DNA církve

 

Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. David nevstoupil na nebe, ale sám říká: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Sk 2, 32 - 41

 

Text, který čteme, se odehrává po letnicích, kdy Ježíš vystoupil ke svému otci a na zemi zůstává skupina jeho učedníků, z nichž někteří Krista viděli, jiní o něm slyšeli a to, co, všichni mají společné, je chaos a zmatek. Vědí, že Ježíš byl ukřižován – toto viděla i část z nich. Další slyšeli, že vstal z mrtvých. Nikdo u toho nebyl, ale mnozí ho viděli vzkříšeného, a ti, kdo ho neviděli, to slyšeli. Opozice se sice pokusila vzkříšení vysvětlit tak, že Ježíšovo tělo ukradli učedníci, ale tento pokus o rozšíření fake news nevyšel. Zpráva o vzkříšení se šíří jako oheň, navíc mnohým lidem začíná dávat smysl, co o sobě Ježíš ještě před ukřižováním v souvislosti se vzkříšením tvrdil. Jeho slova se naplnila. Stále ale zůstává ve vzduchu otázka a co bude nyní? Neexistují žádní volení vedoucí, neexistuje žádná struktura, ani sami následovníci Ježíše přesně nerozumí, zda jsou jakási nová odnož židovství. Někteří prožívají smutek, že je ježíš opustil a nedovedou si představit, že to bude jako dříve. Jinými slovy vše je na začátku, vše je velmi křehké a nejasné, a když se na proces vzniku církve díváme nyní, pak se skutečně jednalo o zázrak, že hnutí, které vzniklo po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání se velmi rychle nerozpadlo. Jak se to stalo?

Dovolím si malou odbočku z doby, kdy jsem učil filozofii. Na přelomu 19. a 20. století se formoval ve filozofii směr, který se nazýval filozofií života. Jednou z klíčových osobností této školy, byl francouzský filozof Henri Bergson, který mimochodem v roce 1927 dostal Nobelovu dceru za literaturu a jehož tři knihy ŘKC dala v roce 1914 na seznam zakázané literatury. Pro naše přemýšlení je ale důležité, že Bergson přichází s myšlenkou tzv. elen vital, anglicky vital force, česky bychom to mohli přeložit jako životní síla. Oproti Darwinovi a jeho škole Bergson píše, že život není výsledkem chemicko-fyzikálních reakcí ani náhodného výběru druhů, nýbrž tvořivým vývojem, „neseným zevnitř“ a dokonce, že spiritualita je také prvkem biologie.

Vraťme se od Bergsona zpět do Skutků a položme si otázku, co vlastně byl onen elen vital, nebo životní síla, která nejen že udržela první křesťany pohromadě, ale dokonce umožnila, aby církev rostla navzdory problémům, které přicházely jak zevnitř tak zvenčí?

Nedávno moje žena dala pár suchých větviček do vázy z vodou a nyní jsou na větvičkách lístky. Co je ona životní síla, která jaksi samovolně působí, že ze suchých větviček najednou prýští život?

Co je onen elen vital, síla života, která může dát sílu k duchovnímu životu i Třináctce? A zároveň, bez níž se Třináctka dříve nebo později rozpadne, uschne?

Apoštol Petr hovoří o čtyřech věcech, bez nichž nemůže církev existovat a které když budou proudit v nás a mezi námi, pak je otázkou času, kdy Mlejn se stane naší modlitebnou.

1.   Byl seslán Duch svatý, který v církvi působil. Bez jeho působení je církev jen jednou z mnoha neziskovek, pokud se jedná o církev s historií, pak je to jedna z mnoha historických památek. Pak měl pravdu německý filozof F. Nietzsche, který napsal, co jsou kostely jiného, než jen náhrobky mrtvého Boha? Bez působení Ducha svatého je Bůh jen pojem, jen tři písmenka. Když jeden ze zakladatelů CB, Alois Adlof psal o čem je vlastně křesťanský život, pak mj. čteme: Neomezená, dozírající a vládnoucí přítomnost Ducha svatého v srdci. Je to přenechání se cele Pánu Ježíši skrze jeho svatého Ducha, aby On ve své milosti a lásce směl celou vůlí užívati všech sil a schopností našich, jakž ráčí. Život opravdový, nesobecký, čistý, otevřený ustavičně vlivu Ducha svatého, ozdobený krásou pokory a nevyčichlé vůně jeho přítomnosti. Jinými slovy je to Duch svatý, který brání tomu, aby církev jakoby vyčichla. Zároveň který vede církev pod vládu Ježíše Krista. Který dává touhu po Bohu a jeho věcech.

 

2.   Druhý rozměr je naznačen v reakci na Petrova slova a jmenuje se pokání. Petr řekne, že jeho posluchači ukřižovali PJK. Jenže oni ho přece neukřižovali. Ukřižovali ho Římané na popud židovských představitelů! Petrovi posluchači se měli bránit a upřesnit Petrovu nepřesnou formulaci. Jenže Petr tím, že použije 2. osobu čísla množného vlastně říká, i vy jste součástí problému. To, že Ježíš byl ukřižován, je vaše, naše a nakonec i moje chyba. Je to kvůli našim hříchům, nikoli především kvůli židovské nebo římské zvůli. Mimochodem toto je jedna z funkcí práce Ducha svatého a tou je, že zjevuje náš hřích, dává ho do světla. Aby církev mohla existovat, musí si její členové uvědomovat, že jsou jen a pouze omilostnění hříšníci. Ono se to dobře řekne v obecném slova smyslu. Mnohem horší to je, když se to najednou týká mě osobně. Ono někdy stačí někomu dát zpětnou vazbu a už nadskakuje jak papírový čert, natož představa, že bych měl hovořit o konkrétních proviněních. Petr tímto říká, ano, všichni jsme se provinili a proto Ježíš zemřel. A všichni potřebujeme pokání.

 

3.   Třetí věc, třetí zdroj života se skrývá ve velmi jednoduchá, pro někoho možná pragmatické větě, která zní „co máme dělat“? Představte si, že bychom s touto větou na rtech odcházeli z kázání, ze skupinky, z mládeže, z dorostu. Většinou odcházíme a po pár minutách si nic moc nepamatujeme, v lepším případě odcházíme s tím, že to bylo hezké kázání, že tam zazněly hezké myšlenky a někdy dokonce inspirující a někdy dokonce velmi inspirující myšlenky. V horším případě pak kázání nebylo nic moc. Jenže myšlenka o Bohu nás nezmění. Stejně tak nás nezmění myšlenka o pokání, o láce, o modlitbě atd. Změní nás Bůh, pokání, modlitba atd. Tedy zkušenost s myšlenkou. Posluchači Petra nejásají nad tím, že se zase něco nového dozvěděli, že jim Petr rozšířil jejich nábožensko – racionální apetit, ale ptají se, co mají dělat. A protože to mnozí pak i dělají, dochází k jejich radikální proměně a církev přes všechny nedostatky roste. Petr nedává jen informaci, že byl seslán Duch svatý, ale církev se otevírá jeho působení – což vidíme celou knihu Skutků. Petr nemluví jen o tom, že pokání je dobrá myšlenka, ale vede posluchače k pokání atd. Petr vede církev k ještě jednomu, čtvrtému rozměru, který je naznačen ve slovech dejte se pokřtít. S křtem je zde spojeno přijetí Ducha svatého a obrácení, které je spojeno s pokáním. Ale ještě čtvrtý rozměr.

 

4.   Ten je naznačen ve slovech zachraňte se a přidalo se. Jinak řečeno zachraňte se a přidejte se… zde se dočítáme o založení církve, o založení nového společenství. Možná jste slyšeli citát, kromě církve není spásy. V roce 1441, papež Evžen IV prohlásil: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo katolickou Církev, se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům“. Zjednodušeně řečeno, není spásy kromě Církve nebo v tomto případě kromě katolické Církve. Tento postoj je špatný, protože vychází z přesvědčení, že je to církev, která disponuje tzv. prostředky spásy, kterými jsou svátosti. Když je vám kněz nebo církev nedá, máte smůlu. Písmo nám ale ukazuje jiné východisko. Smyslem Církve, společenství, je nikoli spása, ale touha a potřeba společně sdílet svoji víru, nést břemena jedni druhých, povzbuzovat se, napomínat se. Někdy slyším otázku a potřebuji ke svému životu církev? Potřebuji ji ke spasení? Je to stejná otázka, jako zda potřebuji ke svému životu rodinu. Nikoli, dá se vyrůst I v dětském domově, dá se přerušit všechny vazby se svojí rodinou. Jenže to ukazuje, že něco se pokazilo, až někde je zásadní problém. Stejné je to u křesťana, který nežije se společenstvím. Petr si nedělá iluze o světě a říká, zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení. Možná bychom mu řekli, že ve světě je mnoho dobrých lidí, že to vidí strašně černě – Petr ale mluví o hodnotovém nasměrování světa, který je v Božích očích zlý a zároveň abychom uspěli, potřebujeme církev.

 

5.   Posledním prvkem, o kterém v tomto textu už nečteme, ale který se pak prolíná celou knihou skutků, je misie. Ono zachraňte se, neznamená uzavřeme se, ale vytvořme základnu, ze které budeme vycházet a zvěstovat evangelium o proměňující moci Ježíše Krista. Vlastně je to určitý paradox, že jedině církev, která se nesoustředí primárně na sebe a svoje potřeby, která je otevřená světu okolo sebe a potřebným je církví, která přijímá požehnání. Čím více bychom si požehnání chtěli zakonzervovat, tím vice se nám rozplyne mezi prsty.

 

Na začátku jsem se ptal co je oním elen vital, životodárnou silou. V tomto texty jsme viděli 4 oblasti a jednu jsme přidali ze zbytku knihy Skutků. Duch svatý, pokání, konání, společenství církve a zvěstování evangelia ztraceným. Moc bych si přál, aby tyto elementy, které tvoří onu životodárnou sílu, proudili i v našem sboru…