku, který je znám jako bohatý mladík, že k tomu, aby získal věčný život, musí všechno prodat a připojit se k těm, kdo ho následují. O několik měsíců později pošeptá slova plná milosti zločinci ukřižovanému hned vedle něj, že ještě toho dne se setkají v ráji! Jeden člověk musí Ježíši zasvětit celý svůj život, ten druhý získá věčný život v poslední minutě života? Zdánlivá nedůslednost Ježíšova přístupu doháněla náboženské vůdce k šílenství a k šílenství doháněla i církev. Když se začtete do Nového zákona, může to k šílenství dohánět i vás.

Viděl jsem ve sbory, které se snažily jednat férově nebo vyváženě. Férovost a vyváženost se nakonec stali výmluvou pro to, aby se do ničeho nezapojovaly.  Netrvalo dlouho a vedoucí sboru se schovávali za slova: „Když to uděláme pro jednoho, budeme to muset dělat pro všechny.“ Úplně slyším, jak na ně Ježíš křičí: „Ne, nemusíte. Já jsem to taky nedělal!“ Lepší přístup je udělat pro jednoho to, co byste rádi udělali pro všechny, i když víte, že nebude možné se ke všem chovat stejně. Přístup kladoucí důraz na milost i pravdu je chaotický. Nelze mít všechno vyjasněné předem. Nelze věnovat nekonečné hodiny vymýšlení zásad pro každou eventualitu. Přesto je to cesta vpřed.

A ještě otázka – tak pro koho ta církev je? Přelomový okamžik pro ranou církev v tomto ohledu zaznamenává Lukáš ve Skutcích 15. Tato událost je často označována jako Jeruzalémský sněm. Asi dvacet let po vzkříšení se církev potýkala s otázkami účasti na životě církve a spasení. Konkrétně s otázkou toho, čeho je třeba pro spasení, a tudíž i k účasti na životě církve. Shromáždění, které tvořili převážně Židé. Mnozí z židovských křesťanů na to nebyli připraveni. Ježíše považovali za svého Mesiáše, a proto si kladli otázku, jak se může někdo stát následovníkem židovského Mesiáše, aniž by se stal Židem? Logickým řešením bylo požádat křesťany z pohanů, aby se stali Židy, což je vyjádřeno slovy: nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni (Skutky 15,1). Dojde k rozsáhlé diskusi, na jejímž konci zazní revoluční Jakubova slova: Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu. (Skutky 15,19) Jinými slovy, sbory by neměly dělat nic, co by lidem, kteří se chtějí obrátit k Bohu, tuto cestu zbytečně ztěžovalo. Později je toto rozhodnutí „zapečetěno“ slovy: Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné. Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi. (v. 28 - 29) Naneštěstí to tak ale nezůstalo. Jak víme, vždy byla jakási gravitační síla, která táhne církev zpět ve směru náboženství bez milosti a k zákonictví. V konečném výsledku je ale poselství vždycky stejné: Církev je jen pro lidi, kteří jsou jí hodni. Je to postupný posun směrem k uzavřené církvi bez milosti a života, která klade důraz na to, co děláte.

Jenže měli bychom dát na radu bratra Jakuba. Zbavme naše sbory všeho, co by mohlo ztížit cestu těm, kdo se obracejí k Bohu. To vůbec neznamená žít bezuzdně, ale znamená nebýt pevně spjat s kulturou, kterou vytvořili křesťané výhradně pro křesťany. S kulturou, v níž se mluví o velkém poslání, zpívají se písně o velkém poslání, ale kde velké poslání církev nijak neformuje ani nereorganizuje. Pojďme vytvářet společenství, která se vyznačují milostí a pravdou. Pojďme si zvyknout na napětí, proměnlivost a chaotičnost, která z toho plyne.

Závěrem. Původní záměr Ježíše bylo vytvořit dynamické hnutí, které bude spojeno společným cílem naplnit velké poslání, kdy Ježíš měl být základem. Z tohoto hnutí se postupně stalo cosi statické společenství, které se stále více mělo tendenci starat samo o sebe. Zároveň Ježíš přináší s myšlenkou a hlavně příkladem, že základem tohoto společenství by mělo být spojení milosti a pravdy. Jenže církev se dostává do pasti a příliš akcentuje jedno či druhé, snad i proto, že se obává napětí a někdy i nevyváženosti. Zároveň obstavuje svoje pomyslné nebo i skutečné kostelní zdi svými pravidly a kulturou, která vytváří pocit, že dovnitř se nemůže dostat každý. Na to apoštolové řeknou, zbavme se všeho, co brání pohanům vstupu do církve, v jejich případě to byly židovské tradice, o co se jedná u nás, musíme vědět my.

Stojíte a stojíme před další etapou života sboru. Nejde až tak o slova, ale přesto se ptám, zda chceme společně tvořit shromáždění, které je svolané za určitým cílem, která jde odněkud někam, zda chceme podstoupit napětí života v milosti a v pravdě a zda chceme vytvářet prostředí, kam mohou přicházet ti, kdo nemají rádi církev.