Církev ve vykořeněné době
Církev jako stádo a domov v době v době dobrovolných vykořeněnců
Když Pavel končí svoji misi v církvi, nemá moc optimismu: Sk 20,29 Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo.
Jakoby zde Pavel říkal – tak jsem se mezi váni snažil, ale stejně to bylo marné. Pavel církev přirovnává ke stádu a to nikoli výsměšně, ale jako skupinu, která drž pohromadě. V podobném duchu píše Petr:
1 P 5,8 Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil.
Možná jste někdo viděl film Gladiátor. V tomto filmu je jedna zajímavá scéna. Gladiátoři jsou odvedeni do arény a čekají, jaký soupeř na ně vyběhne z okolních vrat. Hlavní hrdina má ke svým spolubojovníkům promluvu. Cokoli se vyřítí z vrat, pokud se budeme držet pohromadě, máme větší šanci přežít. Nakonec zaujmou tzv. želvu a porazí přesilu, která na ně útočí. Nechci být militantní, ale tento obraz mi v mnohém připomíná církev. Naše vize není a ani nesmí být jen přežít, ale platí, že jsme v bitvě. Když Ježíš ustanovuje církev, říká, že na Petrovi zbuduje svoji církev a brány pekel ji nepřemohou.
Dejme si dohromady všechny citované texty: Vlci nebudou šetřit stádo, ďábel obchází jako lev řvoucí, brány pekel útočící na církev… Tyto texty mi ukazují to, co jsme viděli v Gladiátorovi. Přežijete nikoli, když se uzavřete do sebe, když přestanete bojovat, ale když budete bojovat a při tom když budete držet pohromadě. Církev často dělala chybu, že se pouze uzavřela a to z ní udělalo sektu. Zároveň když se sbor rozpadne na skupinky nezávislých nebo dokonce proto sobe zápasících lidí, je konec. Petr přirovnává satana ke lvu, který ale neútočí na stádo. Čeká, až se někdo oddělí a pak ho pohltí. Církevní otcové šli ještě dál, když tvrdili, že mimo církve není spásy. Znamená to, že být součástí církve znamená přijmout cosi jako kolektivní mysl? Stát se součástí masy? Ztratit individualitu? Co vlastně znamená být součástí církve? Co vlastně znamená být součástí oné pomyslné římské želvy?
Když čtete Bibli, ale i když čtete některé církevní otce, potom je zajímavé, jak často se zde hovoří o utrpení. Dokonce některé vyznání víry hovořili o tom, že jeden z rysů církve je utrpení. Prostě se jaksi počítalo, že když člověk uvěří, bude ho to něco stát a to nikoli z důvodu jakéhosi sebetrýznění, ale proto, že půjde proti proudu. Nemusíte se s nikým hádat, ale okolí provokuje, když kvůli víře přestanete brát úplatky, nepřipojíte se k pomluvám atd. Prostě často provokuje už to, že jste jiní, odlišní. Všimněme si, jak jsme někdy podezřívaví vůči cizincům. A cizinci vůči nám. Nechápeme některé jejich postoje nebo kulturní zvyky. Před týdnem jsem byl na jakési mezinárodní konferenci a přišlo mi divné, že Indické ženy celý den chodí v něčem, co mi připomíná pyžamo. Přistihl jsem se, že se na ně dívám trochu z patra jako na barbary… byl to můj problém plynoucí z toho, že jsem nechápal nebo spíše neunesl jejich odlišnost. Podobné rysy platí vůči věřícím a tedy i církvi. Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši. 1 P 2:11 Petr jasně hovoří o tom, že zde jsme cizinci. Vraťme se ale ještě k utrpení. Pokud mě moje víra něco stojí, potom přestávám řešit, zda potřebuji nebo nepotřebují církev. Je to podobné, jako když by nemocný člověk řešil, zda potřebuje rodinu. Toto řeší puberťáci, kteří jsou plni sil nebo lidé na vrcholu kariéry, kteří se chtějí zbavit svých rodičů, protože je rodiče zdržují. Jenže když nás opouštějí síly, když trpíme, rodinu potřebujeme. Myslím, že někde zde se skrývá odpověď na to, proč existenci církve zpochybňuje řada křesťanů u nás. Vystačíme si sami a to nikoli proto, že jsme tak silní, ale proto, že nás víra nic nestojí. Křesťan proplouvající životem jako kdyby PB neexistoval, nepotřebuje ani církev stejně jako zdravý a silný člověk nepotřebuje až tak moc rodinu. Jenže Písmo hovoří o církvi jako o společenství lidí bojujících a to nikoli proti sobě, ale proti zlým principům, které ovládají náš svět.
To co říkám může vést k závěru, který vidíme u sekt. Uzavřeme se do sebe. Jediný dobrý svět je mezi námi, vše ostatní je zlé. Nedávno jsem psal na blog o domácí škole. Zajímavé bylo, že několik reakcí komentovalo jakousi církev či sektu, jejichž pastor nabádal, ať děti nechodí do škol, protože svět je zvrácený. Pochopitelně o tomto nemluvím. Písmo nás vede k tomu, abychom žili v tomto světě, podíleli se na jeho věcech, ale abychom do něj vnášeli křesťanskou zvěst a hodnoty. A to nejen není snadné. K tomu potřebujeme druhé, kteří spolu s námi tvoří církev.
Jak se jako církev ale držet pohromadě? Co nás spojuje? Co z nás dělá v dobrém slova smyslu stádo? Mohli bychom hledat mnoho analogií ze světa zvířat, nicméně když PJ hovoří o sobě jako o pastýři a nás jako ovcích, potom hlavní je, že ovce následují pastýře: Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. 12 Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. 13 Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. 14 Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, 15 tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Jan 10, 11 - 15
Církev se nerozpadne, když lidé následují Ježíše a to víc, než jakéhokoli vůdce. Dobré vedení říká tam je Ježíš, toho následujte, nikoli tady jsme my, nás následujte. V podstatě tímto se církev liší od sekty. V každé sektě je v čele jakýsi silný guru a ještě každá (křesťanská) sekta má nejen Bibli, ale další posvátný spis. Druhá důležitá věc je, že stádo je charakteristické tím, že jaksi instinktivně chrání slabé a unavené. Zároveň ti vědí, že je moudré být se stádem. Duch naší doby nás učí spíše nezávislosti a nedůvěru k jakékoli instituci, včetně církve. Ke svojí víře církev nepotřebuji, a pokud ano, potom jen když se mi chce, když mě to baví. Jenže zde platí přežijeme, jen když budeme spolu“: V okamžiku, kdy pro Pána neseme kůži na trh, druhé potřebujeme a církev přestáváme do velké míry řešit. V souvislosti s pastýřem, který vede svoje stádo je nejznámější tento obraz: Ž 23:1 Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek 2 Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, 3 naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. 4 I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. 5 Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. 6 Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.
Církev jako místo, kde lidé nachází odpočinek. Jedna z charakteristik naší doby je únava. Jsme unaveni z informací, z životního tempa, z mnohých nároků doby. V úterý nám Adam zahlásil – tak dnes jsem měl 50 minut volného času. Docela mě to vyděsilo… Prostě se ale musel jen připravit do školy, jít na klavír a měl dlouho školu. Komentoval jsem to tím, že je lepší mít málo času, než mnoho, ale stejně mě to zastavilo. Napadlo mě – tak brzy? Nemá na podobné věci ještě čas? Několikrát mě někteří ve sboru řekli, že se se mnou nechtějí setkat nikoli proto, že jim lezu na nervy, ale protože působím přetíženě. Moje odpověď byla – stejně ale působíte vy ne mě. I já se vám bojím zavolat. Zde čteme, že pastýř, který vede svůj lid, nám dává odpočinek. Jeho lid má čas se setkat, nebojí si zavolat. Je skvělé, když se církev stane místem, kde lidé čerpají duchovní potravu, kde nabírají síly a to jak ze slova, tak i jeden od druhého. Přiznejme si upřímně, že jsme někdy „zbiti“ světem, okolím, okolnostmi. Na tom není nic divného, tak to ve světě chodí. Najednou čteme, že Hospodin dává odpočinek. V souvislosti s naším uvažováním můžeme dodat – Hospodin používá církev, aby v ní lidé nalezli odpočinek a spočinutí. Hospodin používá církev, aby všichni notoričtí běžci životem se zastavili a spočinuli. Zároveň je otázkou, jak konkrétně se toto zastavení děje. Je to v neděli? V týdnu? Jak? Kdy?
Církev není jen neděle, jakkoli neděle je důležitá, stejně jako je důležité pro zdravou rodinu, aby se dokázala setkat. Jenže církev je i jindy a na jiných místech, než zde a v neděli. Důležité ale je, že patřím do konkrétní duchovní rodiny, kam se rád vracím a kde čerpám síly. Podobný princip platí u dětí. Čím je dítě starší, tím více se vzdaluje, ale kdesi v jeho hlavě stále platí, že má svůj jedinečná domov, kam se nejen vrací, ale kam se rádo vrací. Toto ale vůbec neplatí jen o dětech, platí to i o dospělých. Byl jsem teď asi 10 dní v zahraničí a někdy jsem telefonoval domů. Moje otázka byla „jak je doma“. Slovem doma nemyslím nezbytně našich 80 čtverečních metrů, ale jak je vám, které mám rád. A to tak rád, že i kdybyste se odstěhovali, stále bych se ptal na „doma“. Proč? Protože doma jste vy, nikoli kde. Moc bych si přál, abychom toto mohli prožívat i vzájemně v tom to sboru.