Lukáš 15
Studia pro skupinky na motivy příběhu o ztracených synech u Lukáše 15
V následujících šesti setkáních se budete společně zabývat jedním z nejznámějších podobenství v Bibli. Způsob, jak tyto materiály použít, je následující. Před každým setkáním si přečtěte patnáctou kapitolu Lukáše a pak další paralelní vybraný text z Písma. Poté si alespoň před prvním, třetím a pátým setkáním přečtěte výklad. Smyslem těchto výkladů rozhodně není sdělit vám, jak máte myslet, ani se nejedná o jediný správný a autorizovaný výklad tohoto podobenství. Jejich smyslem je nabídnout určitou inspiraci s tím, že bude velmi vítané, když si všimnete dalších či jiných detailů v tomto úžasném podobenství. K tomu mají sloužit mj. i otázky k jednotlivým setkáním. Snažte se na setkání přijít připraveni a zároveň vězte, že smyslem těchto studií nejsou především nové znalosti, ale duchovní proměna a růst do Kristovy podoby. Pokud k duchovní proměně tato studia pomohou, pak splnila svůj smysl.
Ještě předtím, než se ponoříte do prvního společného studia, přečtete si každý sám Lukáše 15, a to způsobem, který se jmenuje Lectio Divina. Jedná se o rozjímavý styl čtení Bible spojený s modlitbou a meditací, který vám zabere zhruba hodinu. Zde jsou jednotlivé kroky.
1. Vzývej Ducha svatého
Než začneš číst Lukášův text, vzývej Ducha svatého o jeho světlo a přítomnost, abys tak v jeho světle mohl pochopit Boží slovo. Můžeš k tomu použít tuto nebo podobnou modlitbu:
Svatý Otče, ty jsi Světlo a Život, otevři mé oči a mé srdce, abych mohl proniknout a pochopit tvé Slovo. Sešli mně Ducha svatého, Ducha svého Syna Ježíše Krista, abych mohl s otevřeností přijmout tvou Pravdu.
Daruj mi otevřené a velkorysé srdce, abych v rozhovoru s tebou poznal a miloval tvého Syna a svého Spasitele Ježíše a všem svým bratřím a sestrám vydával svědectví o tvém evangeliu.
Prosím tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v Duchu svatém žije na věky věků. Amen.
2. Čti Boží slovo (= lectio)
Otevři zadaný text a v klidu, beze spěchu a pozorně si přečti Lukáše 15 a snaž se zachytit ve svém srdci, co ti skrze něj říká Duch svatý. Uvědom si, že skrze četbu Písma svatého k tobě “někdo” mluví: tím “někým” je sám Ježíš. Čti text několikrát, všímej si zdánlivých maličkostí.
3. Rozjímej Boží slovo (= meditatio)
Rozjímat znamená nikoli především hledat poznatky, nýbrž “chuť” Božího slova, “přežvykovat” Slovo a soustředěně se jím zabývat ve svém nitru. Meditovat znamená ztišit se v Boží přítomnosti a konfrontovat text s vlastním životem, aby sis uvědomil, k jakým postojům a pocitům tě Boží slovo inspiruje.
Můžeš si pomoci těmito nebo podobnými otázkami: Co je základní myšlenkou a hodnotou úryvku? Proč je pro mě tento text důležitý? Co mi říká a k čemu mě vede? Jaké postoje a pocity mi sděluje? Jak se tyto postoje a pocity mohou projevit v mém životě? V tomto kroku máš nechat Boží slovo sestoupit do hlubin své duše, všemi svými silami se s ním poměřit, ‚vstoupit do jeho nitra‘ a ‚obrátit se‘ k němu.
4. Modli se Božím slovem (= oratio)
Poctivé rozjímání Božího slova nezbytně vede k modlitbě. V rozjímání jsi objevil, co ve tvém nitru říká Bůh. Nyní je tvým úkolem odpovědět modlitbou na jeho Slovo. Jinými slovy: Poté, co Boží slovo proniklo do tvého vnitřního světa, je modlitba vrací Bohu ve formě přímého oslovení. Proměnit Slovo v modlitbu znamená vidět se v zrcadle Písma a všechny každodenní události, ať už jsou radostné, nebo naplněné hořkostí, úspěšné, či neúspěšné, srovnávat s Boží vůlí; s neúnavnou synovskou důvěrou prosit o Boží sílu, abychom mohli plnit své povinnosti a úkoly tak, jak chce Bůh, a toužili po tom, co se mu líbí.
5. Nazírej Boží slovo (= contemplatio)
Nesmíš se křečovitě snažit dojít při lectio divina až k tomuto kroku. Pokud dobře rozjímáš, sám Bůh tě sem přivede. Kontemplace není žádná technika nebo zvnějšku vyvolatelný proces, nýbrž dar Ducha svatého vycházející z dobře konané lectio. Je to pasivní záblesk Boží blízkosti, jehož původcem je Bůh. V kontemplaci jde o poznání Boha v srdci. Až uzná za vhodné, uvede tě Pán do kontemplace svého tajemství, tajemství Otce, Syna a Ducha svatého. Kontemplovat Slovo znamená nechat stranou detaily a přejít k tomu podstatnému. Pocítíš touhu dívat se pouze na Ježíše, odpočívat v něm, otevřít se jeho lásce a s jistotou, že se nacházíš ve společenství života se svým Pánem, přijmout do svého srdce Boží království.
6. Jednej podle Božího slova a nes je do života (= actio)
Předchozí kroky mají smysl pouze tehdy, jsou-li orientovány na život. Proto ti doporučuji, aby ses nějaké slovo nebo větu vzatou z Božího slova snažil žít. Proces lectio není uzavřen, pokud nás nedovede k tomu, abychom z Božího slova udělali inspiraci pro život. Slovo se musí stát normou tvého života, stejně jako tomu bylo u Ježíše. Je třeba, abys je prožíval ve svém každodenním životě, neboť evangelium je možné hlásat pouze takto – prostřednictvím života, který mu odpovídá.
Než zavřeš přečtený text podobenství, dej si konkrétní předsevzetí, o něž se budeš v průběhu dne snažit a které ti může pomoci v úsilí o růst do Kristovy podoby. Své setkání s Božím slovem pak uzavři modlitbou, např. touto: Dobrý Otče, ty jsi zdroj lásky, děkuji ti za to, žes mi daroval Ježíše, živé Slovo a pokrm pro můj duchovní život. Pomoz mi, abych Slovo tvého Syna, které jsem četl a přijal do svého nitra, uměl uvádět ve skutek a konfrontoval je se svým životem. Dej, ať je umím převést do svého každodenního života a nacházet své štěstí v jeho naplňování. Pomáhej mi, abych se uprostřed svých bližních stal živým znamením a autentickým svědkem tvého evangelia spásy. Prosím tě o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.
(Sestaveno podle vira.cz – odkaz na Lectio Divina)
Mladší syn
1. setkání
Předtím, než se ponoříte do prvního společného studia, si několikrát pozorně přečtěte text z Lk 15 se zaměřením na mladšího syna a Žalm 1.
Poté co, jste si oba texty přečetli, přečtete si v rámci přípravy na setkání poznámky k osobě mladšího syna.
Kdybych měl někomu vysvětlit evangelium, potom bych použil podobenství o ztraceném synu. Jedná se zřejmě o nejjasnější popis toho, v čem tkví jádro evangelia, zároveň je zajímavé, že toto podobenství je psáno především v kontextu staršího syna nikoli mladšího, kterému je ale v podobenství věnováno více místa. Proto se podobenství většinou nazývá podobenství o ztraceném synu nikoli podobenství o ztracených synech. Nyní se ale budeme zabývat prvním synem.
Na první pohled je pointa podobenství jednoduchá. Máme před sebou bohatého a milujícího otce. Ještě během jeho života za ním přichází jeho mladší syn s tím, aby mu otec dal podíl jeho dědictví. Asi ve všech komentářích tohoto podobenství byste se dočetli, že se jednalo o obrovskou urážku, dokonce někteří tvrdí, že to znamenalo otce symbolicky zaživa pohřbít. Přesto se však syn této urážky dopustí. V jiných kulturách, včetně židovské, by otec na synovu prosbu nikdy nepřistoupil a asi by syna vyhodil z domova (zajímalo by mě, jak byste reagovali vy). Lukáš však píše, že otec přistoupí na synův urážlivý požadavek. Dá mu podíl jeho majetku a nechává ho odejít. Z kontextu podobenství víme, že otec svého syna velmi miloval a že synův odchod mu musel způsobit velikou bolest.
Pokračování známe. Syn snadno získaný majetek rychle prohýří. Když je mu nejhůře, uvědomí si, že mu doma vlastně bylo lépe. Vrací se zpět, aby se setkal s otcem. Pointa je jasná. Člověk, kterého symbolizuje mladší syn, hřeší a odchází od Boha. Bůh však na něj čeká a cesta k němu je vždy otevřená, pokud prožijeme pokání, a to, i když padneme do sebevětšího hříchu. Otázka je, zda toto podobenství má co dát i nám. Proč? Zřejmě nehřešíme tak jako mladší syn, nechodíme do vykřičených čtvrtí, svůj majetek spravujeme dobře, nejsme zlí na své rodiče a vlastně by se o nás dalo říci, že nepatříme mezi takzvané velké hříšníky. Tedy toto podobenství je dobrý nástroj, jak zvěstovat nevěřícím Boží milost, ale nám nic moc dát nemůže – pokud se nezamotáme do nějakých velkých provinění.
Pojďme však přesto v tomto příběhu hledat paralely s naším životem. První věc, která je nápadná, je, že mladšímu synovi není na otcově dvoře dobře. Chápali bychom to, kdyby byl syn ve špatné rodině nebo někde ve vězení. Jenže syn má všechno, co potřebuje, je blízko svému otci, je doma, je milován, a přesto cítí, že „tam venku“ je lépe. Důvody, proč syn odchází z místa, kde má všechno, co potřebuje, zní neuvěřitelně. Proč to dělá? Protože to, co si myslel, že ho učiní šťastným, nebyla otcova láska, ale otcovo bohatství. Toto se opakuje i dnes… Zkuste se na příběh podívat z perspektivy rodičů. Vaše dítě je milováno, moudře ho vychováváte, povzbuzuje, neděláte žádné zásadní chyby a jednoho dne vám dítě řekne, že „tam venku“ je lépe, že s vámi to už dál nejde.
Kdysi jsem četl smutný příběh o tom, jak jednoho dne přišla dobře vychovaná dívka za svými rodiči s tím, že v 16-ti chce odejít s jakýmsi mužem, který má přívětivé oči. Rodiče jí to nedovolili. Jenže za pár dnů našli doma lístek na rozloučenou podepsaný jejich dcerou. Dívku opět viděli až v márnici… Dostala se do rukou gangu kuplířů, kteří ji nakonec zabili. Když se rodiče dozvěděli hroznou novinu, první otázka, kterou si položili, byla, „co jsme udělali špatně“? Proč se naše milovaná dcera cítila s nějakým chlapem lépe než s námi? Položme si otázku ještě jinak: Proč se my se svým nebeským Otcem někdy necítíme dobře? Proč připomínáme onu dceru, která odešla od rodičů? Jedna z odpovědí je, že ve skutečnosti nevěříme, že u něj najdeme to, co hledáme.
H. Nouwen napsal: „Ucítit dotek žehnajících rukou a slyšet hlas, který mě nazývá milovaným synem (dcerou), je jedno a totéž. Ale jsou tu jiné hlasy, které říkají, jdi a dokaž, že za něco stojíš. Krátce poté, co Ježíš slyšel hlas, který ho nazval milovaným synem, byl odveden na poušť, aby slyšel tyto druhé hlasy, které mu říkali, dokaž, že si lásku zasloužíš tím, že budeš úspěšný, populární a mocný. Tyto hlasy jsou nám dobře známé. Podsouvají mi, že nebudu milován, když si to nezasloužím úsilím a pilnou prací. Hlasitě popírají, že láska je nezištný dar. Opouštíme domov pokaždé, když ztratíme víru v hlas, který nás nazývá milovanými dětmi, a když jdeme za hlasy, které nám nabízejí rozličné cesty, jak získat lásku, po které tak toužíme. Zde se nabízí otázka, komu patříme Bohu, nebo světu? Mnoho ukazuje na to, že spíše světu. Nepatrná kritika nás zdrtí, malé odmítnutí nás deprimuje, trocha chvály nám zvedne sebevědomí a malý úspěch nás vzrušuje. Není toho potřeba mnoho, abychom se vznášeli, nebo byli na dně. A tak připomínáme lodičku, která se zmítá na vlnách přijetí. Svět říká ano, miluji tě, pokud máš vzdělání, konexe, dobrou práci, jsi hezký atd. Divím se tomu, jak si beru boží dary, zdraví a inteligenci a používám to k tomu, abych udělal dojem na lidi, aby se mi dostalo ujištění a chvály. Soutěžím o ceny místo toho, abych tyto dary rozvíjel ke slávě Boží, a nakonec tyto dary odnáším do vzdálené země a dávám je do služeb světu, nikoli Pánu Bohu.“ Jinými slovy tu Nouwen popsal to, že svoji identitu odvozujeme od uznání jiných, nikoli od Otce. Pokud se vrátíme k mladšímu synovi, u otce mu není dobře, protože si myslí, že okolí nabízí víc.
Odejde a zpočátku se mu docela daří. Má dost peněz, hodně přátel, působí na druhé a ví, jak si získat jejich náklonnost. Problém nastává, když mu dojdou peníze. V okamžiku, kdy nemá dary na rozdávání, kdy nemá co druhým nabídnout, jakoby pro ostatní přestal existovat. Už si není čím zasloužit jejich lásku. Jde o to, že čím dál uteču od místa, kde přebývá Bůh, tím méně jsem schopen slyšet hlas, který mě nazývá milovaným dítětem. Protože si nejsem jistý svým domovem, snažím se zalíbit druhým lidem, snažím se dosáhnout úspěchu, být uznáván nebo zapůsobit skrze své úspěchy. Když se mi to nedaří, žárlím na ostatní. A hlavně jsem nespokojený…
Když okolí přestalo mladšího syna považovat za lidskou bytost, syn prožívá hloubku svého osamění. Je sám, je ztracený, je odpojen od toho, co dává život – od rodiny, přátel a dokonce jídla. Uvědomuje si, že jde vstříc smrti. V této chvíli si opět vzpomene na dům svého otce. Určitě to, co nás vede k Bohu, může být podobné, jako v tomto podobenství. Tedy hřích nebo když jsme z různých důvodů na dně. Jenže hlad, který v podobenství znamená zcela konkrétní kručení v břiše, se může projevovat i jinak. Jedná se o hlad duchovní. Zdroje vyschnou i proto, že hřeším, ale i proto, že jsem daleko od Otce. Osobně toto vidím jako veliký zápas pro věřící 21. století. Tedy že ve skutečnosti nevěříme, že nás může nasytit Bůh. Ono to bylo zřejmě podobné vždy, jenže dnes je nabídka skutečně pestrá.
Další dějství mladšího syna začíná nejen tím, že si uvědomí, že je ve velkých problémech, ale také tím, že si v prasečím chlívku nacvičuje, co řekne otci, až se vrátí domů. Rabíni učili, že když někdo poruší normy stanovené společenstvím, omluva nestačí, ale je třeba komunitu odškodnit. Syn si nacvičil zhruba tuto řeč: „Vím, že nemám právo vrátit se do rodiny. Když se však vyučím, jako jeden z tvých nádeníků, naučím se obchodovat, a tak alespoň trochu začnu splácet dluhy, mohl by mě otec přijmout.“ Když se svoji řeč dobře naučil, je připraven postavit se otci tváří v tvář.
Syn už nechce být synem, protože o své synovství přišel, resp. sám se ho zbavil. Chce být alespoň nádeníkem. Jenže ono je to podobné i kolem nás. Hlasy v mém okolí mě nepřesvědčují, že za nic nestojím a že si svou dobrotou musím zasloužit tak, že budu stoupat po žebříčku úspěchů. Tyto hlasy nás velmi brzy přinutí zapomenout na hlas, který nás nazýval milovaným. Syn proto dál trval na své ničemnosti a chyběla mu víra v odpuštění.
Cesta z tohoto bludného kruhu je v odpuštění a přijetí Boží lásky. Přijmout odpuštění znamená naprostou ochotu k tomu, aby Bůh provedl úplné uzdravení. Pokud jsem pouze služebník, musím si udržovat vzdálenost, pokud jsem milovaný syn, jsem velmi blízko otci a mohu prožít odpuštění. Myslím si, že otec v očích mladšího syna je stále tím, kdo vzbuzuje pocit viny a obav. Jednou z největších výzev duchovního života je přijmout Boží odpuštění a nechat Boha, aby vymazal naši minulost a nabídl nám úplně nový začátek.
Příběh končí otcem, který běží synu naproti a vítá ho. Navíc mu dává oděv, prsten a boty. Bosé nohy znamenaly chudobu, boty symbol moci. Chránily před zraněním a hady. Prsten byl rovněž znamením moci, šaty potom měli zakrýt synovu špínu a nahotu. Tyto úkony předchází pozvání k jídlu, kdy jídlo znamená setkání a společenství. Syn ani nestačí nic vysvětlit, jeho projev pečlivě připravený v prasečím chlívku se bortí. Jediné co řekne je: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.' Přesto tato jedna věta je nesmírně důležitá. Ano – přiznávám, že jsem zhřešil, a to nejen tím, co jsem dělal, ale i tím, že jsem se ti vzdálil.
Tento první obraz nám ukazuje, že cesta od Otce není tím, že hřešíme, že to je jen důsledek. Cesta začíná tím, když lásku začneme hledat jinde, když nám u Otce není dobře. Zároveň existuje cesta zpět a to je dobrá zpráva.
Otázky k prvnímu setkání
Jaké myšlenky tě na podobenství zastavily po přečtení Lk 15 a při aplikaci Lectio Divina?
Vidíš v něčem podobnost mezi podobenstvím a Žalmem 1? V čem se podobal mladší syn a „svévolník“?
Proč myslíte, že synovi nestačí to, co mu nabízí otec? Proč to někdy nestačí nám?
Syn hledá naplnění mimo otcovský dům. S námi je to někdy podobné. V čem hledáš svoje naplnění ty?
Kdy se ti stalo, že jsi poznal, že to, co ti nabízí/nabízel svět, jsou „slupky“? Jak se to projevilo?
Proč je pro nás někdy tak těžké přijmout, že jsme „milované Boží děti“ a proč to hledáme někdy kdekoli jinde, jen ne u nebeského Otce?
Co dělat proto, abych se u Otce cítil dobře a nepošilhával po uspokojení, které mě uspokojit nemůže a které mě odvádí od Otce?
Co tě na tomto studiu nejvíce zastavilo? Za co by ses chtěl konkrétně modlit? Co změnit?
2. setkání
Ještě před skupinkou si přečti Lk 15 a Žalm 103, 1 – 13. Pokuste se v tomto Žalmu najít paralelu s podobenstvím, které procházíte.
Otázky k druhému setkání
Proč se syn bál návratu? Proč je pro nás/člověka někdy tak těžké vrátit se k Bohu?
V textu bylo, že syn se sytil slupkami, a následně, že někdy se živíme slupkami i my s tím, že se nejedná o doslovnou interpretaci, ale obraz, co do sebe vpouštíme. Co to může být konkrétně?
Jedním z důvodů hříchu není jen chtíč a touha, ale i to, že jsme daleko od Otce – viz. mladší syn. Jak se to projevuje v tvém životě, co tě od Otce vzdaluje?
Syn si v určitý moment uvědomí, že „zhřešil“. V Bibli se tomu říká pokání. Jak bys pokání definoval a jak se ti daří pokání uvádět v život? Potřebujeme ho, když jsme už jednou uvěřili?
Není to příliš laciné, že syn „jen tak“ něco vyzná a otec mu běží odpustit? Jak jsi Boží odpuštění zažil/zažíváš ty?
Co tě na tomto studiu nejvíce zastavilo? Za co by ses chtěl konkrétně modlit? Co změnit? Mluvili jste i o stejném oddílu Písma, bylo v tom přesto něco nového?
Starší syn
3. setkání
Před setkáním si přečtěte opět text Lukáše 15 a věnujte tentokrát „zvýšenou pozornost“ staršímu synu. Dále si přečtěte text Mt 26, 1 – 28. Nakonec si v rámci přípravy na skupinku přečtěte následující text.
Jedno z nejznámějších děl, která vyobrazuje Lukášovo podobenství. je Rembrantův obraz Návrat ztraceného syna. Autor namaloval staršího syna tak, že připomíná otce. Oba jsou vousatí, na oba obličeje dopadá světlo, přes ramena jim visí dlouhé rudé pláště. Toto naznačuje, že on a otec mají mnoho společného, a přece jsou si tak daleko. Otec se na obraze sklání nad navráceným synem, starší syn stojí upjatě, otcův plášť je široce rozevřen, synovi plášť visí zplihle na těle, otcovy ruce jsou vztažené a dotýkají se navrátilce, žehnají mu, ruce staršího syna jsou sevřené a blízko těla, na obou tvářích je světlo, ale světlo z otcovy tváře proudí celým tělem, obzvláště rukama, a zaplavuje mladšího syna velikou září vřelosti, zatímco světlo na tváři staršího syna je chladné a omezené, jeho postava zůstává tmavá, ruce zůstávají ve stínu. Mezi otcem a starším synem je na obraze veliký otevřený prostor, který odděluje, je to prostor, který vytváří napětí, a ukazuje, jak moc si jsou ve skutečnosti daleko…
Ztracenost mladšího syna je jasná. Rozházel majetek, který mu otec dal, žil nemorální způsobem, ale v určitém okamžiku prozřel. Je zde jasná rovnice: Selhání a cesta zpátky. Nemusíme být křesťané, abychom věděli, že evangelium varuje před bezuzdností a prostopášností. Na lidi, kteří se těchto věcí dopouští, je snadné ukázat. Mnohem horší bývá poznat sama sebe v druhém bratrovi.
Podle jeho slov se jednalo o poctivého člověka, který se snažil konat všechny otcovy příkazy, a kdybyste měli ukázat na nějaké jeho morální selhání, asi byste toho moc nenašli. Přesto je ztracen – je ztracen ve své zášti. Toto se provalí ve větě „sloužím ti už tolik let“! Ukazuje se, že život v poslušnosti, ve snaze zalíbit se svému otci, jeho vysoká morálka pro něj nebylo nic víc, než břemeno položené na jeho ramena, břemeno, které ho vlastně jen zatěžovalo. Sice žil velmi blízko svému otci, jenže tato blízkost byla jen fyzická, nikoli emocionální a vnitřní. I on byl nakonec svému otci strašně moc daleko.
Byl mu daleko vnitřně, a to se projevilo v jeho odmítnutí mladšího syna i otce. Necítí potěšení ani lásku, když vidí otce radostného. Navíc o sobě mluví jako o služebníku, nikoli jako o synu. Služebník sloužil ze strachu, nikoli z lásky. Výsledkem této „služby“ byla reakce, kterou vidíme. „Když se rozhlédnu kolem sebe a pozoruji životy jiných, rád bych věděl, co nadělá více škody: chtíč, nebo zášť? Mezi spravedlivými a ctnostnými je tolik souzení, odsouzení a předsudků! Mezi lidmi, kteří se tolik snaží, aby se vyhnuli „hříchu“, je tolik ztuhlého a zmraženého hněvu! Ztracenost záštiplného svatého je velmi těžké postihnout, protože je tak blízce svázána s touhou být dobrý a ctnostný.“ (H. Nouwen)
Když pozorně naslouchám slovům, kterými starší syn napadá otce, slyším v nich hluboký nářek a stesk. Je to nářek, který vychází ze srdce, které cítí, že nikdy nedostalo to, co si zasloužilo. Je to nářek, který vyjadřuje asi toto: Tolik jsem se snažil, tolik jsem pracoval, tolik jsem toho udělal, a přece jsem nedostal to, co dostal jiný tak snadno.
Podívejme se na naznačené dilema skrze dialog z filmu Amadeus, vysloveném skrze Mozartova nepřítele Salieriho: „Tajně jsem odříkával nejpyšnější modlitbu, na jakou kdy chlapec mohl pomyslet. Pane, učiň mne velkým skladatelem, dovol mi oslavit tvoji velikost skrze hudbu – a tím oslavit sebe sama. Ať se proslavím na celém světě, drahý Bože. Učiň mě nesmrtelným, ať po mé smrti lidé navždy vyslovují moje jméno s láskou za to, co jsem složil. Přísahám, že ti na oplátku věnuji svoji neposkvrněnost, svoji píli, svoji nejhlubší pokoru, každou hodinu svého života, a že svým bližním budu pomáhat, seč mi síly stačí. Amen a amen.
Bylo to nepochopitelné, na jedné straně jsem to byl já, který si odpíral veškeré přirozené choutky, aby si zasloužil boží dar, na druhé straně Mozart, který si dopřával všech choutek bez omezení, bez jediného pokárání.“ Nakonec Saliery situaci neunese a říká Bohu to, co vlastně vyjadřuje i starší syn. „Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, oplzlého, dětinského kluka… a mně jsi dal jen schopnost rozpoznat vtělení. Jsi nespravedlivý… nečestný… bezcitný! Budu ti stát v cestě. To přísahám. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit a klást mu do cesty překážky. Zničím tvé vtělení.”
Služba Bohu a bližním byla pro Salieriho pouhý nástroj, aby docílil svých cílů, snad aby se realizoval. V okamžiku, kdy si uvědomil, že mu služba Bohu a druhým nedává, co očekával, moderním křesťanským žargonem „už mi to nic nedává”, jeho srdce ztvrdne. Nakonec mravný a kultivovaný Salieri je schopen hlubšího zla než alkoholik a prostopášník Mozart. Na konci Salieri končí ve stavu totálního odcizení od Boha. Kdybyste Salieriho obvinili z hříchu, protestoval by. Přece se tak moc snažil, nic se mu nedalo vytknout. Podřizoval se Bohu! Jenže Ježíš i skrze toto podobenství ukazuje další dimenzi ztracenosti.
Konkrétně to, že skrze snahu si chceme z Boha udělat dlužníka. Zároveň na ztracenost, kdy Bohu i druhým sloužíme, ale vlastně jen kvůli sobě.
Syn vyčítá otci, že pro něj nikdy neudělal podobnou hostinu. Otec ale odpovídá, že vše, co je jeho, je synovo. Vlastně mu říká, synu, ty jsi měl hojnost vždy. Jenže reakce syna je jasná. Snad měl, ale vlastně vždy jsem se u tebe cítil jako cizinec. Nikdy mi s tebou nebylo dobře. Kolik synů toto prožilo se svými otci?
Jenže Bůh-Otec nám dává dobré dary. Přesto to tak syn neprožíval. Proč? Protože mu nebylo u otce dobře, byl od něj vnitřně vzdálen, a proto se mu otec stal cizincem.
Všimněme si, co bratra vytočilo. Byla to hudba a veselí. Proč? Protože obojí je symbolem svobody a radosti. Jenže syn žádnou svobodu u svého otce neprožíval. Ztráta svobody znamená, že vše se stává podezřelým, vše je plné dvojsmyslů. Důvěra se ztrácí. Každá sebemenší akce vyvolává reakci, požaduje podrobnou analýzu, každé gesto je vyhodnocováno. Toto je patologie temnoty. Všimněme si, že starší bratr nehovoří o „svém bratru“, ale „o tvém synovi“ tedy „o něm“. Vytáčí ho, že někdo může k odpuštění dojít tak snadno. Vytáčí ho požehnání a úspěch druhých.
Co s tím? Syndrom, který popisuji, je nebezpečím pro ty, kdo jsou dlouho v církvi, kdo delší dobu praktikují náboženský život, i pro ty, kdo – snad paradoxně, žijí slušně a myslí, že právě díky svojí slušnosti Boha nepotřebují. Myslím, že cesta ke znovuobjevení Otce, tedy k Bohu, je pro ně nesmírně zapeklitá. Je ale vůbec nějaká?
Opakem zášti a zatrpklosti, která je patrná u staršího syna, je vděčnost. Prostě vědomí, že vše co mám, je dar. Vděčnost je něco, co se lze učit, kdosi hovoří i o „disciplíně vděčnosti“.
Druhá věc je přijmout, že svět není jen o mně, o mých představách a o mých nárocích. Toto pochopitelně víme, ale nechováme se podle toho. Otec říká – synu, tvůj bratr se vrátil, raduj se z toho! Raduj se z radosti jiných, z toho, že jiní nalezli život. Kdosi o naší kultuře prohlásil, že jsme kulturou Narcisů. Tedy lidí zahleděných příliš do sebe. Tento sebe-středný pohled ale vede jen k sobectví, kdy sobectví není jen to, že někomu „nepůjčuji své hračky“. Projevem sobectví je i lhostejnost. Jen já a můj svět.
Dále existuje ještě třetí řešení: Zbavit se rivality. Starší syn se srovnává s mladším a pochopitelně vítězí. Navíc jako morálnější, cílevědomější a výkonnější požaduje, aby mu okolí tleskalo a ocenilo jej.
A nakonec je řešení v novém prožití a přijetí „vše, co mám, je tvé“. Jinými slovy prožití toho, že Bůh dává hojnost a že to není jen psáno. Je to radost z Boha, která převyšuje radost ze služby Bohu, i z toho, co svět kolem nás nabízí.
Dobře to vystihují slova Johna Newtona, autora známé písně Amazing Grace, která vyjadřují proměnu staršího syna (ke které ale asi nedošlo). „Naše potěšení a naše povinnosti byť dříve protikladné byly, se od chvíle. co jsme svědky jeho milosti, spojily, aby se už nikdy nerozdělily.“
Otázky k třetímu setkání
Jakou jsi viděl podobnost mezi textem u Matouše a ve starším synovi?
Projdi si podrobně, co Ježíš vytýkal farizeům a zákoníkům, a pokus se najít, co z toho hrozí nám/tobě?
V čem byli oba synové vlastně stejní? Jaký byl jejich problém a pozoruješ něco podobného v církvi? U sebe?
U staršího syna je evidentní, že otci sloužil, ale neměl z toho žádnou radost a k otci necítil žádný vztah. Dá se sloužit „Bohu bez Boha“? Jak a proč k tomu dochází?
Pociťuješ Boží blízkost? Jak se to projevuje?
V čem je ztracenost staršího syna tak zákeřná? Jak se tomu bránit?
Co tě na tomto studiu nejvíce zastavilo? Za co by ses chtěl konkrétně modlit? Co změnit?
4. setkání
Před setkáním si přečtěte opět text Lukáše 15 a věnujte tentokrát „zvýšenou pozornost“ staršímu synu. Dále si přečtěte text Iz 1, 11 - 17. Nakonec si v rámci přípravy na skupinku přečtěte následující text.
Otázky ke čtvrtému setkání
Jakou jsi viděl podobnost mezi textem u Izaiáše a ve starším synovi?
Jak si představuješ skutečnou „proměnu člověka“ a proč na ní Pánu Bohu tak záleží?
Jedním ze „startérů“ zášti staršího syna byla hudba a veselí. Proč? Proč nás někdy projevy svobody a radosti u druhých vytáčí?
Proč se starší syn k mladšímu nechtěl vůbec přiblížit? Proč jeho zášť ovlivnila jeho vztah k bratrovi a jak se to děje dnes?
Zažil jsi někdy frustraci z toho, že ses v něčem snažil uspět a někdo jiný, kdo dělal tu samou věc, ale nevložil do její realizace tolik úsilí jako ty, byl nakonec úspěšnější? Proč ti to vadilo?
Výklad související se starším bratrem navrhuje čtyři řešení, jak se vyrovnat s temnotou, ve které žil starší syn a ve které se někdy nacházíme my. S temnotou, která je jiná než u mladšího syna a která je zároveň zákeřnější. Vyjmenujte je a jednotlivě o nich pohovořte.
S kterou z nich máte nejvíce zkušeností? Kterou byste chtěli více uvést v život?
Otec
5. setkání
Před setkáním si přečtěte opět text Lukáše 15 a věnujte tentokrát „zvýšenou pozornost“ otci. Dále si přečtěte text Žalm 86. Nakonec si v rámci přípravy na skupinku přečtěte následující text.
Podobenství o ztracených synech čteme tak, že v synech hledáme paralelu s námi a otec potom vykresluje Boží charakter. Takto bylo podobenství míněno. V závěrečných dvou studiích se podíváme na otce z dvojí perspektivy. Konkrétně jako na inspiraci pro naše „otcovství“, čímž myslím duchovní i biologické rodičovství a v posledním setkání jako na Boží otcovství.
Můj vlastní otec již zemřel. Když se dívám na jeho fotky, vidím se v něm. Čím jsem starší, tím víc ho prý připomínám. Když se dívám na svého staršího syna a vidím svoje fotky, kdy mi bylo jako jemu, jsme si nápadně podobní. Prostě často v sobě neseme otisky svých rodičů, a to nejen fyziognomické, ale i charakterové.
Prostě jsme do jisté míry kopií svých rodičů. S tímto nic neuděláme. Co ovlivnit můžeme, je růst do podoby svého nebeského otce, do podoby Ježíše. Čím nám má být otcovství popisované v příběhu inspirací? Podívejme se podrobněji na otce v příběhu. Brzy zjistíme, že otec se dopouští několika faux – paux.
Přistoupit na požadavek mladšího syna bylo v Ježíšově době nemyslitelné. Dědictví se rozdávalo až po smrti. Tím, co otec udělá, jakoby sebe sama pochovává a hlavně se zesměšňuje.
Ve svitcích od Mrtvého moře se našlo následující doporučení pocházejících z Talmudu: „A nyní můj synu, pozorně chraň dědictví, které jsi obdržel od svých otců. Nikdy jej nedej do rukou pohanů…jinak budeš ponížen v jejich očích, budeš za blázna a pošlapán. Donutí tě, abys mezi nimi přebýval a stanou se tvými pány.“ Pokud se židovskému chlapci povedlo rozházet zděděný majetek mezi pohany, potom byl navždy vyobcován ze své vesnice. Otec ho již nikdy neměl přijmout.
Čteme, že když se syn blížil, otec mu vyběhl naproti. Bohaté rodiny, a to otec zřejmě byl, bydlely v centru vesnice. Otec musel stát na kraji vesnice. To zřejmě neuniklo pozornosti druhých, kteří věděli, na koho čeká, a muselo to vzbuzovat, když ne pohoršení, tak uštěpačné otázky. Důležitější ale je, že otec běží, což jednak v jeho róbě nebylo snadné, a jednak, a to je důležitější, patriarchové neběhali. Tedy jedná se o další zesměšnění se.
Otec se chová jako matka. V klasické patriarchální rodině to vypadalo tak, že otec sedí doma a čeká na zprávy, jak se daří synovi. Když už někdo vyhlíží, běží naproti a objímá, potom je to matka. Otec se v podobenství choval jako matka, což bylo nedůstojné.
Pokud se vystrojila veselice, najali se hudebníci, potom se obvykle jednalo o svatbu a o narození syna. Dělat slavnost kvůli tomu, co se stalo s mladším synem, bylo zcela nepřijatelné.
Bylo nepřípustné, aby syn odmítl pozvání na banket, tedy aby se stalo to, co udělal starší syn. Toho si museli mnozí všimnout s tím, že se jednalo se o veřejnou urážku otce. Navíc bylo nemyslitelné, aby otec šel za uraženým synem a domlouval mu. Očekávalo se, že otec na synovu urážku veřejně zareaguje. Nic takového se ale nestalo.
Vidíme řadu porušení psaných i nepsaných zákonů tehdejší doby a komunity. To, co nám je jasné až když čteme něco o dobových souvislostech, bylo Ježíšovým posluchačům jasné okamžitě. Zároveň je to muselo neskutečně provokovat. Ježíš tímto bourá všechny společenské konvence!!! Navíc podobenství je vlastně nastartováno textem Lk 15, 1 – 2, kde farizeové a zákoníci nadávají, že v Ježíšově přítomnosti jsou samí hříšníci. Ježíš jejich znepokojení ještě „korunuje“ tím, jak zesměšní otcovskou autoritu. Pokud je otec symbolem Boha, potom ve výše vysvětleném kontextu se jednalo buď o rouhání, nebo nový pohled na Boha–Otce.
Co si z tohoto textu vzít? Přemýšlejme nad následujícími myšlenkami.
Stát se duchovním rodičem znamená zvát druhé k radosti
V textu vidíme otce, který zve k radosti nad tím, co se stalo v životě jeho syna, nebo obecněji, v životě hříšníka. V patnácté kapitole Lukáše se třikrát opakuje výzva, radujte se se mnou. Možná namítneme, radoval bych se ve svém životě, ale až… dokončím, dodělám, splatím, vyřeším, najdu, ukončím atd. Jenže křesťan nemusí čekat na to, až bude vše definitivně v pořádku. Nakonec ani u navrátivšího syna nevíme, jak si vedl po svém návratu, když oslava skončila. Dokázat se radovat je i jistá disciplína. Vyžaduje vybrat si světlo, i když je kolem temnota, vybrat si život, i když jsou síly smrti viditelné, vybrat si pravdu, i když jsem obklopen lží. Opakem radosti je skepse. Skeptikové hledají tmu, kdekoli se ocitnou. Ukazují na blížící se nebezpečí, nečisté motivy a skryté intriky. Důvěru nazývají naivitou, starost a péči falešnou romantikou, odpuštění falešnou sentimentalitou. Posmívají se nadšení, vysmívají se duchovní horlivosti a pohrdají charismatickým chováním. Sami sebe považují za lidi, kteří vidí realitu a kteří se nedají svést únikovými emocemi. Tím, že ale snižují Boží radost, jejich zatemnění vyvolává jen další tmu. Lidé, kteří poznali Boží radost, nepopírají temnotu, ale rozhodnou se, že v ní nebudou déle žít. Tvrdí, že světlu, které svítí ve tmě, se dá více důvěřovat než tmě a že jen malé množství světla dokáže rozptýlit tmu. Jeden druhému ukazují záblesky světla, které tu a tam objevují. Objevují, že existují lidé, kteří žijí pro druhé, kteří následují Krista, kteří si navzájem léčí rány. Každou chvíli si mohu vybrat mezi radostí a skepsí, mezi cynismem a radostí. Nemám na mysli naivní optimismus, ale světlo, které svítí ve tmě, a tma toto světlo nepohltí. (H. Nouwen) Duchovní rodič je ten, kdo světlo rozpoznává a šíří dál. Otec v podobenství i přes návrat syna měl mnoho důvodů držet se v mezích mírné skepse. Ale on se raduje a zve k radosti druhé.
Stát se duchovním rodičem znamená druhým žehnat
Podle kultury, ve které byl příběh psán, neměl syn nárok nazývat se více synem. Měl být vyobcován z vesnice. Jenže otec vidí někoho jiného. Není naivní, jasně řekne, tento syn byl mrtev, ale tímto výrokem svoje hodnocení nekončí. Požehnat druhému znamená vidět, jak v druhém pracuje Bůh, a toto dokázat i sdělit. Požehnání se ve starší češtině řekne dobrořečit, tedy dobře o někom řečnit. Toto kopíruje řecké slovo pro požehnání eulego, kdy eu znamená dobrý a lego mluvit. Stejný význam pak má latinské benedictus, kdy bene znamená dobrý a dictus mluvit. Otec podle tradice měl zůstat sedět doma a nechat si donést zprávy, jak to se synem dopadlo. Ale on nahlas vyslovuje, co dobrého se stalo, a tím vlastně ve smyslu výše popsaných slov nad synem pronáší požehnání. Co nám brání, abychom druhým žehnali? To, že jsme pohlceni sami sebou a nemáme vnitřní zdroje k požehnání druhých. Jeden z ukazatelů toho, jak jsem požehnáním pro druhé, je, jak zacházím s jazykem. Pokud jsem tématem rozhovoru já a opět jen já nebo pokud náš jazyk ničí, o něčem to vypovídá…
Stát se duchovním rodičem znamená najít zdroj v Nebeském Otci
Otec v podobenství se od synů liší přinejmenším v jedné věci. Oni se mají za kým vrátit, on nikoli. Vztáhneme-li toto na sebe, potom abychom mohli být duchovními rodiči, znamená to brát identitu a sílu od Nebeského Otce více než od druhých. Pokud se tak nestane, budeme vždy jako děti v tom smyslu, že budeme závislí na přijetí či nepřijetí druhých. Tím ale budeme stále vnitřně nejistí. Jako otec musím věřit, že vše, po čem touží lidské srdce, lze najít doma. Jako otec se musím osvobodit od potřeby obcházet kolem a chytat se něčeho, co mě nemůže naplnit. Sám si toto uvědomuji, když přichází kritika, když jsem nucen naslouchat hlasům, které mi nejsou příjemné. V příběhu vidíme tvrdou kritiku a obviňování od staršího syna. Otec toto ustojí. Abychom podobné věci ustáli i my, musíme se opřít o zdroj, kterým je Bůh.
Stát se duchovním rodičem znamená udělat první krok
Jedno z největších společenských faux-paux byla otcova iniciativa k oběma synům. Pokud ale chceme někomu pomoci, nemůžeme čekat, až si o to dotyčný řekne. Znamená to vykročit, být iniciativní a zároveň riskovat odmítnutí. Znamená to stát se zranitelným. Nakonec i v příběhu vidíme, že je otec odmítnut… Je-li ale naše identita skryta v Kristu, nemusíme se bát prvního kroku. Můžeme to být mi, kdo podávají pomocnou ruku.
Pokud bychom měli shrnout rysy otcovství, potom bychom řekli – zvát druhé k radosti, žehnat, najít zdroj identity v Nebeském Otci a udělat první krok. Tyto věci nám nejsou přirozené. Jenže každý z nás je povolaný k tomu, aby se stal duchovním rodičem. Vůbec to neznamená, aby vedl nějakou skupinku, ale aby se stal pro druhého oporou a zdrojem ukazujícím na Krista.
Otázky k pátému setkání
Prolíná se někde Lukáš 15 a Žalm 86, který jste četli v rámci příprav na toto setkání?
Kdo měl na tebe ve tvém duchovním formování největší vliv? Proč? Jaké měl vlastnosti? Co ti předal?
Myslíš, že i ty jsi povolán k duchovnímu rodičovství, nebo to vnímáš jako úkol především pro křesťany, kteří v církvi pracují na úvazky?
Věnuješ se někomu, nebo chceš někoho duchovně vést? Co ti v tom brání? Myslíš, že to lze změnit?
Myslíš, že jsi člověkem, který žehná ve smyslu textu, který jsme četli?
Vnímáš, jak ve druhých pracuje Bůh, a jsi schopen jim to sdělit?
Myslíš, že u tebe lidé nacházejí duchovní oporu? Co chceš udělat, aby se to změnilo?
6. setkání
V tomto posledním setkání se zaměříme na charakter našeho Nebeského Otce. Opět si přečtěte Lukáše 15 a věnujte pozornost otci. Poté čtěte Žalm 103.
Otázky k šestému setkání
Prolíná se někde Lukáš 15 a Žalm 103, který jste četli v rámci příprav na toto setkání?
Myslíš, že tě v tvém vztahu s Nebeským Otcem poznamenal vztah s tvým pozemským otcem? Jak se s tím vyrovnáváš?
Jaká charakteristika v tomto podobenství je u otce dominantní? Máš tuto zkušenost s Bohem?
Otec se v tomto podobenství několikrát shazuje a zesměšňuje (viz výklad). Přesto tak činí, protože svoje děti miluje. Jak prožíváš Boží lásku a jak na ni odpovídáš?
Můžeš vyznat, že je ti u Nebeského Otce dobře? Proč ano, proč nikoli?
Co bys chtěl ve vztah k Nebeskému Otci změnit? Jak toho chceš docílit?
Co ti tato studia dala? Posunula tě někam? Jaké kroky bys chtěl udělat směrem k nějaké změně?