Češi, církev a kdo do ní patří?
Úvod – Češi a církev, příklady z literatury
Asi dlouho nepanovala v Česku tak anti-církevní atmosféra, jako v poslední době. Církev, především katolická, ale i církev jako taková je propíraná ze všech stran, vytahují se věci z historie. V minulém týdnu jsem Tři legendy o krucifixu od Julia Zeyera. Kniha začíná těmito slovy: „Byl krásný večer. Slunce padalo nad Petřínem. Hradčany plály v růžovém svitu, Vltava zdála se řekou z temného tekutého jantaru. Byl to nádherný obraz.“ Nyní popis pokračuje… „v pozlacených karosách slunili se preláti, jejichž vrátní nebyli by Spasitele do svých domovů pustili, kdyby chud a bos u jejich dveří zaklepal….“ Zeyer se jako novoromantický autor konce 18 století mj. vymezuje proti maloměšťáctví a jako jednu z vrstev, která tento pokleslý způsob života ztělesňuje je církev. Ještě známější je K. H. Borovský – uvedu jeden jeho rým:
OTEC A MATKA
Bůh, náš otec, pro chování
deset nám dal přikázání,
ale církev, naše máť,
zkrátila je v jedno: "Plať!"
Antikatolicismus byl spojený i s první republikou, konkrétně s jejím založením protože si obyvatelé Československa spojovali s katolickou církví habsburskou monarchii (zažitou byla představa o spojení trůnu a oltáře - viz například heslo: „Zúčtovali jsme s Vídní, zúčtujeme s Římem" nebo „Může dobrý Čech být - či zůstat - katolíkem?"), chápali své vystupování z této církve jako projev samostatnosti a nezávislosti nové Československé republiky, jako oslabení vlivu církve na život v novém státě.
Na druhou stranu mnoho Čechů vnímalo jako problém husitství, jako krvavou revoluci, zpustošení země, krok zpět. Je pravdou, že krátce po roce 1989 měla církev ve společnosti vysoký kredit, ale ten nevydržel dlouho…
Na těchto několika příkladech vidíme, že vztah Čechů k církvi je komplikovaný, že má svoje hluboké historické kořeny. Ty se v poslední době pod vlivem sporu o restituce obnažují. Nicméně nechci řešit historický kontext vztahu Čechů a církve, ani restituce, ani nic podobného. Myslím, že většina současných Čechů a to nejen věřících, ale i nevěřící k církvi necítí nějakou nenávist či odpor. Kdyby nebyli restituce, tak toto platí dvojnásob. K církvi prostě necítí nic. Nebo řečeno pozitivně, cítí k ní lhostejnost. Pokud to ovšem není protimluv. Věřící potom zřejmě necítí lhostejnost, ale hrozí nebezpečí, že očekávají, že církev pomůže v duchovní výchově dětí, v příjmu kvalitní duchovní potravy a že pomůže v krizi. Když jdete do nemocnice nebo do servisu očekáváte kvalitní péči nebo služby. Když jdete do církve, očekáváte totéž, pouze péči nebo servis trochu jiného druhu. Přesto péči. Jenže jak to je? Je to tak správně? Je vlastně církev pouze jinou servisní organizací?
Zabedněnost Kristových následovníků
Asi není třeba říkat, kdy nebo jak církev vznikla. Bylo tomu o Letnicích. O svátcích, které patřili k poutním svátkům Izraelců, kdy Izraelci putovali do Jeruzaléma. Ještě před tím tomu ale předchází Ježíšovo nanebevstoupení:
Sk 1:6 Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" 7 Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; 8 ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." 9 Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
Učedníci se Ježíše tedy ptají: Kdy obnovíš království pro Izrael? Viděli Kristovu smrt na svět, viděli jeho zmrtvýchvstání a toto je vlastně poslední otázka, kterou PJ kladou. „Kdy pro nás Izraelce obnovíš království?“ Osobně mi to přijde naprosto absurdní – jak se po tom, co s JK prožili, co na vlastní oči viděli, co jim bylo zvěstováno, mohou takto ptát? Jako ti kdo ho ukřižovali… S dětmi si děláme ztišení a někdy se jich ptám, zda se chtějí na něco zeptat. Zvláště Martin je expert, když místo otázky začne mluvit o nějaké počítačové hře, dorostovém táboř, o spider–manovi nebo podobných věcech, které s tématem nemají nic společného. Pochopitelně někdy reaguji a ptám se, zda vůbec poslouchal. Podobně reagují učedníci. Po tolika lekcích vidíme, že se jejich pohled na Krista moc nezměnil, je stále zahalen jakýmsi závojem. Prostě Ježíš jako revolucionář, který obnoví království pro Izrael. Podobně ale někdy působí církev, která je církví především podle jména, která je především institucí. Prostě Ježíš a jeho působení je zaškatulkováno a jakoby není síla, není moc, toto změnit. Dobře to vystihuje ruský spisovatel Dostojevskij, který v románu bratři Karamazovi popsal fiktivní rozhovor mezi knězem inkvizitorem a Kristem. Kněz se ptá Krista na mnoho otázek, až ho nakonec vyhodí se slovy, že nechce, aby rušil klid církve… Ve Zjevení vyčítá Kristus jedné z církví, že žije, ale jen podle jména. Jinými slovy, aby se církev mohla stát církví, aby se nejednalo jen a pouze o jednu z mnoha institucí, aby učedníkům, kteří stále mají na svém porozumění Kristu jakoby šupiny, něco se ještě musí stát. Co? „Přijmete moc Ducha svatého a budete mi svědkové….“ Sk 1, 8. Hned poté je Kristus vzat do nebe. Pochybuji, že učedníci rozuměli Ježíšovým slovům o tom, že přijmou Ducha, už vůbec to zřejmě nespojovali se Letnicemi a už naprosto ne se založením církve. Jenže bez těchto tři atributů (vlastností) tedy shromáždíte se, dostanete moc Ducha svatého a budete mi svědkové, není církev církví. Toto byly poslední J. slova a učedníci si je museli nějak zpracovat.
Vznik – odbednění církve
Po pár dnech přichází učedníci jako správní Židé spolu s mnoha dalšími na Letnice do Jeruzaléma a tam se stane podivná věc. Sk 2, 1 – 13.
Sk 2:1 Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. 2 Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. 3 A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; 4 všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. 5 V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, 6 a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. 7 Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? 8 Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: 9 Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, 10 Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, 11 židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!" 12 Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: "Co to má znamenat?" 13 Ale jiní říkali s posměškem: "Jsou opilí!" 14 Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: "Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: 15 Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí - vždyť je teprve devět hodin ráno. 16 Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: 17 'A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi
Do Jeruzaléma přišli Židé ze všech národů, kteří si ani nerozuměli. Spojovala je víra, nikoli jazyk. Petr káže svoje kázání a lidé najednou hovoří tak, že si jsou schopni porozumět. Mluví srozumitelnými jazyky a vypadají, jakoby byli opilí. Petr reaguje tak, že bychom ho za to napomenuli a místo aby řekl, že tito lidé nejsou opilí, protože jsou věřící, říká, že tito lidé nejsou opilí, protože je 9 hodin ráno… (co se asi dělo v 9 hodin večer).
V textu čteme řadu dalších věcí, které ale ústí do jediné otázky: Sk 2:37 Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: "Co máme dělat, bratří?"38 Petr jim odpověděl: "Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.
Odbednění 1: Kdo patří do církve a omilostnění hříšníci.
Církev tvoří ti, kdo se setkali s Kristem a kdo toto setkání vyjádřili křtem. Vše další jako kde se budeme scházet, kdo je kazatel, jaká je práce s dětmi, jaký druh hudby se tam provozuje a nevím co ještě, je druhořadé. Slovem druhořadé není řečeno nedůležité, nesmyslné, nicméně vše musí mít nějaký základ. Je to Duch svatý, který působí, že člověk si jednak uvědomuje svůj hřích, ale i to, že zde je řešení a tím není relativizace hříchu, ani deprese z hříchu a selhání, ale odpuštění. Církev je společenstvím omilostněných hříšníků. Když jsem byl v USA, zažil jsem jednu novou zkušenost. Byl jsem na setkání AA. Nikoli proto, že bych byl ve stavu, že to potřebuji, ale protože jsem to chtěl vidět a zažít. Je zajímavé a inspirativní podívat se na jejich vyznání. Nebudu ho číst celé, jen něco:
Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly neovladatelné.
Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může obnovit naše duševní zdraví.
Rozhodli jsme se předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho my sami chápeme.
Když někdo z nich promluvil, představil se a dodal, že má problém s alkoholem. Pak začal mluvit… Hnutí AA je složitější, ale chtěl jsem ukázat, že jejich základní předpoklad a cesta k úspěchu je uznat, že nad jistými věcmi v životě nemám vládu a že potřebuji pomoc a zároveň že nechat si pomoc není slabost. Když do církve přichází D. sv. lidé si toto uvědomují a vede je to ke Kristu.
Odbednění 2 a láska
Ale… nejen ke Kristu. Církev byla založena, „když se shromáždili“. Když na ně sestoupil Duch, potom si rozuměli. Poté čteme Sk 2:44 Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. 45 Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. 46 Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. 47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.
Nemusíte se bát, naše vize není vše prodat a od zítra zde založit hromadnou rodinu! Spíše se zde naplňuje to, co kdysi JK řekl svým učedníkům a to „že svět je pozná po lásce“. Aby si lidé porozuměli, musí mít nejen společný jazyk, ale musí se mít rádi. Pokud se rádi nemají, mohou se dorozumět, nikoli si porozumět. A právě o Duchu Svatém je řečeno, že je duchem jednoty. Když jsem slyšel svědectví mnohých křesťanů, proč se začali zabývat církví, potom to byly vztahy. To, co v krutém Římském světě přesvědčilo mnohé lidi ke konverzi ke křesťanství nebyla jen nauka, ale proměněné vztahy. To, co na církvi lidi nejvíce odpuzuje, jsou opět vztahy – pokud jsou špatné. Během 15-ti vizitací na sborech jsem skoro nikdy neřešil učení, ale opět – vztahy. Křesťanství nejsou jen vztahy, stejně tak církev není jen o vztazích, ale pokud se vztahy začnou rozpadat, je zle. To co můžeme jako církev nabídnout, mohu-li použít tento reklamní slogan, potom alespoň na P13 to jsou vztahy. Zároveň ale vztah nemůže vyprodukovat jakási anonymní církev, ale její součást, tedy já a ty. Když jsem byl v AA, potom síla byla, že toto bylo místo, kde člověk mohl říci druhým, že má problém, aniž by byl zostuzen. Není toto příklad i pro církev?
Odbednění 3 Poslání církve
Třetí věc (omilostnění hříšníci, vztahy) je „budete mi svědkové“. Tedy nikoli teď tady buďte spolu a nikam nechoďte, abyste se nenakazili, ale buďte jako hnůj. „Abyste začali dávat užitek, musíte se rozházet“. Církev je tu proto, aby dávala svědectví o Kristu dalším. Jaké svědectví? Představte si svědectví u soudu. Svědek vypovídá o něčem, co sám zažil, ale u čeho ostatní nebyli. Nevymyslil si to. Ale samozřejmě to líčí svými slovy a předkládá z prožité události právě jen to, co z ní sám shlédl a co z toho pochopil. A stojí za svým svědectvím celou svou osobní váhou a autoritou. Budete svědkové, kteří nesou zvěst euangelion je ve své nejspecifičtější podobě zvěst o vítězství. Maratónský běžec „Zvítězili jsme“ (Nenikékamen!) a padá vyčerpáním mrtev k zemi. A ti, kdo slyší, mu mohou - ale nemusí! - věřit, jako tomu, kdo svědčí. Svědectví lze odmítnout. Nebo mu uvěřit a přijmout je. A úkolem církve je především toto poselství nést. Vše ostatní je druhořadé. Pán nepovolal všechny, aby byli evangelisté, ale všichni mají být svědkové.
Závěr: Církev tvoří hříšníci, z Boží milosti omilostnění, kteří se mají rádi a kteří jsou svědkové toho, co viděli a zažili. Takováto církev nebudí strach ani despekt, naopak takováto církev přitahuje. Zároveň když hovoříme o církvi, hovoříme o tobě a o mě, o každém z nás, kdo uvěřil a tím jaksi mimoděk církev začal tvořit. Kéž se nám její tvorba daří co nejlépe.